Zkáza ponorky U-1206 aneb Tragický příběh jednoho záchodu

Píše se 6. dubna 1945. Do konce války v Evropě zbývá bez dvou dnů přesně měsíc. Německé námořnictvo je v troskách a dny největší slávy U-bootů jsou nenávratně pryč. Zbývající ponorky ale stále vyrážejí na moře ve snaze napáchat na spojeneckém loďstvu co možná největší škody. To se týká i ponorky U-1206, jenž v tento den vyráží z norského Kristiansandu na svou první bojovou plavbu pod velením sedmadvacetiletého Kapitänleutnanta Karla-Adolfa Schlitta. U-1206 je ponorkou Typ VIIC z poslední výrobní série, jenž mimo jiné disponuje i posledním výkřikem německé techniky - speciální vysokotlakou palubní toaletou. A právě ta se o několik dní později stane ponorce osudnou…

Ale nepředbíhejme a začněme hezky od začátku. Každý, kdo o druhoválečných ponorkách (a ponorkách obecně) něco ví, se mnou jistě bude souhlasit v názoru, že jen málo druhů služby bylo za války tak nepříjemných jako právě služba na palubách ponorek. Ponorky ze 40. let měly velmi daleko ke svým moderním následovníkům nejen co do technologie, ale také v oblasti komfortu posádky. Během patrol dlouhých i několik týdnů se museli ponorkáři vypořádávat s extrémně stísněnými prostory, naprostou absencí soukromí a samozřejmě i neustálou hrozbou leteckého útoku či napadení nepřátelskými protiponorkovými plavidly. Pro představu - ponorka Typ VIIC měřila 50,5 metrů na délku a 4,7 metr na šířku, do kteréhožto prostoru se muselo kromě veškerého strojního vybavení, paliva a torpéd vměstnat i téměř 60 členů posádky.

Zde vstupuje do problematiky příroda. Pokud do velké ocelové plechovky zavřete několik desítek mužů a necháte je tam několik týdnů, dříve či později budete muset začít řešit problémy sanitárního rázu. Marná sláva, i ten nejdrsnější ponorkář si bude muset dříve či později odskočit na záchod. Prakticky všechny státy provozující ponorky tento problém řešilo nejjednodušší a nejpřímočařejší cestou, a to instalací toalety napojené na palubní septik. Ten během patroly splašky shromažďoval a po návratu ponorky do přístavu se jednoduše vypustil a vyčistil.

Toto řešení bylo konstrukčně i uživatelsky nanejvýš jednoduché a nezávislé na hloubce či tlaku vody, mělo ale samozřejmě i své nevýhody. Každý majitel rodinného domu se žumpou si jistě umí představit, jak by septik vypadal poté, co by jej měsíc pilně „doplňovalo“ 60 až 70 mužů. Kromě zápachu oleje, paliva a potu tak na palubách ponorek začaly postupně páchnout i výkaly, a to zejména ke konci plavby, kdy byly palubní septiky plné. Plný septik zároveň přidával ponorce na hmotnosti a především zabíral prostor, jenž by se dal jinak využít pro zvětšení palivových nádrží či instalaci dalších baterií pro prodloužení výdrže pod vodou.

Přesně tyto nevýhody vedly německé inženýry ke snaze přijít s lepším řešením. Tím bylo zpočátku jednoduché vypouštění splašků do okolního oceánu, což šetřilo prostor, hmotnost i nosy členů posádky. Fyzika je ale nemilosrdná, a toto „splachování“ kvůli tlaku vody fungovalo jen v malé hloubce. V praxi tak bylo možné toaletu bezpečně využívat jen na hladině nebo v periskopové hloubce, kde byla ponorka snadnou kořistí pro letadla nebo nepřátelské lodě. To platilo zejména v závěru války, kdy Spojenci disponovali výkonnými detekčními prostředky a dálkovými protiponorkovými letouny křižujícími Atlantik.

Z pochopitelných důvodů měly práce na palubních záchodech ponorek jen velice nízkou prioritu a k průlomu tak došlo až počátkem roku 1945. Tehdy konstruktéři přišli s vysoce moderním designem využívajícím pro splachování stlačený vzduch, kdy odpad skrze soustavu trubek a tlakových komor doputoval z mísy až k přetlakovému uzávěru. Odsud pak byl stlačeným vzduchem vystřelen do okolního oceánu. S trochou nadsázky se tak dá říci, že toaleta se technicky vzato stala dalším torpédometem. Tento druh toalety šlo bezpečně používat nezávisle na hloubce a v posledních měsících války jím byla osazena malá série ponorek Typ VIIC.

Bohužel pro posádku U-1206 ale inženýři k celé konstrukci přistoupili typicky německým stylem. Nový záchod totiž byl nejen vysoce inovativní, ale také i velmi složitý na ovládání. Zapomeňte na prosté zatáhnutí za splachovadlo - zde spláchnutí vyžadovalo manipulaci s tlakovými ventily v přesně daném pořadí. Na takto vybavených U-Bootech byl proto minimálně jeden člen posádky vyškolen jako „záchodový specialista“ s úkolem bezpečně splachovat. Nesprávná manipulace přitom hrozila průnikem vody do ponorky a ztrátou celého člunu.

Zpátky k ponorce U-1206. Během prvních osmi dní plavby, kdy ponorka přeplula celé Severní moře, se nic zvláštního nestalo a 14. dubna se tak U-1206 přiblížila na méně než 15 km od skotského Peterheadu. Zde chtěl kapitán Schlitt číhat na spojenecké obchodní lodě a potopit jich co možná nejvíce. Pak ale někdo z posádky ucítil volání přírody a vydal se ke zbrusu nové toaletě. Již nevíme, kdo přesně to byl - podle Schlittových pamětí šlo o řadového člena posádky, některé zdroje hovoří i o kapitánovi samotném. Na každý pád dotyčný úspěšně vykonal potřebu, z nějakého důvodu ale o svém úmyslu neinformoval výše zmíněného splachovače. Rozhodl se proto spláchnout svépomocí.

To ale byla fatální chyba. Kvůli nesprávnému nastavení ventilů totiž záchod efektivně přepnul na zpětný chod. Z toalety tak náhle začala pod tlakem stříkat nevábná směs mořské vody, výkalů a louhu používaného jako dezinfekce. Záchod se na ponorce navíc nacházel přímo nad sekcí, kde byly uloženy akumulátory, které sloužily k napájení elektromotorů pohánějících ponorku ve větších hloubkách. A co čert nechtěl, nechutná břečka z toalety začala mezerami v podlaze prosakovat přímo na akumulátory.

Následuje otázka pro fanoušky chemie - co se stane, když zkombinujete slanou vodu, louh a kyselinu v akumulátorech? Správná odpověď je chlór a vodík. Než se tak kapitán Schlitt stačil rozkoukat, jeho ponorku začal rychle plnit jedovatý plyn a potenciálně výbušný vodík. U-1206 v té době tiše plula v hloubce zhruba 60 metrů a Schlitt neměl jinou možnost než nařídit nouzové vynoření. Následovalo vypuštění balastních nádrží a ponorka rychle vystoupala na hladinu. Zde posádka otevřela všechny poklopy ve snaze odvětrat chlór a vodík pryč.

Nyní ale zasáhla poslední rána osudu. Jelikož se ponorka vynořila za bílého dne a na dohled od skotských břehů, netrvalo dlouho a na U-1206 zaútočilo britské protiponorkové letadlo. Jeden z členů posádky byl během útoku zabit a samotná ponorka utrpěla vážná poškození zabraňující opětovnému ponoření. Nešťastný Schlitt tak nemohl jinak než vydat rozkaz k evakuaci. Během ní se posádka zbavila kódovacích knih a otevřela palubní ventily, aby ponorku potopila.

Trosečníci usazení v gumových člunech se následně vydali k blízkému pobřeží. Zde měla posádka naposledy smůlu, když tři muži tragicky zahynuli při snaze zdolat strmé pobřežní útesy. Krátce poté se na obzoru objevila britská šalupa, která všech 46 přeživších vzala na palubu. Ti tak poslední týdny války strávili v zajetí, z něhož byli propuštěni krátce po německé kapitulace. Mezi nimi byl i kapitán Schlitt, jehož po této patálii čekal dlouhý a poklidný život - zemřel v dubnu 2009 v požehnaném věku 90 let.

Zdroje