Článek
Ve své práci občas doprovázím klienty na té poslední cestě. Nejsou to jednoduché chvíle a tak jsem se přihlásil na kurz vedený odborníkem právě na doprovázení umírajících.
K mému zklamání tam nebyl prostor na nácvik vedení rozhovorů. Vše bylo čistě teoretické. Proto jsem si neodnesl žádné návody. Asi je to dobře. Člověk je vždy individualita. Dostal jsem však něco jiného a možná i cennějšího. Témata k přemýšlení. Zkusím je rozepsat níže.
Smrt je jedna z mála věcí, co máme všichni společné. Lhostejno, zda-li jsme bohatí, či chudí. Ze středu blahobytné Evropy, či chudého Sudánu. Gay žijící bohatým intelektuálním životem v New Yorku umře stejně jako pastevec sobů v Burjatsku. Smrt je jedna z mála věcí skutečně ze své podstaty demokratických.
Rozdílné jsou cesty, jak se k ní dobereme. V dobách minulých se umíralo povětšinou doma, mezi svými blízkými. Smrt přicházela často, umřít jste mohli de facto kdykoli. Na běžné nemoci jako zápal plic nebo na zranění. Lidé se tak museli často vyrovnávat s tím, že někdo zrovna umřel, nebo právě umíral. Lékařů moc nebylo, tak se chodilo za knězem. Doba pokročila. Doktoři dnes dokáží mnohé. Našim předkům by se to jevilo jako konání zázraků. Bohužel jsme však nepokročili ve znalosti, co to je smrt. Nebo život. Rub i líc téže mince.
Ve středověku si lidé museli přiznat, že něco prostě nedokáží. Kněz a společnost měli za úkol nějak se s touto skutečností vyrovnat. To už dávno neplatí.
Místo duchovenstva zajímajícího se o otázky éterické máme lékaře, co své verdikty musí mít podložené důkazy. Žádná vůle boží, je kost zlomená, či ne? Jaké jsou hodnoty červených krvinek a viděl jste tento vir a v kolik hodin? Doktor se tak stává jakýmsi novodobým bohem, co hledá viníka, toho pronásleduje a ničí. Lékaři hnaní společností i vlastními předsudky bojují se smrtí skutečně tvrdě. Bohužel vždy prohrají. Dříve, nebo později zemřeme všichni.
Zapomínáme, že smrt je tady proto, abychom mohli žít. Pokud by nikdo nikdy neumřel, nebylo by na Zemi moc volného místa. Ani kdybychom jedli jen božskou manu. Naštěstí se nám smrt ale čas od času připomene sama. Je to umění, které se nakonec naučíme všichni. Dobré je se ptát, jestli to činíme s elegancí a kdo ten styl má hodnotit.
Téměř 80 % lidí si přeje zemřít doma. Povede se to jen 20 % z nás. Snaha o efektivitu v boji se smrtí vede k tomu, že se péče o lidi stává co nejstandardizovanější. Na svůj konec čekáme ve zvláštních zařízeních, ve kterých není přirozeného asi nic (říkáme jim nemocnice), ležíme tam v normalizovaných postelích, v normalizovaných pokojích s předepsaným počtem předepsaně vzdělaného personálu. Ti se skrývají v řeholním bílém úboru, který je vyčleňuje do postavení bohů, co dokáží vše, a pokud se to nedaří, tak také jsou to oni, co za vše mohou. A až umřeme, pochovají nás v normalizovaných rakví do normalizovaných hrobů.
Povedlo se nám dehumanizovat jednu z nejlidštějších lidských etap. Bohužel jsme se nespokojili jen s vnějšími projevy.
Ve snaze o nepomíjivost jsme jako společnost pracovali na tom, abychom měli kvalitní medicínu i zdravotníky. Bohužel nás to však vede i k tomu, že se neumíme vyrovnat s prohrami. Dnes lékaři dokáží udžovat dlouhé týdny lidské tělo. O tom, že totéž dokáží i s lidským duchem, lze pochybovat.
Kde je však ta hranice, co znamená, odkud je už prodlužování lidské existence nehumánní? Má si to vždy rozhodnout ten daný nemocný? Co když nemůže? Co psychicky nemocní? Duševní nemoc může být stejně trýznivá jako ta fyzická. Kdo takovou péči zaplatí? Je naivní si myslet, že na maximální péči budou mít všichni. Nikdy to nebylo a nikdy ani nebude. Můžeme přiložit prstík na místo a říci: „Odtud už nežiješ?“ Biologové to nedokáží. Neumíme přesně určit začátek ani konec života. Námi vytvořené hranice jsou umělé. Mozek i po srdeční zástavě nějakou dobu vyvíjí činnost, někdy dokonce větší. Plod se dokáže pohybovat.
Je smutným paradoxem, že ti, kterých se to nejvíce týká, mají nejmenší pravomoci. Lékaři často diagnózy sdělují šeptem v ústraní tak, aby je babička neslyšela. Ta samozřejmě již leccos tuší, ale pokud o tom začne mluvit, je rodinou umlčena. Ve chvíli, kdy potřebujeme pomoc, je nám upírána. Konec čekáme v osamění jako skladová položka.
Odborník na školení tvrdil, že si o tom má rozhodovat samoný nemocný. Pak jeho blízcí. Bláhová představa a v něčem i nebezpečná. Zkusím uvést jejich výčet. Určitě nebude úplný, ale aspoň něco.
1. Co lidé, kteří nemají přehled o svém stavu? Jak pro ně určíme, co už je jen týrání?
2. Jak určíme, kdo ten přehled má?
3. Kdo to zaplatí?
4. Pokud se mají vyjádřit příbuzní - Co Vám udělali tak zlého, že po nich chcete, aby rozhodli o Vašem životě, či smrti?
5. Kteří příbuzní? Bude mít hlas manželky větší váhu než dětí? A o kolik?
6. Jak zajistit, aby měli ti, kteří se rozhodují, co nejpřesnější informace? Dnešní medicína je tak složitá, že se v ní laik prostě nevyzná, a tak mu to lékaři musí zjednodušovat. Není to však v takovéto situaci na škodu?
7. Co dělat, pokud lékař rozhodne proti našemu přání? Co máme dělat, pokud nás lékař zachrání proti naší vůli?
8. Je etické zachraňbovat sebevraha?
9. Kde přesně je hranice mezi sebevraždou, vraždou, eutanázií, paliativní medicínou a týráním lidí?
Naší největší slabostí není to, že na tyto otázky nemáme odpovědi. Horší je to, že nemáme odvahu je pokládat.
V článku jsem se nesnažil nějaké z takových otázek odpovědět. Na to musí být dlouhodobá společenská diskuze, ale pokud o takových nebo podobných věcech budete přemýšlet, článek splnil účel.
Nám všem přeji veselou smrt, a ať už nás pak čeká cokoliv, tak ať si to tam užijeme :).
