Článek
Pracuji jako sociální pracovník takřka 20 let. A denně se setkávám s tím, že lidé, kteří by měli nárok, nechtějí sociální dávky. Nárok na dávky nejen z nízkého přijmu, ale nechtějí je ani ti, kteří mohou požádat o příspěvek na péči, třeba proto, že se starají o nemocnou babičku. MPSV na svých stránkách tvrdí že příspěvek na bydlení pobírá jen 25% oprávněných.
Níže zkusím rozebrat důvody, ze kterých to je:
- Lidé o svých nárocích nevědí. Systém sociálního zabezpečení je u nás velmi složitý. Spousta lidí se v něm nevyzná. Nevědí kde žádat, na koho se obrátit.
- Bojí se ocejchování jako sociální případ. Mají obavy z toho, že se to někdo dozví a budou považováni za neúspěšné. Obava z toho co by na to řekli sousedi převáží jakýkoli materiální nedostatek. Často je tento pocit posilován, některými politiky. Bohužel na něj nejvíce slyší ti, kteří by tu pomoci potřebovali nejvíce. Přístup některých úřadů, nebo sociálních pracovníků je až nepřátelský.
- Sociální pracovníci jsou bráni jako nepřítel. V minulosti často sociální pracovníci byli hodně direktivní. Lidé s nimi přicházeli do styku, jen když měli problém například s alkoholem, nebo ve výchově dětí. Současnost je již jiná, ale sociální povědomí je věc dlouhodobá. Stává se však, že někteří potencionální žadatelé, vědí v čem je problém a bojí se si jej přiznat, či s ním něco dělat.
- Sociální systém není nastaven tak, aby podporoval. Chce po vás jen vyplněné formuláře. Pokud se vám podaří svou situaci částečně zlepšit, jste ihned postiženi snížením dávek o tu samou částku. To nemotivuje k vlastní aktivitě. Personální poddimenzování Úřadu práce vede k tomu, že se na dávkách kumulují lidé co dokáží správně vyplnit formuláře, ale tím zvyšování jejich sociálních dovedností končí. Ti schopnější tam vůbec nejdou, ze studu či obavy, že jim nepomůže. Před lety se mluvilo o sociálním systému jako o trampolíně, která by vás měla vytáhnout z problémů. Dnes to tak není.
Jak to zlepšit?
Nejdůležitější se práce v místní komunitě.
Lidé musí vědět, s čím jim sociální pracovník může pomoci. Kde ho najdou, i to, že je nebude odsuzovat. Není možné, aby tito pracovníci projevovali empatii od 8 do 16 hod. Musí být jejich hlavním povahovým rysem. Musí být schopni a ochotni dávat zpětnou vazbu ostatním aktérům sociální politiky. Musí mít také dostatečné nástroje, aby pomohli lidem řešit jejich potíže. Informace jsou důležité a dle toho s nimi musí být nakládáno. Nyní jsou často smeteny pod koberec, s tím že se nedá nic dělat.
Důležitým momentem je také role místní samosprávy.
Dnes často nemá přehled o potřebách svých občanů. Komunitní plánování se příliš nekoná, či se děje pouze formálně. Nebere ohled na potřeby svých občanů, leckdy chybí dlouhodobá koncepce sociálních služeb, nebo není vyhodnocována a upravována. Pak lidé nemají ke komu jít požádat o pomoc.
Nejvyšší politická reprezentace je také důležitým prvkem.
Chybí dlouhodobě aplikovaná koncepce sociálních služeb. Plánuje se od voleb k volbám. A to v tom lepším případě. Častěji jde o ad hoc nápady marketérů politických stran. Avšak bez určení základních rámců a nástrojů nemůže být státní sociální politika úspěšná. Snaha se dohodnout napříč politickými stranami je rovna nule. Nyní se připravuje nový zákon č. 108, doufejme že v něm politici zohlední názory odborníků a nepodlehnou pokušení nabrat levné politické body.
Tím nejdůležitějším členem o v péči o sociální politiku jsou však občané.
Především ti by měli tlačit na výše uvedené, aby zlepšovali jejich situaci. Lidskou vlastností zvláště u nás v Čechách rozšířenou, je u piva nadávat co vlastně všechno nejde. O věci veřejné se však máme starat stále a veřejně. Ptát se politiků jaké jsou koncepce rozvoje služeb. Proč nemá babička pečovatelskou službu? Co udělají s bezdomovci na nádraží?
Otázek je spousta, bohužel je jen málokdo klade. Čím víc nás bude, tím snadněji se věci pohnou kupředu. A ano, určitě budeme mít různé nápady na řešení různých situací, od toho nám Pánbůh jazyky do huby ráčiti vrazil, abychom s nimi mluvili a domluvili se.
