Superdělo V-3 proti Londýnu: Příběh třetí německé zbraně odplaty

Francouzský superkanón

Když v létě 1940 padla Francie, dostala se Německu do rukou kromě velkého množství kořistního materiálu i dokumentace francouzských vojenských projektů. Mezi nimi byl i nikdy nerealizovaný projekt superděla TLP s extrémně dlouhým dostřelem, na kterém francouzští inženýři testovali nejrůznější experimentální technologie. Jednou z nich byl i koncept vícekomorového děla, které kromě jedné hnací nálože využívá pro pohon projektilu i sérii menších náloží rozmístěných podél hlavně. Ty jsou postupně odpalovány ve chvíli, kdy okolo nich projde projektil, a ten tak s každou další detonací získává stále více kinetické energie. S využitím tohoto postupu tak bylo teoreticky možné dosáhnout extrémně dlouhého dostřelu i s projektily běžných ráží.

Francouzi koncept nijak nerozvinuli – prvotní pokusy ztroskotaly na tehdejší úrovni techniky, a později byl projekt vnímán jen jako experimentální řešení bez reálné hodnoty. Po ukořistění dokumentace Němci si ale data o vícekomorových dělech našly cestu až k Augustu Cöndersovi, který v dané době působil jako šéfkonstruktér dělostřelecké zbrojovky Röchling ve Wetzlaru. Ta na poli vývoje pokročilých zbraní nebyla žádným nováčkem; Cöndersovi lidé zde pracovali například na speciálních protipevnostních projektilech se stabilizačními ploškami, které byly schopné probít až 4 m silnou vrstvu železobetonu.

Z Evropy do Londýna

Cönders francouzská data důkladně prozkoumal a došel k názoru, že na jejich základě by bylo možné vyvinout pokročilé vícekomorové dělo schopné z kontinentální Evropy ostřelovat Londýn. V duchu této myšlenky následně vypracoval návrh s kódovým označením Hochdruckpumpe (vysokotlaká pumpa), který počítal s dělem ráže 150 mm využívajícím 32 sekundárních hnacích komor. Při projektované délce hlavně 120 m by pak dostřel teoreticky činil až 170 km. Pro představu – pokud by takové dělo stálo na Václavském náměstí, mohli byste s ním ostřelovat jadernou elektrárnu v Dukovanech.

Pro maximalizaci ničivého účinku pak Cönders navrhoval, aby se projektovaná děla umisťovala do vícehlavňových instalací. Zároveň také za příčinu neúspěchu francouzských konstruktérů označil předčasné detonace sekundárních náloží. Těm chtěl zabránit využitím elektrického odpalování, u kterého šlo lépe načasovat jednotlivé detonace.

Na sklonku roku 1942 Cönders sestrojil zmenšenou maketu děla vyrobenou z hlavně 20mm protileteckého kanónu. Tu následně i s dokumentací celého konceptu předvedl říšskému ministrovi zbrojního průmyslu Albertu Speerovi. Toho myšlenka zaujala a v květnu 1943 ji společně s Cöndersem a majitelem továrny Hermannem Röchlingem předvedl samotnému Hitlerovi. Myšlenka děla schopného z Evropy ostřelovat srdce britského impéria Vůdce přirozeně zaujala a v srpnu 1943 dal projektu oficiálně zelenou. Stalo se tak krátce po britském náletu na německé výzkumné středisko Peenemünde v noci ze 17. na 18. srpna 1943 (operace Hydra). Tento úder způsobil několikaměsíční zpoždění programu zde vyvíjených balistických střel V-2.

Mýtina u Mimoyecques

Vícekomorový kanón získal název V-3 a po letounových střelách V-1 a zmíněných střelách V-2 se tak stal již třetí německou „zbraní odplaty“. Z Hitlerova rozkazu pak byl projekt veden mimo jurisdikci německého zbrojního úřadu a o jeho existenci měl vědět jen velmi úzký okruh vybraných osob. Pro zmatení spojenecké rozvědky pak kanón obdržel kódové označení Tausendfüßler (stonožka).

Zatímco Cönders pracoval na samotném kanónu, začalo hledání vhodného místa pro instalaci děl. Očekávaná délka hlavně předem znemožňovala jakoukoliv mobilitu, V-3 měl proto mít podobu statické instalace napevno zaměřené na Londýn. Jelikož by pak takto masivní zbraň jistojistě neunikla zrakům spojeneckých letadel, padlo rozhodnutí umístit V-3 pod zemský povrch. Konkrétně byl vybrán vápencový kopec u francouzské vesnice Mimoyecques ležící zhruba 13 km jižně od Calais a cca 150 km od centra Londýna.

Zde měl dle finálních plánů postupně vzniknout masivní podzemní komplex s kódovým označením Wiese („Mýtina“), který je v poválečné literatuře známý i jako Pevnost Mimoyecques. Tento objekt měl hostit celkem 50 děl V-3 rozmístěných do deseti pětihlavňových instalací zcela skrytých pod povrchem. Pro každou pětici děl pak měla vzniknout betonová šachta pod úhlem 50°; zde se počítalo s dvěma řadami po pěti šachtách. Ústí hlavní měla splývat s povrchem, na opačném konci šachet by se pak nacházela rozměrná jeskyně vyhloubená okolo závěrů děl. Okolo šachet se pak v hloubce 50 metrů plánovalo vyhloubení labyrintu chodeb a galerií, kde se měly nacházet sklady munice, ubikace pro posádku, generátory elektřiny a další součásti infrastruktury.

Dle Cöndersova návrhu mělo být každé dělo schopno vypálit jednu ránu každých pět minut. Při 50 hlavních by tak celý komplex dokázal každou hodinu na Londýn vystřelit 600 granátů, kdy každý měl nést 25 kg trhaviny. Jelikož pak neexistoval způsob, jak projektily přesně zaměřit, nevyhnutelně by v Londýně došlo k vážným civilním ztrátám.

Neúspěchy vlevo i vpravo

Stavební práce začaly v říjnu 1943 pod taktovkou polovojenské stavební jednotky Organisation Todt. Jako první dělníci vyrazili dva obslužné tunely, po čemž na začátku listopadu začalo hloubení prvních dělových šachet. Podezřelá stavební činnost tak blízko britským břehům ale přirozeně neunikla zrakům spojeneckých průzkumných letadel. Britská rozvědka neměla o skutečném účelu stavebních prací žádné konkrétní informace a považovala jej proto za součást německého raketového programu. Komplex Wiese se tak ocitl na seznamu cílů pro tzv. operaci Crossbow, neboli spojenecké vzdušné kampaně namířené právě proti objektům spojeným s německými střelami V-1 a V-2.

Ofenziva proti komplexu začala 5. listopadu. Během následujících pěti dní na západní část objektu zaútočilo celkem 409 letounů, které shodily bezmála 620 tun bomb. Ty sice nemohly proniknout vápencovým masivem, na povrchu ale způsobily vážné ztráty na životech i vybavení. Stavební práce se po útoku téměř na měsíc zastavily, po čemž se vedení projektu vzhledem ke škodám rozhodlo dokončit pouze východní část komplexu. I polovina děl by totiž zvládla na Londýn vypálit 300 ran za hodinu.

Zatímco u Mimoyecques probíhala stavba, pracoval August Cönders na samotných dělech. Na podzim 1943 byl na střelnici v Hillerslebenu sestaven zmenšený prototyp V-3 sloužící pro testy základního principu zbraně i speciálních projektilů se stabilizačními ploškami. Zkušební odpaly pak kromě menších problémů se stabilitou neukázaly žádné vážnější vady a Cönders proto dostal pokyn k vyrobení tří předsériových V-3 v plné velikosti. Současně s tím došlo ke zformování 705. dělostřeleckého praporu, jenž měl tvořit posádku komplexu Wiese.

Nestabilní projektily

Zmíněná tři děla V-3 byla dokončena na začátku roku 1944. Zbraň měla hladce vrtanou hlaveň o délce 127 metrů, podél níž se nacházelo celkem 32 párů kolmo instalovaných sekundárních náloží. Celý systém pak byl uložen na speciálně vybudovaný násep se sklonem 50°. Munici představovaly podkaliberní stabilizované projektily Sprenggranate 4481 vybavené plnorážovým těsnícím pouzdrem, kdy každý z nich vážil 150 kg a do děla se nabíjel pomocí konvenčního posuvného závěru společně s oddělenými hnacími náložemi.

Poprvé V-3 vystřelily v lednu 1944, hned zpočátku se ale na nich projevily vážné problémy. Pouzdra nedokázala dostatečně utěsnit hlaveň, což způsobovalo pokles tlaku v hlavni a tím pádem i výrazné snížení úsťové rychlosti. Elektrické odpalování sekundárních náloží pak bylo chronicky nespolehlivé a opakovaně tak docházelo k předčasným detonacím. Všechny výše uvedené problémy způsobily, že se podařilo dosáhnout úsťové rychlosti pouze 1000 m/s. Pro dosažení požadovaného dostřelu přitom byla zapotřebí rychlost minimálně o 500 m/s vyšší. Během série testovacích výstřelů 22. března 1944 se pak k problémům přidala i vážná nestabilita projektilů za letu.

Cöndersovi lidé pilně pracovali na nápravě zjištěných neduhů a po úpravách projektilů i samotných zbraní následovalo na konci května 1944 druhé kolo testů. Tentokrát V-3 vypálily celkem 29 granátů, které dosáhly max. úsťové rychlosti až 1400 m/s. Dostřel ale i přesto činil pouze 88 km a požadované hodnoty 150 km se nakonec podařilo dosáhnout až s odlehčeným projektilem nesoucím jen 6 kg trhaviny.

Bořitelé hrází i kamikaze drony

S problémy se potýkal i komplex Wiese, jenž se koncem května 1944 stal cílem další vlny náletů. Tentokrát na objekt dopadlo téměř 1000 tun bomb a stavba nabrala další výrazné zpoždění. Ke škodám způsobených letadly se navíc přidaly i trable s prosakováním podzemních vod do tunelů. Ve snaze dobrat se alespoň k nějakému výsledku tak nakonec vedení Organizace Todt vydalo rozkaz celý komplex Wiese omezit pouze na čtyři šachty s 20 děly. Dodání prvního děla V-3 se očekávalo do 15. července a všech 20 hlavní mělo být připraveno do poloviny září.

K tomu ale nakonec nikdy nedošlo. 6. července, přesně měsíc po vylodění Spojenců v Normandii, se totiž Wiese stal cílem třetího a nejničivějšího náletu provedeného slavnými „Bořiteli hrází“ z 617. bombardovací perutě RAF. Speciálně upravené letouny Lancaster na Wiese shodily průrazné pumy Tallboy o hmotnosti 5400 kg, z nichž minimálně čtyři zasáhly cíl. Napříč celým komplexem došlo k řadě závalů a jedna dělová šachta se zcela zřítila. Síla explozí rovněž způsobila silný průnik podzemní vody, která zaplavila spodní patra komplexu. Na povrchu i uvnitř zahynulo téměř 2300 dělníků a objekt utrpěl tak vážné škody, že říšský zbrojní ministr Speer vydal rozkaz stavbu zastavit a oblast vyklidit.

Stažení dělníků z Wiese nicméně uniklo zrakům spojeneckých průzkumníků a opuštěný komplex se tak stal jedním z cílů operace Aphrodite. Během ní americké letectvo vysílalo na různé německé cíle dálkově ovládané těžké bombardéry naložené výbušninami, které sloužily jako létající pumy. Kvůli technologickým omezením ale museli s letounem vždy vzlétnout dva dobrovolníci, kteří následně vyskočili na padáku. Nyní již bezpilotní stroj pak na cíl naváděla posádka doprovodného bombardéru.

Proti Wiese provedlo USAAF dva takové útoky, oba ale skončily neúspěchem. Při prvním z nich se letoun vymkl kontrole a zřítil se do moře. Druhá akce se pak stala osudnou poručíkovi Josephu Kennedymu, bratrovi pozdějšího amerického prezidenta Johna F. Kennedyho. Krátce po vzletu totiž došlo k samovolné detonaci nesených výbušnin.

Druhý dech v Ardenách

Pátého září 1944 komplex Wiese nalezli a obsadili postupující kanadští vojáci. Nešlo ale o konec celého projektu V-3. Program totiž na podzim 1944 přešel pod kontrolu jednotek SS, které děla hodlaly využít pro plánovanou německou protiofenzivu v Ardenách. Pro tento účel vznikla u vesnice Lampaden nedaleko Trieru baterie dvou zmenšených zbraní V-3, které měly pouze 12 sekundárních komor a hlavně zkrácené na 50 metrů. Děla byla instalována napevno pod úhlem 43°a jejich cílem se měl stát cca 43 km vzdálený Lucemburk. Okolo nich pak Němci vybudovali několik muničních bunkrů. Celý projekt obdržel kódové označení Fleissiges Lieschen.

Tentokrát se obě děla podařilo instalovat včas. První z nich zahájilo palbu 30. prosince 1944, druhé se připojilo o 11 dní později. Do ukončení ostřelování Lucemburku obě zbraně vypálily 182 granátů, z nichž nejméně 44 dopadlo na cíl. Ve městě zahynulo 10 civilistů a dalších 35 utrpělo zranění, vojenský účinek ale mělo ostřelování nulový. Když pak německá ofenziva selhala a americké jednotky se přiblížily na několik kilometrů od Lampadenu, Němci obě V-3 rozebrali a spěšně s nimi ustoupili. Stejný osud potkal i baterii u Buhlu, kterou němečtí ženisté nestačili uvést do provozu. Podle některých zdrojů se plánovalo i ostřelování Antverp a Paříže, tyto návrhy ale zůstaly jen na papíře.

Všechna čtyři děla V-3 se nakonec vrátila do továrny Röchling, kde zůstala až do obsazení podniku Američany v posledních dnech války. Odsud zbraně putovaly do testovacího střediska v Aberdeenu a v roce 1948 skončily po sérii testů ve šrotu. Samotný komplex Wiese pak byl dlouho nepřístupný kvůli zavaleným přístupovým tunelům. Zpřístupnit se jej podařilo až v 80. letech a od roku 1984 je v jeho prostorách umístěno vojenské muzeum. To lze navštívit dodnes.

Zdroje

· ZALOGA, Steven, Laurier, Jim: Superguns 1854-1991: Extreme Artillery from the Paris Gun and the V-3 to Iraq’s Project Babylon. Bloomsbury 2018

· ZALOGA Steven., JOHNSON, Hugh: German V-Weapon Sites 1943-1945. Bloomsbury 2012

· IRVING, David: The Mare’s Nest: The War Against Hitler’s Secret Vengeance Weapons. Focal Point Publications, 2010