Příběh jedné fotografie aneb Poslední let Malého Vilíka

Je neděle 8. dubna 1945. Do konce 2. sv. války v Evropě zbývá přesně měsíc, Spojenci i Rudá armáda nezadržitelně postupují do srdce Německa. Bombardovací ofenziva proti německému průmyslu ale neklesá na intenzitě a denně se do německého vzdušného prostoru vydávají stovky amerických i britských bombardérů. Německé vzdušné síly jsou dávno v troskách a nedokážou formacím čtyřmotorových kolosů naložených bombami účinně čelit. Protivzdušná obrana ale stále „pracuje“ a nad Třetí říší není ani pár týdnů před koncem války pro spojenecké letce bezpečno.

Z letecké základny RAF Bassingbourn nedaleko Cambridge toho dne vzlétají těžké americké bombardéry B-17G Flying Fortress ze stavu dvou bombardovacích perutí (322. a 401.). Jejich dnešním cílem je tentokrát rozsáhlé železniční seřadiště v saském Stendalu. Vzdálenost cca 800 km k cíli bombardéry urazí za několik hodin monotónního letu, během nějž na ně dohlíží eskortní stíhačky P-51 Mustang.

Nad cíl letouny přilétají ve výšce okolo 6200 metrů. Okolo strojů začínají rozkvétat černé obláčky explozí protileteckých granátů, zatímco bombardéry otevírají pumovnice a chystají se ke shozu. Seřadiště je dnes zakryto hustou oblačností a bombometčíci tak musí cíl hledat pomocí v té době vysoce moderních radarů H2X. O pár chvil později Američané vyprazdňují své pumovnice a obracejí se k domovu. Po dalších několika hodinách pak 322. bombardovací peruť bezpečně přistává zpět v Bassingbourn.

Následuje výňatek z hlášení 322. perutě: „Prakticky celá koncentrace (dopadajících bomb) leží v okruhu 1000 stop okolo bodu zacílení. Slabá až středně těžká protiletecká palba, která byla extrémně přesná a způsobila lehká poškození na 13 letounech a těžká poškození na 4 letounech. Výšková a vedoucí peruť přišly každá o jeden letoun kvůli poškození flakem.“

Prvním ztraceným strojem je B-17G-50-B0 (s. č. 42-102504) s přezdívkou Times A-Wastin’ z vedoucí 401. perutě, jenž utrpěl přímý zásah 88mm protileteckým granátem do pumovnice. „Létající pevnost“ v mžiku zachvátil silný požár a po chvíli stroj vybuchl přímo ve vzduchu. Tři členové posádky stihli vyskočit na padáku, zbytek zahynul.

Druhou ztrátou pak je stroj B-17G-15BO (sériové číslo 42-31333) nesoucí přezdívku Wee Willie ("Malý Vilík"). A právě jeho zkázu náhodou zachytila dolů zaměřená fotokamera na jednom z bombardérů 401. bombardovací perutě. Pro úplnost dodám, že fotokamera tvořila výbavu každého třetího letounu, spouštěla se automaticky po odhozu bomb a každých šest vteřin pořídila snímek. Vyvolané filmy pak sloužily k vyhodnocení úspěšnosti mise.

Stejně jako další stroje, i Malý Vilík má svůj příběh. Na podzim 1943 jej vyrobila továrna Boeing Plant 2 nedaleko Seattlu; šlo o již 302. bombardér B-17, který tamější linku od začátku výroby opustil. 22. října 1943 byl zbrusu nový stroj zařazen do výzbroje USAAF a o dva měsíce později dorazil do Velké Británie, kde jej přijala 322. bombardovací peruť (91. těžká bombardovací skupina, 1. letecká divize, 8. letecká armáda). Jeho první posádka stroj překřtila na Wee Willie a ozdobila jeho příď kresbou malého chlapce sedícího na letecké pumě. Na svou první bojovou misi pak letoun vzlétl 31. ledna 1944.

O rok a čtvrt později již byl Wee Willie doslova ostřílený veterán se 127 bojovými misemi na kontě. Jeho trup nese řadu šrámů a zaplátovaných děr po střepinách a projektilech, ze všech 127 misí se ale „Malý Vilík“ dokázal bezpečně vrátit. Služebně tak jde o vůbec nejstarší stroj celé 91. bombardovací skupiny.

Stejně jako u jiných bombardérů, i na „Malém Vilíkovi“ se vystřídalo několik posádek. Na svou 128. a poslední misi tak letoun vyrazil s posádkou v následujícím složení:

Snímek Wee Willie z prosince 1944

Následuje výňatek z hlášení o ztrátě posádky, citující očitého svědka - palubního střelce jiného bombardéru, který zkázu „Malého Vilíka“ viděl na vlastní oči: „Letěli jsme nad cílem ve výšce 20 500 stop (6248 m), když jsem uviděl, jak letoun B-17G, 42-31333 utrpěl přímý zásah flakem zhruba mezi pumovnicí a motorem č.2. Letoun okamžitě přešel do střemhlavého letu. Trup zachvátily plameny a poté, co stroj klesnul o zhruba 5000 stop (1524 m), došlo k odtržení levého křídla. Letoun poté pokračoval v pádu a zhruba 3000 stop (914 m) nad zemí vybuchl. Poté explodoval znovu po nárazu do země. Žádného člena posádky jsem neviděl stroj opouštět, ani jsem neviděl žádné padáky.“

Tři po sobě jdoucích snímky z výše zmíněné fotokamery pak ztrátu letounu vyobrazují:

První fotografie ze sekvence. Plameny jsou dobře viditelné. Na levém okraji snímku jde vidět špička levého křídla, které se oddělilo a proud vzduchu jej odmrštil doprava směrem k trupu.

Druhý, nejznámější snímek. Křídlo odlétá směrem doprava i s oběma motory.

Poslední snímek pořízený pár vteřin po výbuchu letounu. Rozeznat lze křídlo, část ocasních ploch a kusy trupu.

Jelikož svědek neviděl žádné padáky, byla posádka Wee Willie prohlášena za padlou v boji. Ve skutečnosti se ale přeci jen někdo přežil. Kapitán letounu, poručík Fuller, měl obrovské štěstí, když jej exploze letounu vystřelila z kokpitu ven tak „šikovně“, že zůstal při vědomí a mohl otevřít svůj padák (kterého si zřejmě nikdo nevšiml).

Na zem tak podle všeho dosedl bezpečně, zde ale jeho stopa končí. Některé zdroje tvrdí, že padl do zajetí a zbytek války strávil v zajateckém táboře; tomu by nasvědčoval i fakt, že známe podrobnosti jeho přežití. Jiné prameny jej pak považují za padlého, což by znamenalo, že detaily o jeho opuštění letounu jsou až poválečný konstrukt. Tak jako tak, minimálně jeden člen posádky stihl Malého Vilíka opustit. Zbytek letců bohužel takové štěstí neměl…

Na závěr dodám, že Wee Willie byl před-před-před-před-posledním letounem 91. bombardovací skupiny sestřeleným nad Evropou. Úplně posledním byl letoun B-17G-55-DL (s.č.44-6568) s přezdívkou Skunkface, jenž byl 17. dubna 1945 nad Drážďanami sestřelen německou proudovou stíhačkou Messerschmitt Me 262. Z celé posádky přežil pouze ocasní střelec.

Zdroje