Článek
Opatrovnictví. Jedno z mnoha kontroverzních témat sociální práce. Aktivisté by jej nejraději zrušili úplně, jiní by opatrovancům nejraději nedovolili nic.
Bohužel ani jedni často nevědí, o tom za jakých podmínek se zbavuje svéprávnosti. Můžeme to rozdělit na dvě základní skupiny.
1. Smlouvy uzavírané účastníky
2. Rozhodnutí soudu
V žádném případě není možné člověka zbavit všech a navždy jeho práv.
Opatrovnictví je přezkoumatelné soudem. Za případné chyby odpovídá opatrovník. Žádost o zbavení způsobilosti může podat kdokoli.
Aktivističtí odpůrci opatrovnictví poukazují na okleštění práv postižených, tradicionalisté namítají, že je stejně nedokáží využít a někdo musí kvalifikovaně rozhodnout za ně. V touze po hyperkorektnosti namítají, že člověk by měl rozhodovat o svých záležitostech sám. Na námitku, že někteří lidé to prostě nedokáží, ti aktivisté pravicově zaměření namítají, že člověk by měl za svá rozhodnutí nést odpovědnost. Někteří lidé používají zbavení způsobilosti jako strašák (když neuděláte…, dostanete opatrovníka).
Je nesporné, že zbavením způsobilosti k právním úkonům, dojde k omezení práv. Neboť toto omezení je jeho účelem. Má předcházet možnosti využívat neschopnosti některých lidí, posoudit závažnost dopadu jejich nějakého jednání (např. prodat dům za 10,- Kč).
Bohužel došlo k tomu, že lidé přestali vnímat opatrovnictví jako důležitou část sociální práce. Je to něco, o čem se ví, ale již jen uvažování o něm, se některým jeví jako morálně nepřijatelné. Samozřejmě, že docházelo, dochází a bude docházet k přehmatům. Ve snaze jim předcházet, tak mnoho sociálních pracovníků na tento nástroj rezignovalo. Přitom správně, by mělo být individuální posouzení každého klienta.
Výsledek je ten, že se tohoto institutu neužívá i u klientů, kde je na místě. Tak se stává, že do poraden přicházejí lidé jimž není pomoci. Nemají náhled na svou situaci. Všichni kteří se okolo takového klienta pohybují, vědí že nemá náhled či schopnosti jak svou situaci řešit, přesto s tím nikdo nic nedělá. Leckdy dochází k bizarní situaci, kdy sociální pracovník ví, že klient nemá náhled na svou situaci, své schopnosti, ale přemlouvá ho aby podal žádost o zbavení způsobilosti sám, místo aby ji podal za toho klienta on. To není pouze chybou sociálních pracovníků, ale i lékařů, referentů na Úřadech práce, úřednících obecních úřadů učitelů… Zbavení způsobilosti je vnímáno jako konečný verdikt. Přitom by mohlo být odrazovým můstkem pro zlepšení situace klienta.
Jistě opatrovníci jsou různí. Stejně tak jako pekaři, účetní či lékaři. Někdo lepší a někdo ne. To je však důvod pro vznik zákona o opatrovnictví, zvláště tom veřejném. Do současné doby není, občanský zákoník se veřejným opatrovnictví téměř nezabývá.
Proto si myslím, že je načase uvažovat o opatrovnictví jako šanci na ochranu zájmů klienta. Máme se více se snažit definovat situace kdy a jak má být použito. Jak má vypadat. Můžeme uvažovat o různých způsobech omezení způsobilosti. Nevylévat s vaničkou i dítě.
Hlavní je však ochota lidí, kteří se pohybují ve světě sociálních služeb, přebírat odpovědnost. Zatím se jí každý zbavuje kde jen může.
(V)tip:
zbavení svéprávnosti, neznamená zbavení se trestní odpovědnosti. Takže pokud plánujete vyloupit banku a chcete se při obhajobě ohánět špatný duševním zdravím, nedělejte to :).
