Stalinovo finské vítězství: poslední hodiny Zimní války

Následující řádky shrnují události 13. března 1940 - tedy dne, kdy se na základě Moskevské mírové dohody podepsané předchozí den zastavily boje mezi finskými a sovětskými silami. Skončila tím tzv. Zimní válka; 104 dní trvající konflikt, který začal 30. listopadu 1939 sovětským útokem na finské území. Invazi, která proběhla bez oficiálního vyhlášení války (a kterou sovětská propaganda opakovaně odmítala válkou nazvat) předcházela neúspěšná jednání, při nichž se Sověti snažili dotlačit Finsko k územním ústupkům v Karélii a Finském zálivu. Finové se ovšem nečekaně postavili na odpor a vzdorovali nesrovnatelné materiální i početní převaze více než tři měsíce.

Tento text je prozatím nejaktuálnějším dílem mého denního žurnálu Dnešek ve válce (lze vyhledat na Google), který den po dni sleduje události 2. sv. války v Evropě. Začal jsem 1. zářím 1940 a postupně jsem se propracoval až do poloviny března. Článek tak lze chápat i jako jakousi „ochutnávku“. Tento cyklus tvořím ryze ve svém volném čase a bez nároku na plat, a mou současnou ambicí je zpracovat alespoň první rok konfliktu.

A nyní již přeji příjemné počtení.

1) Ve 12:00 leningradského času (11:00 finského času) vstupuje v platnost příměří vyjednané Moskevskou mírovou dohodou. Během dne tak boje po celé délce fronty postupně utichají. Ne ke všem jednotkám se zpráva o míru dostane včas a na některých odlehlých místech (např. v okolí Sally) bude znít střelba ještě ve 14:00. Zimní válka definitivně končí. Finsko uhájilo svou samostatnou existenci, muselo ale zaplatit vysokou cenu; v rámci mírové dohody muselo Sovětům odevzdat celkem 57 000 km2 svého území, na kterém žilo bezmála 12 % obyvatelstva. Rovněž také přišlo o celou Karelskou šíji, ostrovy ve Finském zálivu, přístup k Ladožskému jezeru a dvě velká města (Sortavala a Viipuri). Co se ztrát na životech týče, podle finských zdrojů padlo 24 918 mužů. Dalších 43 557 bylo raněno, z toho více než 9 500 si neslo doživotní následky. Kvůli finské tradici formovat jednotky z občanů stejných oblastí existovala řada vesnic, která přišla o takřka veškerou mužskou populaci.

2) Rudá armáda do války vstupovala s ohromující převahou v počtech mužů i zbraní. I přesto je její výkon velkým zklamáním. Během prosince a ledna nedokázali rudoarmějci dosáhnout žádných větších úspěchů a utrpěli krvavé ztráty. U Suomussalmi, Raate a Kitilä byly finskými silami zničeny tři sovětské divize, čtvrtá divize byla tři měsíce sevřena ve velké kapse Kitilä-Koirinoja. Válka ukázala, jak moc stalinské čistky podlomily bojeschopnost sovětských sil; polní velitelé nedokázali využít svou technickou i početní převahu a opakovaně prováděli neužitečné frontální útoky proti finským pozicím. Kvůli takřka neexistující koordinaci mezi pěchotou a tanky přišli Sověti o stovky obrněnců, které sice často prolomily finské linie, ale následně je ničila finská pěchota.

Kvůli nedostatečnému vybavení pak tisíce vojáků vyřadily nemoci a omrzliny. Co se ztrát týče, oficiální informace velitelství Leningradského vojenského okruhu přiznávají 48 475 padlých a 158 863 raněných a nemocných. Moderní odhady ale uvádí daleko vyšší čísla – různí ruští autoři uvádějí počty dosahující až 200 000 padlých a statisíců raněných a nemocných. Nikita Chruščov pak ve svých pamětech z roku 1971 zmínil ztrátu 1 milionu mužů, 1000 letadel a 2300 tanků. Jeho komentář k válce je stručným shrnutím celého konfliktu: „Mysleli jsme si, že stačí jen zvednout hlas a Finové se podrobí; a kdyby toto nezabralo, že se vzdají po prvním výstřelu. Finové se ale projevili jako dobří válečníci. Brzy nám došlo, že jsme si ukousli příliš velké sousto.“

3) Ačkoliv se Finsku dostalo slov obdivu a podpory z mnoha zemí světa, materiální pomoc nelze hodnotit jinak než jako nedostatečnou. Nejvíce v tomto ohledu pomohlo Švédsko, které do Finska odeslalo téměř třetinu svých zásob zbraní a munice – cca 135 000 pušek, 330 děl a houfnic a velké zásoby střeliva. Rovněž také zformovalo Švédský dobrovolnický sbor čítající přes 8 000 mužů, který sloužil na severní frontě u Sally. Šlo ale o světlou výjimku; například Norů dorazilo sotva 725 a pouze 125 z tohoto počtu se dostalo na frontu. Co do materiální pomoci pak Norsko dodalo pouze 12 polních děl a 12 000 granátů. Dánsko poskytlo 1000 dobrovolníků, menší počty dorazily i z Estonska, Maďarska, Lotyšska a dalších zemí. Spojené státy poskytly Finsku významné finanční úvěry, ty ale nesměly být použity pro vojenské účely.

4) Plány Velké Británie a Francie na vojenskou intervenci ve Finsku zůstaly jen na papíře. I přes občas až bombastické sliby se Spojencům nepodařilo přesvědčit Švédsko a Norsko, aby povolily transfer vojáků a materiálu přes své území. Z politických důvodů pak Britové trvali na tom, aby Finsko o pomoc zažádalo samo v naději, že tímto způsobem se podaří skandinávské státy spíše obměkčit. Od začátku pak Spojencům nešlo ani tak o Finsko samotné jako spíše o zvrácení norské a švédské neutrality, od čehož si spojenečtí plánovači slibovali odříznutí Německa od zásob švédské železné rudy či otevření druhé fronty. V závěru války se pak snažili Spojenci udržet Finsko v konfliktu víceméně jen z politických důvodů; zejména francouzský premiér Daladier do možné severní fronty investoval velkou část svého politického vlivu.

1) U Viipuri se bojuje až do poslední minuty války. Velitel sovětské 7. armády komandarm Mereckov se cítí okraden o velký úspěch a snaží se tlakem všech svých jednotek na poslední chvíli město dobýt. V posledních hodinách bojů na pozice finské 3. pěší divize dopadá drtivá dělostřelecká palba, i přesto ale vyčerpaní Finové bojující již jen čirou silou vůle odolávají všem útokům útvarů sovětského 50. střeleckého sboru. Když pak v 11:00 boje utichají, je rozhodnuto – ačkoliv Finové musí Viipuri odevzdat, zůstává město nedobyto. Vzhledem k předchozím finským rozkazům zahájit ústup z města na sever tak Mereckovovi úspěch uniká maximálně o pár dní. V hodinách následujících po příměří začínají finští vojáci město opouštět; zůstává pouze 3. pěší divize, která má za úkol krýt ústup a zajistit plnění podmínek příměří. Stejně tak se k nové hranici začínají stahovat i veškeré síly finského II. armádního sboru. Ačkoliv musí opustit velkou část své vlasti, nemají se Finové rozhodně za co stydět – tři oslabené pěší divize dokázaly ve Viipuri a jeho okolí vzdorovat čtyřnásobné sovětské přesile.

2) Střelba utichá v souladu s příměřím i ve středu Karelské šíje a na její východní straně. Zde si finský III. armádní sbor připsal velký defenzivní úspěch – zatímco u Vuosalmi se podařilo Sovětům po několika týdnech bojů a za cenu těžkých ztrát získat pouze relativně malé předmostí na severním břehu Vuoksi, u Taipale a Suvanta nedokázala sovětská 13. armáda dosáhnout žádného většího průlomu.

1) U Kitilä je příměřím ukončeno měsíce trvající utrpení 168. střelecké divize obklíčené v prostoru Kitilä-Koirinoja. Hladoví, promrzlí a vyčerpaní rudoarmějci se konečně mohou setkat se svými spolubojovníky a zamířit zpět za vlastní linie. Do této chvíle divize ztratila 5 493 mužů, z toho 1 583 padlých, 3 613 raněných, 1 249 omrzlých a 297 nezvěstných. Stejně tak jsou vysvobozeni i zbývající vojáci 18. střelecké divize, která byla v motti podél silnice Kitilä-Uomaa fakticky zničena.

2) Na Kollaa jsou příměřím přerušeny přípravy na rozsáhlý finský protiútok, který měl začít každou hodinou. Bitva na řece tak končí de facto remízou, kde ani jedna ze stran nedosáhla svých cílů. Finská 12. pěší divize se musela stáhnout z frontových pozic, na druhou stranu si ale uchovala bojeschopnost. Dva sovětské střelecké sbory pak překročily řeku, nepodařilo se jim ale finské síly obklíčit a zničit, a především utrpěly drtivé ztráty. Stalo se tak i přes několikanásobnou přesilu v mužích. Ne nadarmo se boje na Kollaa staly symbolem hrdinného odporu Finska; výrok „Kollaa se udrží!“ („Kollaa kestää!“) připisovaný poručíkovi Aarne Juutilainenovi ve Finsku právem zlidoví.

1) Podél silnice Kuhmo-Riihivaara znamená konec bojů vysvobození pro sovětskou 54. horskou střeleckou divizi rozdělenou do několika kapes odporu. U Klemetti se před vstupem příměří v platnost daří útočícím Finům postoupit do vzdálenosti 40 metrů od perimetru tamější kapsy. S úderem 11:00 místního času ale boje utichají, byť v kapse u Klemetti zůstalo naživu sotva 150 rudoarmějců. Ačkoliv pak finská 9. pěší divize během bojů v oblasti ztratila 4595 mužů (z toho 1340 padlých), sovětské ztráty jsou daleko horší. 54. horská střelecká divize a 163. střelecká divize dohromady v oblasti ztratily 12 700 mužů, z toho 3 200 mrtvých a 9 500 raněných, nemocných a nezvěstných.

1) Finské vzdušné síly do války vstupovaly beznadějně přečíslené; celkem disponovalo 146 stroji, z toho pouze 41 modernějších stíhaček Fokker D.XXI a 18 moderních bombardérů Blenheim. Během války Finsko objednalo desítky letadel ze zahraničí, jen zlomek z nich ale stačil před válkou dorazit; jednalo se například o 30 objednaných francouzských stíhaček Morane-Saulnier M.S.406, 12 britských stíhaček Hurricane či 44 stíhaček Brewster B-239E z USA. Proti nim stálo okolo 2500 sovětských letadel, z toho naprostou většinu tvořily soudobé typy. Ačkoliv pak finští piloti nikdy nedrželi rozhodující převahu nad bojištěm, výsledky hovoří jasně – výměnou za 26 ztracených letadel si finští stíhači nárokovali 260 sestřelených sovětských strojů. Finové často útočili na výrazně větší formace, kdy někdy útočily jen dvojice stíhaček či dokonce i jednotliví piloti. Nejúspěšnějším pilotem se stal Jorma Sarvanto s 13 potvrzenými sestřely na kontě, z toho šesti dosáhl v jediný den během několika minut. Vyznamenala se i finská protivzdušná obrana, která si nárokovala 314–444 sestřelených letadel. Celkové finské ztráty se pak uvádějí ve výši 62 zničených a 59 neopravitelně poškozených strojů, z toho velká část byla zničena na zemi.

2) Sovětské letectvo bylo ve válce výrazně méně efektivní, než jeho špičky očekávaly. Bombardovací kampaň nedosáhla žádných větších výsledků, neboť Finsko nenabízelo mnoho strategických cílů; země měla jen pár větších silnic a poškození železnice finští dělníci dokázali rychle napravit. Účinnost snižovala i takřka nulová přesnost bombardování a navigační problémy. V kombinaci s účinnými protileteckými opatřeními tak byly civilní oběti relativně nízké; uvádí se, že při náletech zemřelo méně než 1000 civilistů. Řada měst na druhou stranu utrpěla citelné škody; jenom na Viipuri dopadlo přes 12 000 bomb různých hmotností. Zde za zmínku stojí, že sovětská propaganda nikdy nepřiznala útoky na civilní cíle a vždy trvala na tom, že sovětští letci útočí výhradně na vojenské objekty. Celkové sovětské ztráty se v závislosti na zdroji odhadují na 700-900 letadel odepsaných ze všech příčin.

1) Finský ministr zahraničí Väinö Tanner vystupuje s rozhlasovým projevem k finské veřejnosti. V něm oznamuje národu konec války a uzavření Moskevské mírové dohody. Finská armáda podle něj zůstala neporažena – vojáci mají vysokou morálku a byli ochotní bojovat dále. Zabránil jim v tom ale nedostatek zbraní a mužů, což je podle Tannera důsledek nedostatečné podpory ze strany Spojenců a skandinávských států. Právě nedostatečnou pomoc Tanner označuje za hlavní důvod toho, proč se finská vláda rozhodla se Sověty podepsat krutý a nespravedlivý mír. Vinu za celou válku ale Tanner jednoznačně přisuzuje Sovětskému svazu. Výsledkem války je podle něj zmrzačený národ, jehož jediným zločinem bylo být příliš malým a postavit se na odpor diktatuře. Finská veřejnost na jeho slova i příměří celkově reaguje šokem; kvůli válečné cenzuře pronikly na veřejnost jen kusé informace o průběhu války a zprávy o porážce jsou proto překvapující. Po celém Finsku jsou během dne vyvěšeny vlajky na půl žerdi a v Helsinkách je vyhlášen den smutku. Dokonce i denní tisk vychází s černým rámováním stránek. Ministr národní obrany Niukannen a ministr vzdělání Hannula ještě ten samý den předávají prezidentovi Kalliovi své rezignace na protest proti počínání vlády.

2) Maršál Gustaf Mannerheim, velitel všech finských ozbrojených sil, vydává poslední denní rozkaz Zimní války. Zde přináším úryvek (vlastní překlad z angličtiny):

„Vojáci slavné finské armády! Mezi naší zemí a Sovětským svazem byl uzavřen mír. Tento mír odevzdal Rusku všechna bojiště, na kterých jste krváceli ve jménu všeho, co je vám drahé a svaté. Nikdo z vás válku nechtěl – milovali jste mír, práci a pokrok. Ve válce, která vám byla vnucena, jste ale dosáhli slavných činů, které budou po celá staletí zářit ze stránek naší historie. Více než 15 000 z vás již nikdy neuvidí své domovy, mnoho dalších již nebude moci normálně žít. Zároveň jste ale nepříteli uštědřili tvrdé údery. Dvě stě tisíc našich nepřátel nyní leží ve sněhu a mrtvýma očima sledují finské nebe, avšak to není vaše vina. Necítili jste k nepříteli nenávist, ani jim nepřáli nic zlého, museli jste ale následovat kruté zákony války – zabij, nebo budeš zabit.“

„Vojáci! Bojoval jsem v mnoha bitvách, ale ještě nikdy jsem nepoznal válečníky jako jste vy. Jsem na vás hrdý jako na vlastní syny. Jsem stejně hrdý na muže ze severních hor i na vojáky z Botnických plání, karelských lesů, kopců u Sava, úrodných polí u Häme a Satakunty i hájů u Uusimaa a Varsinais-Suomi. Jsem hrdý na oběti podstoupené syny z bohatých i chudých domů.“

„Děkuji všem důstojníkům, poddůstojníkům i řadovým vojákům. Zvláštní poděkování věnuji sebeobětování záložníků, jejich smyslu pro povinnost a umění, se kterým plnili úkoly původně náležející jiným. Jejich oběť je poměrově nejvyšší z celé války, ale záložníci ji podstoupili s hrdostí a nezlomným smyslem pro službu vlasti. Děkuji štábním důstojníkům za jejich umění a neúnavnou práci a konečně děkuji i svým nejbližším spolupracovníkům – náčelníkovi generálního štábu a vrchnímu zbrojmistrovi, velitelům armád, sborů i divizí. Ti všichni často dokazovali nemožné.

Děkuji celé finské armádě a všem jejím složkám, které si od prvních dnů války připisovaly hrdinské činy. Děkuji za odvahu, se kterou se postavili nepříteli s několikanásobnou přesilou. Děkuji za houževnatost, se kterou bránili každou píď své vlasti. Zničení více než 1500 tanků a více než 700 bombardérů a stíhaček jsou důkazem heroických činů prováděných často jednotlivými muži.“

3) Sovětská propaganda pochopitelně výsledek války oslavuje. V deníku Pravda vychází komentář, v němž se píše mimo jiné následující: „Hrdinná Rudá armáda prolomila pevnosti Karelské šíje, které Anglie a Francie považovaly za nedobytné. Vojáci, velitelé i politruci posílení svým vlastenectvím dokázali, že neexistuje žádná pevnost, kterou by bolševici nedokázali pokořit. Také předvedli světu, že Rudá armáda je spolehlivým obráncem Sovětského svazu a mohutným mečem proti všem nepřátelům. (…) Na sovětských hranicích nyní zavládl mír. Jde o velké vítězství Stalinovy mírové politiky, které je vítáno veškerým pokrokovým lidem usilujícím o ukončení nespravedlivé imperialistické války. Pomlouvači jsou nyní bezmocní a brzy utichnou. Váleční štváči jsou na hlavu poraženi a ztratili jednu z hlavních základen pro své plánované tažení proti SSSR. Sovětský svaz stojí jako neotřesitelný strážce míru a jako opora i symbol naděje pro pracující lid.“

4) Podpisem Moskevské mírové dohody fakticky zaniká Finská demokratická republika – loutkový stát v čele s Otto Kuusinenem, který vznikl v prvních dnech války. Stalin doufal, že se podaří finské obyvatelstvo a vojáky přimět v přeběhnutí na Kuusinenovu stranu a svrhnout tak vládu v Helsinkách. Nepodařilo se. Pozdější události odsunuly Kuusinena na vedlejší kolej, kterýžto proces zpečetila samotná Moskva zahájením mírových jednání a „zapomenutím“ na své předchozí neuznávání finské vlády. Do řad FDR se za války přidala jen mizivá část Finů a celá FDR tak zůstala víceméně jen na papíře. Později bude formálně začleněna do Karelsko-finské SSSR. Sám Kuusinen se později zapojí do sovětské politiky a v letech 1952-1957 bude vykonávat funkci člena Nejvyššího sovětu SSSR. Do Finska se nikdy nevrátí a zemře v roce 1964 v Moskvě.

1) Z celého světa přichází reakce na konec Zimní války. Americký prezident Roosevelt vydává prohlášení, v němž vzdává hold finské odvaze a zároveň ostře odsuzuje ruské nerespektování práv Finska. Podle Roosevelta jsou Finové morálními vítězi a zaslouží si nyní navždy žít v míru. Švédský ministr zahraničí Günther komentuje konec války v projevu před parlamentem, v němž hovoří o míru zaplaceném „oběťmi bratrského lidu“. Zároveň se ohrazuje se proti kritice, že Švédsko nechalo své sousedy svému osudu. Oficiální list německé NSDAP Völkischer Beobachter označuje výsledek konfliktu za porážku anglo-francouzských plánů na rozšíření války do Skandinávie. Britský premiér Chamberlain odbývá konec války dvouminutovým sdělením Dolní sněmovně, v němž hovoří o odvaze finského lidu. Poslanci reagují hlasitým rozhořčením a následuje vyostřená debata, při níž jsou Chamberlain i jeho kabinet vystaveni tvrdé kritice za jejich liknavost vůči Finsku. Zároveň také zaznívají ostré odsudky na účet Sovětů. Z Francie zatím žádné vyjádření nezaznívá, nicméně výsledek války je pro premiéra Daladiera těžkou ranou, z níž se jeho kariéra již nevzpamatuje a v následujících dnech povede až k pádu vlády.

1) Nedaleko Kehlu je z již nedochovaných příčin ztracen francouzský průzkumný letoun Potez 63.11 ze stavu GAO 548. Jeden člen posádky je lehce raněn.

1) V Sortavale a Petsamu je vlastními posádkami zničeno 7 finských plavidel, které by jinak padly do rukou Sovětům. Jde o remorkéry Ahti, Astra, Pitkäranta a Toysa, exkavační loď Laatokka, hlídkový člun Turja a spojovací loď Jaameri.

2) Jihovýchodně od Islandu je britským pomocným křižníkem Maloja zadržena německá nákladní loď La Coruňa. Plavidlo je v souladu s platnými rozkazy pro německé obchodní kapitány potopeno vlastní posádkou, která je následně vyzvednuta na palubu Maloji.

3) U pobřeží Nizozemska je námořní minou potopena německá ponorka U-44, která je ve službě teprve od 6. ledna 1940. I za tu dobu si ale stačila připsat potopení osmi obchodních plavidel. Podle všeho se ponorce stalo osudnou minové pole položené britskými torpédoborci u severního břehu Nizozemska. Všech 47 členů posádky umírá.