Hlavní obsah
Věda

Letadlová loď z ledu aneb Příliš ambiciózní plán podivínského profesora

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: G. R. Davis, Illustrated London News, volné dílo
23. 7. 18:44

Představte si loď dlouhou téměř 600 metrů, která má výtlak přes 2 miliony tun, pojme až 150 letadel a místo oceli její trup tvoří speciální druh ledu. Přesně to měl za cíl nezvyklý projekt Abakuk z roku 1943.

Článek

Je známým faktem, že 2. světová válka v mnoha ohledech posunula technickou úroveň lidstva na do té doby netušenou úroveň. Světový konflikt, ač přinesl nezměrné utrpení a zkázu, dal zároveň vzniknout technologiím, které dnes považujeme za samozřejmou součást moderního života. Radary, počítače, proudové motory, dokonce i vteřinové lepidlo… to vše má svůj původ ve vojenství.

Kromě nich ale existovala i velká skupina inovátorů, jejichž myšlenky byly pro realizaci jednoduše příliš neortodoxní. Mnohé z nich jsou dnes již zapomenuty, některé bychom museli hledat hluboko v historických archivech. Pak tu jsou ale některé vynálezy, jež byly natolik radikální a neotřelé, že zaujaly pozornost odpovědných míst a dostaly se k realizaci překvapivě blízko. A právě to je i případ Projektu Abakuk.

Na scénu podivín

Příběh Abakuku začíná v osobě anglického novináře, pedagoga a vynálezce Geoffreyho Pykea (1893-1948). Ten po většinu svého života bojoval s duševní chorobou a svým nezvyklým vystupováním si získal pověst excentrika a podivína, zároveň ale disponoval nebývale plodnou myslí doslova překypující nápady. Poprvé na sebe upozornil během 1. sv. války, kdy se v roce 1914 coby válečný dopisovatel deníku Daily Chronicle vydal do císařského Německa. Pyke cestoval na falešný americký pas a po sotva šesti dnech strávených rozhovory s obyčejnými Němci byl zatčen a uvězněn. O rok později se mu podařilo uniknout a po dobrodružné cestě do Nizozemska se vrátil zpět do Anglie.

Foto: The Herald & Weekly Times, dostupné ze State Library Victoria (položka H38849/3675), volné dílo

Snímek Geoffreyho Pykea

V meziválečném období se Pyke angažoval ve vzdělání, než v roce 1927 přišel o veškeré peníze a sužován depresemi se stáhl do ústraní. Po vypuknutí 2. světové války se ale rozhodl svůj intelekt zaměřit na válečné úsilí a vytvořil několik vskutku neortodoxních konceptů. Jedním z nich byl například nápad využívat pro lokalizování nepřátelských letadel barážové balony vybavené mikrofony. Jindy zase přišel s návrhem vyslat do Německa dobrovolníky v přestrojení, kteří by provedli průzkum mezi obyvatelstvem a zjistili, co si vlastně o nacistickém režimu myslí obyčejní Němci. Ani jeden z těchto plánů se realizaci ani nepřiblížil.

Pykeův čas přišel až v roce 1941. V té době se Pyke zabýval problémem přepravy vojáků přes zasněžený terén, který nakonec vyřešil návrhem lehkého vozidla poháněného horizontálními šrouby. Svůj nápad následně odeslal na Velitelství kombinovaných operací (Combined Operations Headquarters); tento útvar měl na starosti diverzní operace napříč Evropou, které prováděly slavné jednotky Commandos. O Pykeovy myšlenky ale dlouho nebyl zájem a zdálo se, že i tentokrát se bude muset vynálezce smířit s neúspěchem.

Krátce poté se ale do čela COH postavil komodor Louis Mountbatten, jenž byl oproti svému předchůdci Rogeru Keyesovi výrazně více nakloněn neortodoxním nápadům. To zahrnovalo i Pykea, který tak dostal příležitost uvést svůj nápad v praxi. Výsledkem se stal plán nazvaný Operace Plough a malé pásové vozidlo M29 Weasel, o tom ale povyprávím někdy jindy.

Jak využít led?

V dané fázi války představovaly největší hrozbu pro Británii německé ponorky. Aby mohla země pokračovat ve válce, musely být přes Atlantik přepravovány tisíce tun materiálu. Ponorky ale v řadách obchodního loďstva krutě řádily; jen během června 1942 činila celková tonáž potopených lodí přes 650 000 BRT. Nejúčinnější zbraní proti ponorkám byla letadla, zde ale Britové naráželi na absenci vhodných základen. Letadlové lodě by dokázaly Atlantik pokrýt, ty ale královské námořnictvo urgentně potřebovalo jinde. Ve středním Atlantiku tak vzniklo rozsáhlé nekryté území, kde mohly ponorky operovat bez obav z napadení ze vzduchu.

Foto: US Navy (položka 80-G-43376), Wikimedia Commons, volné dílo

Tanker Dixie Arrow se potápí po zásahu torpédem z německé ponorky U-71 (26. březen 1942)

A právě na tento problém se Pyke zaměřil. Věděl, že ideálním řešením by bylo vybavit Royal Navy dostatkem letadlových lodí, z jejichž palub by mohla protiponorková letadla operovat. Zároveň si uvědomoval, že stavba takových plavidel vyžaduje velké množství strategických materiálů. Pak ale narazil na časopis National Geographic Magazine z roku 1924, kde jistý kapitán Zeusler popisoval obtíže při snaze čistit severoatlantické námořní trasy od ledovců a ker. Mimo jiné v článku hovořil i o tom, jak odolný je led vůči dělostřelecké palbě – granáty při dopadu jednoduše selhaly a dokázaly proniknout do hloubky sotva pár palců (jeden palec odpovídá délce 25,4 mm). Tento poznatek Pykeovi vnuknul nápad. Pokud má led takovéto vlastnosti, nebylo by možné využít umělé ledovce v roli plovoucích letišť?

Pyke správně předpokládal, že největším problémem by zde bylo tání ledu při teplotách vyšších než 0°C. Hledání řešení této zjevné nevýhody jej zavedlo do USA, kde se setkal s rakouským profesorem Hermannem Markem. Ten ze své vlasti emigroval po anšlusu v roce 1938 a během války působil na Brooklynském polytechnickém institutu, kde zkoumal fyzikální vlastnosti ledu. Pyke se od Marka dozvěděl řadu užitečných informací, nicméně nejzajímavějším byl poznatek, že led vybavený izolační vrstvou taje daleko pomaleji. Krychle ledu o hraně 300 yardů (274 m) by při teplotě 11 °C podle Marka roztála za zhruba 7 dní. S izolační vrstvou by se ale krychle za stejný časový úsek zmenšila sotva o desetinu procenta.

Pykeovi se tímto odhalením otevřely zcela nové možnosti. Okamžitě po návratu do Velké Británie proto rozpracoval návrh umělého ledovce obaleného dřevěnou izolační vrstvou, v jehož nitru by byla vydlabána dutina pro náklad. Vrchní stranu ledovce by pak podle Pykea šlo zarovnat a použít ji jako letiště. Takto vzniklé plavidlo by díky plovatelnosti ledu bylo doslova nepotopitelné a nepřátelská palba by jej mohla maximálně rozstřílet na kusy. Případné zásahy projektily a torpédy by přitom šlo velmi snadno opravovat, neboť materiál k opravám by se nacházel všude okolo lodi. V neposlední řadě by tato ledová loď spotřebovávala naprosté minimum strategických surovin. Tolik k  Pykeovým představám.

Problémy a zase jenom problémy

Pyke svou vizi nazval Abakuk (v angličtině Habakkuk) po stejnojmenném prorokovi ze Starého zákona a celý plán sepsal do dokumentu, jenž předal lordu Mountbattenovi. Toho plán zaujal natolik, že jej v prosinci 1942 po teoretickém ověření jinými vědci představil samotnému Churchillovi. Ministerský předseda dal projektu zelenou a doplnil jej vlastními nápady a připomínkami. Například navrhnul, aby se ledovcové lodě vyráběly z přírodních ledovců, neboť umělá výroba dostatečného množství ledu by podle něj byla příliš náročná.

Jak to ale u ambiciózních nápadů bývá, brzy se objevily první potíže. Hned zkraje narazil Pyke na fakt, že v přírodě se požadované množství ledu nevyskytuje. Led samotný pak nevyhovoval svými fyzikálními vlastnostmi, jak prokázaly rozsáhlé testy prováděné v rámci příprav na stavbu prvních ledových plavidel. Pro ověření konceptu vznikla na kanadském jezeře Patricia ledová loď o délce 18 metrů a hmotnosti bezmála 1000 tun, kterou tvořily bloky ledu obalené izolační vrstvou.

Vedle toho vědci vyrobili rozměrné ledové nosníky, které podrobili pevnostním zkouškám. Při nich pak zjistili, že pro přelomení nosníků stačila průměrná zátěž 22,5 kg/m2. Některé nosníky se ale přelomily již při zátěži 4,9 kg/m2, zatímco jiné zvládly i zmíněných 22,5 kg/m2. Prokázalo se tak, že led je pro využití v roli stavebního materiálu příliš nepředvídatelný. Zmíněný model ledové lodi pak sice odtávala výrazně pomaleji než u čistého ledu, kvůli nedostatečné pevnosti ledu se ale postupně deformovala pod vlastní vahou.

Pykeův beton

Zdálo se, že projekt Abakuk dospěl do slepé uličky. V závěru roku 1942 se mu ale do rukou dostala zpráva od profesora Marka, který se otázkou zpevnění ledu rovněž zabýval. Mark během svých experimentů zjistil, že pokud je při výrobě ledu do vody přimícháno vhodné množství dřevoviny, výsledný materiál je nesrovnatelně pevnější než běžný led. Celulóza obsažená v dřevovině totiž dokázala led vyztužit podobně jako ocelové pruty u železobetonu. Tento poznatek následně Mark předal svému bývalému studentovi Maxi Perutzovi (pozdějšímu držiteli Nobelovy ceny za chemii), jenž následně v pronajatém skladu masa v centru Londýna zahájil praktické experimenty.

Foto: Charles Nichols, Wikimedia Commons, licence CC BY-SA 3.0

Snímek bloku pykretu (50 % dřevoviny) po zásahu nábojem ráže 7,62×39 mm. Snímek je z roku 2005.

Výsledky byly pro projekt Abakuk nanejvýš slibné. Perutzův tým zjistil, že bloky ledu s obsahem sotva 4 % celulózy se svou pevností blížily betonu. Při zvýšení poměru dřevoviny na 14 % pak materiál odolal nejen opakovaným úderům kladivem, ale také výstřelům z pušky. Zároveň se snadno opracovával, zachovával si plovatelnost i nízkou hmotnost, a především k jeho výrobě stačily pouze voda, dřevovina a mrazící vybavení. Nevýhoda v podobě měknutí pod vlastní vahou zůstala, při ochlazení na -15 °C se ale měknutí prakticky zastavilo.

Nový materiál byl na počest Geoffreyho Pyka pojmenován pykret (v angličtině pykrete, lze se setkat i s názvem Pykeův beton). Když se pak o pykretu v březnu 1943 dozvěděl lord Mountbatten, okamžitě si vyžádal vzorek a osobně s ním vyrazil za Winstonem Churchillem. Sám Mountbatten později vyprávěl, že když dorazil do Churchillova sídla v Chequers Court, zastihl ministerského předsedu ve vaně a kostku pykretu vhodil přímo do horké vody. Vnější ledová vrstva kostky rychle roztála, zbývající část ale dlouho zůstávala pevná.

Churchilla projekt velice zaujal a okamžitě Mountbattenovi doporučil, aby vzal vzorek pykretu na blížící se Quebeckou konferenci (srpen 1943). Zde by měli Britové možnost nový vynález předvést nejvyšším zástupcům spojeneckých ozbrojených sil. Churchill se zároveň stal jedním z nejvášnivějších zastánců projektu; jak se později ukázalo, ve své podpoře poněkud iracionálně pokračoval i tváří v tvář nepříznivým argumentům.

Pykret má zelenou

Po zapracování pykretu do projektu Abakuk a úpravách dle požadavků britského námořního letectva nakonec vznikla finální specifikace. Pykeova vysněná loď z ledu měla nést ranvej o rozměrech 600 × 60 metrů a mít volný bok (vzdálenost mezi čarou ponoru a horní palubou) o výšce minimálně 15 metrů. Samotnou konstrukci měly tvořit 9 metrů silné stěny z pykretu, protkané systémem chladicích trubek. Do nich měla vzduchotechnika vhánět stlačený vzduch o teplotě -30 °C pro udržení teploty pykretu na zmíněných -15 °C. V útrobách se pak mělo nacházet dostatek prostoru pro 150 jedno- i vícemotorových letadel.

Pozornému čtenáři jistě dojde, že plavidlo odpovídající těmto specifikacím by bylo vskutku gigantické – podle výpočtů měl ponor činit 45 metrů při výtlaku 2 200 000 tun (z toho bezmála 1 700 000 tun měl tvořit pykret). Pro srovnání – moderní americká letadlová loď USS Gerald R. Ford má výtlak „pouze“ 100 000 tun. O pohon celého tohoto kolosu se pak mělo starat dvacet turbogenerátorů o celkovém výkonu minimálně 25 megawattů. S tímto pohonem se očekávala maximální rychlost okolo 7 uzlů (cca 13 km/h).

Foto: National Film Board of Canada, Photothèque/Library and Archives Canada (položka PA-171611), volné dílo

Plánek pykretového plavidla

Stále ale zbývalo ověřit, zda lze vůbec pykret pro stavbu něčeho tak masivního využít. Laboratorní testy samy o sobě nestačily, takže na jaře 1943 započaly pod hlavičkou kanadské vlády práce na zmenšeném testovacím prototypu o rozměrech 18 × 9 × 6 metrů. Stavbu měla na starost pouze hrstka dělníků, i přesto ale stavba probíhala nezvykle rychle a za dvě měsíce byl model dokončen. Pracovníci jako materiál využívali bloky pykretu obalené směsí asfaltu a dřevěného uhlí - zde došlo ke zjištění, že bloky pykretu k sobě přirozeně přimrzají a tudíž není třeba je spojovat uměle.

Kolik stojí hromada ledu?

Na hotový model se následně vrhli kanadští a britští výzkumníci. Výsledkem jejich několikatýdenní práce se stal závěrečný report dokazující teoretickou proveditelnost stavby. Pykret prokázal svou pevnost a ani po několika týdnech model na jezeře Patricia nejevil známky měknutí, což svědčilo funkčnosti chladící soustavy. Zároveň výzkumníci vypočítali, že stavba lodi by si vyžádala přes 280 000 bloků pykretu, pro jejichž výroby by bylo třeba bezmála 300 000 tun dřevoviny a 25 000 tun izolačního materiálu. Co do časových a personálních kapacit se pak odhadovalo, že jedna loď by vyžadovala 8000 dělníků a její stavba by trvala zhruba 8 měsíců.

Foto: Jan Kozák (vlastní screenshot z Google Maps)

Poloha jezera Patricia

Celkovou výrobní cenu jedné pykretové lodi vědci vyčíslili na zhruba 100 milionů tehdejších amerických dolarů (cca 1,8 miliardy USD v dnešních cenách). Šlo tak o cca 20 milionů vyšší částku než za jednu kompletní letadlovou loď třídy Essex. Zde možná namítnete, že ledové plavidlo by disponovalo daleko vyšší kapacitou nesených letadel a řadou výhod plynoucích z vlastností pykretu. Jak ale zpráva naznačovala, existovaly i vážné logistické překážky. Na konstrukci by se mohlo pracovat jen v zimních měsících, neboť při vyšších teplotách by museli dělníci využívat rozsáhlou chladící infrastrukturu. Nikde na světě se rovněž nenacházel dostatečně velký suchý dok, kde by se dala pykretová loď sestavit.

V závěru pak zpráva uváděla dvě doporučení – buď bude celý projekt zrušen jako nepraktický a příliš drahý, nebo se mu naopak dostane plné logistické i materiální podpory. O tu se měla postarat primárně kanadská vláda, na jejímž území by pykretová plavidla vznikala. Konečné rozhodnutí pak spočívalo především na kanadském premiérovi Mackenzie Kingovi, jehož vláda v dubnu 1943 vyčlenila 1 milion kanadských dolarů na stavbu zkušebního modelu pykretové lodi v životní velikosti. V této chvíli stále převládal optimistický názor, že do konce roku 1944 se podaří sestavit první „ostré“ pykretové plavidlo.

Foto: Jasper Yellowhead Museum

Zkušební pykretový model na jezeře Patricia. V zájmu bezpečnosti byl model opatřen střechou, aby vypadal jako loděnice.

Sám premiér Mackenzie King ale projektu od začátku příliš nedůvěřoval a silně pochyboval o odhadech ceny i potřebného množství materiálu. Nebyl zdaleka sám – nedůvěřivá britská admiralita zadala během jara 1943 vlastní studii s cílem posoudit praktičnost projektu Abakuk. Zároveň také zkoumala možná využití plavidel mimo původně navrhovanou roli plovoucího letiště; zvažovalo se například jejich nasazení coby gigantických tankerů. Finální rozhodnutí o využití plavidel ale admiralita ponechávala na Kanaďanech.

Výsledky admiralitní studie pro Abakuk rozhodně nevypadaly dobře. Několik výzkumných center nezávisle na sobě potvrdilo, že stavba něčeho tak gigantického je jednoduše příliš nepraktická. Hlášení admirality rovněž zpochybňovala původní odhady o ceně jedné lodi a naznačovala, že ve skutečnosti by stavba byla výrazně delší a dražší.

Hřebíky do rakve

To už se ale psal květen 1943 a v Atlantiku již vládla zcela jiná strategická situace. Zatímco probíhaly práce na Abakuku, do služby se dostávalo stále více eskortních plavidel vybavených pokročilými detekčními prostředky. Postupně se tak podařilo zvýšit ochranu transatlantických konvojů natolik, že německé ponorky se již nedokázaly výrazněji prosadit. Během jara 1943 klesly ztráty obchodních lodích o téměř polovinu, zatímco Němci museli jen během prvních pěti měsíců roku 1943 odepsat minimálně 127 ponorek.

V květnu 1943 rovněž vstoupily do služby první eskortní letadlové lodě vzniklé přestavbou obchodních plavidel, které poskytovaly konvojům účinné vzdušné krytí. A konečně v srpnu 1943 došlo k podpisu smlouvy s neutrálním Portugalskem, která umožnila Britům využívat Azorské ostrovy jako námořní a vojenskou základnu. Spojenci tak získali přesně to, k čemu prapůvodně celý projekt Abakuk směřoval, a pykretová loď náhle pozbyla smysl existence.

Právě z výše uvedených důvodů se od Abakuku začali postupně odvracet klíčoví představitelé spojeneckých ozbrojených sil. Kanadský premiér Mackenzie King pak při své návštěvě Londýna v polovině května 1943 prohlásil, že dokončení první pykretové lodi do konce roku 1944 není reálné. Jelikož ale Abakuk měl zastání v osobě samotného Churchilla, nikdo ze zúčastněných byrokratů se neodvažoval celý projekt jednoduše zrušit. Místo toho vznikaly návrhy na alternativní využití ledových lodí – zazněl například nápad nasadit je jako plovoucí letiště pro podporu chystaného vylodění v Normandii. Žádný z nich ale neopustil papír.

Poslední naděje

Čas mezitím ubíhal. V srpnu 1943 se nejvyšší představitelé Spojenců sjeli na výše zmíněnou konferenci v Québecu, jejíž hlavním tématem bylo plánování invaze do Evropy. Winston Churchill, stále odhodlán projekt Abakuk zachránit, ale chtěl využít konference i k prezentace projektu Američanům v naději, že Spojené státy převezmou financování i stavbu pykretových lodí. Pro tento účel během události provedl lord Mountbatten praktickou ukázku pykretu, kdy postavil na stůl kostku ledu a pykretový blok. Následně do obou vystřelil ze své služební zbraně. Obyčejný led se roztříštil, od pykretu se ale projektil odrazil a proletěl nohavicí přihlížejícího amerického admirála Ernesta Kinga. Churchill pak při setkání s americkým prezidentem Rooseveltem vhodil kus pykretu do misky a zalil jej vařící vodou. Roosevelt s úžasem sledoval, jak si pykret drží tvar i navzdory vysoké teplotě, a projevil ochotu dozvědět se více.

Foto: Montreal Gazette, dostupné z Wikimedia Commons, volné dílo

Společný snímek Mackenzie Kinga, Churchill a Roosevelta z Québecké konference, srpen 1943

Krátce na to vznikla společná anglo-americká komise, která měla projekt Abakuk nadále koordinovat. Právě její členové ale nakonec zmařili veškerou Churchillovu snahu Abakuk zachránit. Britové vznášeli stále více námitek týkající se ceny, složitosti a logistické náročnosti konstrukce. Američané zase poukazovali na to, že vyrobit požadovaných 1,7 milionu tun pykretu během jedné zimy je prakticky nemožné. Průmyslový závod na výrobu pykretu by pak musel mít dle amerických odhadů rozlohu bezmála 40 hektarů, a jen jeho stavba by si tak vyžádala enormní množství materiálu, peněz a času.

Kritice byl podroben i samotný design lodě; Američané se například domnívali, že trup lodi by roztál už jen vlivem tepla vytvářeného motory. Britská admiralita pak poukazovala na nemožnost nasadit pykretová plavidla v Pacifiku, kde by jednoduše nedokázaly čelit tropickým teplotám. Padaly námitky i ohledně neschopnosti lodi zvládat vysoké vlny či nevyřešené otázky směrového řízení. Geoffrey Pyke a jeho lidé se snažili co nejvíce námitek vyřešit a na všechny argumenty nabízeli vlastní protiargumenty, názor komise se jim ale změnit nepodařilo.

Konec projektu

Projekt Abakuk stál na místě a Pykeovi bylo jasné, že definitivní zrušení je jen otázkou času. Na podzim 1943, kdy se chystal odcestovat do Kanady a osobně dohlížet na testy pykretu, mu pak Mountbatten doručil zprávu, podle které si kanadský premiér Mackenzie King nepřál, aby se Pyke na projektu nadále podílel. Důvodem byly obavy, že Pykeovo neortodoxní vystupování by odradilo Američany, kteří měli s Pykem nepříjemné zkušenosti z operace Plough (viz úvod článku).

Pykea tato zpráva naprosto zdrtila. Na poslední chvíli se pokusil situaci zachránit návrhem na malá pykretová plavidla pro podporu obojživelných operací, která by měřila pouze 60 × 15 metrů a nesla jednu dělovou věž. Tento návrh ale již nikoho odpovědného nezajímal a do konce roku 1943 byl projekt Abakuk prakticky mrtvý. Na podzim Pyke osobně odcestoval do Washingtonu s úmyslem poskytnout svou expertizu americkému námořnictvu, zde se ale setkal s vysloveně nepřátelským chováním. Jeho schůzky byly na poslední chvíli přesouvány, úředníci mu „zapomínali“ sdělit časy důležitých porad a celkově se snažili Pykeovi nenápadně sdělit, že o jeho nápady není zájem.

Frustrovaný Pyke poslal Mountbattenovi nahněvaný telegram, ve kterém šéfa americké námořní konstrukční kanceláře nazval starou ženou“, pak už mu ale nezbylo než uznat porážku. V říjnu 1943 pak byl Mountbatten jmenován vrchním velitelem spojeneckých sil v jihovýchodní Asii, čímž projekt Abakuk přišel i o posledního zastánce. V prosinci 1943 pak konečně padlo rozhodnutí projekt zrušit z důvodu nepraktičnosti. Veškeré materiály spojené s Abakukem skončily v archivech a jediným praktickým výstupem tak zůstal jen zmíněný model na jezeře Patricia. Ten se paradoxně stal posledním důkazem výjimečnosti pykretu, neboť i s vypnutým chlazením trvalo rok, než konečně roztál.

Zdroje:

  • CROSS, L. D.: Amazing Stories: Code Name Habbakuk- a Secret Ship Made of Ice. Heritage, 2012.
  • HEMMING, H.: The Ingenious Mr.Pyke: Inventor, Fugitive, Spy. Preface Publishing, 2014
  • PERUTZ, M.: A Description of the Iceberg Aircraft Carrier and the Bearing of the Mechanical Properties of Frozen Wood Pulp upon Some Problems of Glacier Flow. In: The Journal of Glaciology, 1948.
  • COLLINS, P.: The Floating Island. In: Cabinet, č.7, 2002
  • MCMURTRIE, F..: Strange Story of HMS Habbakuk“ In: The War Illustrated, č.230, 1946

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz