Článek
[Biblická hodina 30. 4. 2026] Dnes to bude o aplikované teorii. Jsme vedeni ke skromnosti a poslušnosti lidmi, kteří takoví nejsou. Po rodičích jsme zdědili mnohé a jsme jim vděční. Jejich odkaz máme dál rozvíjet. I do historických památek zavádíme vodu, elektřinu, koupelny a toalety.
Máme možnosti, které naši předkové neměli; a proto se od nás očekává víc než od nich. Tradice není pietním udržováním popela, ale naopak udržováním ohně, který jsme převzali hořící. Je zřejmé, že onen oheň musíme udržovat přikládáním jiného paliva než před staletími.
Celkový pokrok nám přece bere některé možnosti a nabízí nám nespočet možností nových.
Pravda
Ježíš říká: „Pravda vás osvobodí.“ Ne vždy je pravda příjemná, zvlášť pravda o nás samých. Ale vždy je pravda užitečná. Naučit se unést pravdu o sobě je podstatnou součástí zmoudření. Není třeba budovat si ideál, k němuž chceme dospět – na to bývá život příliš krátký. Stačí se zapojit do Ježíšovy party a nechat se jím vést.[1]
Toužíme po svobodě? Nepřináší jistoty do našeho života. Básník Josef Kainar napsal: „Je takový osud, že v něm není pevné, co je v něm bez chvění.“ Naopak bezvýhradná poslušnost přináší jistotu – sice falešnou, ale přece jen jakousi jistotu. Jsme ochotni se vzdát falešné jistoty, automatického/navyklého jednání? A přejít k uvědomělému rozhodování se zapojením kritického myšlení, formování svědomí? Být si neochvějně jistý v každé situaci je velmi pravděpodobnou cestou k velkým životním omylům. Většina lidí kolem nás se bez psychologické berličky náboženství nedokáže obejít.
Už několikrát jsem varoval před selským rozumem. Je to obecně sdílená zkušenost. Jednak zpravidla neukazuje nejlepší, ale nejčastější řešení. A navíc svádí aplikovat ono obecně sdílené řešení na situace jen zdánlivě podobné a ve skutečnosti zcela jiné podstaty. Prostě není bolest kolene jako bolest kolene.
Bůh nabízí něco jiného: Nepodceňovat životní situace, neřešit je šmahem, přemýšlet o nich a nechat si napovídat Duchem. Je to zdlouhavější, ale jistější. Není důležité jen samotné řešení, možná ještě důležitější jsou důvody vedoucí k našemu rozhodnutí.
Nepokoj
Ježíš zvěstoval pokoj utlačovaným a sklidil zuřivou nenávist utlačovatelů. Ježíš nikdy nepřeložil nikomu stéblo přes cestu. Dokonce ani farizeům a zákoníkům. Chválil je za to, co si chválu zasloužilo – jejich poctivost vůči Bohu: konali přece víc, než bylo uloženo mojžíšskými předpisy. Jenže jim unikal účinek, užitek z toho všeho. Proč? Protože ztratili smysl oněch ustanovení. Tím měla být solidarita mezi lidmi – bratřími a sestrami téhož Boha. Oni konali z horlivé povinnosti a očekávali větší odměnu než ostatní. Tedy pokoušeli se obchodovat s Bohem.
Veškeré války v dějinách se odehrávaly výlučně z touhy po míru. Obě strany sporu usilují o mír, každá ovšem o ten svůj podstatně se lišící od představ protivníka. Nezapomeňme: mír se uzavírá mezi nepřáteli a je to pokračování nepřátelství neozbrojeným konfliktem. Proto je vždy jen otázkou času, kdy jedna strana nazná, že nabývá vojenské převahy a opět napadne protivníka.
Ježíš přináší víc než mír. Nepřátelství chce vystřídat pokojem ‚šalom‘, tedy spoluprací při společném budování. Budujete-li cosi společně, budete si přirozeně pomáhat a nebudete po sobě střílet – kazili byste si společné dílo. Tohle uskutečnili otcové-zakladatelé EU. Když se podařilo, že odvěcí rivalové Germáni a Frankové po desetiletí spolu neválčili, bylo založeno společné dílo. To mělo zaručit do budoucna takovou spolupráci, aby vyloučila vojenské konflikty.
V každodenním životě vznikají spory – ale ty se mají řešit jednáním, vzájemnými ústupky. Jako ve funkční rodině. Tam, kde je důvěra, je to přece samozřejmost. Právě proto dnes ti, kdo chtějí rozbít jednotu EU, prohlubují vzájemnou nedůvěru. Jaké pikle proti nám kují zlí Němci, Francouzi, Italové… Oni rozbíječi v Evropském parlamentu založili klub ‚Patriotů pro Evropu ‘. Pojďme je vzít za slovo: stávejme se všichni patrioty pro Evropu: buďme hrdí na své evropanství a sdílejme ho navzájem. A své češství, němectví, slovenství mějme jako dědictví po předcích, jehož rozvíjením obohacujeme nejen sebe (rozumíme svým kořenům), ale obohacujeme ostatní. A jsme jimi obohacováni.
Ukrajina (spolu se Sibiří) byla Stalinovým smetištěm. Stěhoval sem miliony lidí neposlušných národností. Jen v Doněcké oblasti žije 145 národností. Většina rodilých Ukrajinců měla jako mateřský jazyk ruštinu. Společná hrozba ze strany Putina teprve začala vytvářet novodobý ukrajinský národ. Stávám se nejprve Ukrajincem hrdým na svoji zemi, a až potom Tatarem či Donským kozákem – potomkem svých předků. Tohle je návod k přežití. Využít možností i hrozeb k společnému růstu, ke společnému budování.
Připadá vám to jako málo duchovní na biblickou hodinu? Není to naplněním Ježíšovy rady?
- (Mt 10,16): „Posílám vás jako ovce mezi vlky, proto buďte chytří jako hadi a nevinní jako holubice.“
Neměli by právě ti, kdo se snaží být Ježíšovými učedníky, pracovat pro společnou věc? Pro Boží věc!
Hodný člověk
Vedle lidí zlých (kteří si svůj úděl někdy nevybrali, ale stali se obětí zla zvenku) existují lidé hodní. A pak lidé tvářící se jako hodní. Rozdíl poznáme okamžitě, jakmile se odehraje něco, co se jim nelíbí, čím je zklameme. Lidé tvářící se jako hodní vzplanou spravedlivým a později i nespravedlivým hněvem, aniž by zjišťovali okolnosti a vysvětlení druhé strany. Pokud se v někom zklameme, znamená to zpravidla naše nereálná očekávání, náš nesprávný obraz toho druhého.
Povšimněme si: Ježíšovi dáváme různě přihlouplé přívlastky, ale nenazýváme jej ‚hodným‘ v našem běžném chápání. On totiž přišel s důležitým posláním. Kdyby byl hodný, nic by nás nenaučil. To platí o všech učitelích, prorocích a dalších osobách majících poslání. Abychom je vyslechli nebo dokonce následovali, musejí se nám dostat pod kůži. Nedáme jim dobrovolně ani píď. Vzpomeňme na podobenství O vdově a nespravedlivém soudci.
- (Lk 18,3-8): V tom městě byla také jedna vdova. Chodila za ním a říkala: ‚Zjednej mi právo proti mému odpůrci!' Dlouho se mu nechtělo, ale potom si řekl: ‚Boha se nebojím, člověka si nevážím, ale ta vdova mi nedává pokoj. Zjednám jí právo, aby mi nakonec nezničila pověst!'" Tehdy Pán řekl: „Slyšeli jste, co řekl ten nespravedlivý soudce?! A Bůh snad nezjedná právo svým vyvoleným, kteří k němu volají dnem i nocí? Myslíte, že jim bude otálet pomoci? Říkám vám, že jim zjedná právo, a to rychle. Až ale přijde Syn člověka, najde na zemi víru?"
K tomu obvyklá poznámka: Člověk hledající Boží blízkost nevolá ‚Dej!‘ ale ‚Pomoz!‘ – vychází totiž z vlastní aktivity podřizující se Boží vůli.
Ježíšův životní konflikt můžeme vidět jako konfrontaci Božího plánu pro lidstvo se zdánlivě hodnými náboženskými představiteli. Vycházeli ze znalosti Božích plánů a nepozorovaně se dostali do opozice. Proto trvalá Ježíšova výzva ‚neustále se obracejte k Bohu‘. Kontrolujte si stále svůj azimut, abyste se nepozorovaně neotočili do protisměru.
Učedník
Co znamená: ‚Ježíš hlásal pokoj utlačovaným‘? Netrpte zbytečně, nenechte se ponižovat! Zastávejte se slabších. Ale taky se nedejte ovládnout nenávistí k utlačovatelům – přišli byste o pokoj. Rozlišujte mezi hříchem a jeho pachateli. Proti hříchu se rozhodně stavějte, braňte mu. Ale pachatelům nabízejte pomocnou ruku k nápravě. Kromě divokých sviní, divokých psů – těm se vyhněte, rozsápali by vás. Nebuďte ale naivní: ne každý vaši pomocnou ruku přijme, někdo ji dokonce zneužije. Jen neuzavřete svá srdce – nevíte, co se v druhém člověku odehrává.
Teď se řeší smlouva katolické církve s Vatikánem. Zejména zpovědní tajemství v případech, kdy se zpovědník dozví o zločinu. Ale přece v takovém případě by měl zpovědník spolupracovat s pachatelem, který přece uznává Boží moc, jinak by nešel ke svátosti smíření. Měl by pachatele doprovázet na cestě do nebeského království, která přece vede přes přiznání pachatele a nápravu všeho, čeho je v dané situaci schopen. V sázce je přece víc než případných pár let v kriminálu.[2]
Lotr na Ježíšově pravici už nemohl konat nic víc, než obtížně vyznat svoji vinu. Proto se po něm víc nechtělo. Bůh nechce nic, co je mimo naše možnosti.
Půjdeme-li cestou Ježíšova učednictví, nevyžaduje to bezhříšnost ale práci s hříchy vlastními i cizími podle Ježíšova návodu. Pak se ovšem časem dostaneme ve svém společenství do první řady, na kterou se střílí. Protože práce s hříchy je podstatná pro naše směřování do nebeského království, nenechává nás Bůh hádat, nezastírá cestu tajemstvím. I 6letému dítěti vysvětlíme, o co ve skutečnosti jde. Nám se po takové cestě nechce vyjít, ztratili bychom tím proti davu mnohé výhody: oni šlapou po záhoně a my máme jít okolo. Abychom tuto nechuť překonávali, musíme se letmo dívat pod nohy, po čem šlapeme. Ale máme mít upřený pohled k cíli.
Nestačí být učedníkem hodinu denně. Z legrace říkávám: „To je zvláštní. Každý den od 8 do 9 držím přísnou dietu – a nehubnu a nehubnu!“
Ježíš hlásal krásu nebeského království – davy posluchačů byly nadšeny. Pak přišla tzv. galilejská krize. Když začal popisovat, co mají lidé dělat pro to, aby mohli vstoupit (dokonce už tady a ne až potom), davy zklamaně odcházely se slovy: „Poslechneme si tě jindy.“ Ježíš boural jejich falešné představy o tom, že stačí slepě poslouchat náboženské autority a automaticky dojdeme do zaslíbení po tomto životě. Právě jednoduchost a psychologická sugestivita láká většinu lidí neodolatelně k provozování náboženství.
Porovnejme si např. úsilí Václava. Kolik lidí se pokoušel a stále pokouší vyučovat v Boží gramotnosti a jaké má výsledky: našich biblických hodin se účastní 25-30 rodin či jednotlivců. Řada dalších by mohla rovněž, ale mají cosi důležitějšího na práci a čas tak letí…
Podobenství O stavbě věže či O vzájemné bitvě králů upozorňují: chceš-li následovat Krista, spočítej si, máš-li na to odvahu. Nepotřebuješ dokonalou výstroj – ta ti bude dávána během postupu. Ale jde o to neztratit kuráž. Mnoho lidí se totiž s Kristem zasnoubí – a pak se rozvedou, nastanou-li těžkosti. Ježíš potřebuje ‚ženu do nepohody‘ a my se můžeme stát její součástí.
Ostatně: ač je církev společností Ježíšových fanoušků, zvládá zpravidla velmi dobře období nepohody, bouří a nejistot. Ale nedokáže přijatelně žít v blahobytu. Je vůbec doba blahobytu žádoucí? Není to období odvracení tváře od Boha, od trpících bližních?
Ne každý je zralým pro následování Krista.
- (Mt 19,16-26): Vtom k němu přišel jeden muž s otázkou: „Mistře, co dobrého mám udělat, abych měl věčný život?" On mu však řekl: „Proč se mě vyptáváš na dobro? Jen Jediný je dobrý. Chceš-li ale vejít do života, dodržuj přikázání." „A která?" zeptal se. Ježíš odpověděl: „Nezabíjej, necizolož, nekraď, nelži, cti otce i matku a miluj svého bližního jako sám sebe." „To všechno dodržuji," řekl mladík. „Co mi ještě schází?" Ježíš odpověděl: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek, rozdej ho chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pojď a následuj mě." Když to ten mladík uslyšel, smutně odešel. Měl totiž mnoho majetku. Tehdy Ježíš řekl svým učedníkům: „Amen, říkám vám, pro boháče je nesnadné vstoupit do nebeského království. A říkám vám znovu: To spíše projde velbloud uchem jehly než boháč do Božího království." Když to učedníci uslyšeli, byli naprosto ohromeni. „Kdo tedy může být spasen?" ptali se. Ježíš se na ně podíval a řekl: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všechno."
- (Mk 10,17-31): Když se znovu vydal na cestu, doběhl je jeden muž, poklekl před ním a ptal se ho: „Dobrý mistře, co mám udělat, abych se stal dědicem věčného života?“ „Proč mě nazýváš dobrým?" opáčil Ježíš. „Nikdo není dobrý, jen jediný - Bůh. Přikázání znáš: ‚Necizolož, nezabíjej, nekraď, nelži, nepodváděj, cti svého otce i matku.'" „Mistře", odpověděl, „to všechno jsem dodržoval odmalička." Ježíš se na něj zadíval, zamiloval si ho a řekl mu: „Schází ti jen jedno - jdi, prodej všechno, co máš, rozdej to chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pojď a následuj mě." Ta slova ho ale zarmoutila, a tak smutně odešel. Měl totiž mnoho majetku. Ježíš se ohlédl a řekl svým učedníkům: „Jak nesnadno vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!" Učedníci byli z jeho slov ohromeni. Ježíš jim tedy zopakoval: „Synáčkové, jak těžké je vejít do Božího království! To spíše projde velbloud uchem jehly než boháč do Božího království." V naprostém ohromení se jeden druhého ptali: „Kdo tedy může být spasen?" Ježíš se na ně podíval a řekl: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. U Boha je možné všechno." „Podívej se", ozval se Petr, „my jsme všechno opustili a šli jsme za tebou." Ježíš odpověděl: „Amen, říkám vám, že není nikdo, kdo by opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole kvůli mně a kvůli evangeliu a nepřijal by nyní v tomto čase stokrát tolik domů a bratrů a sester a matek a dětí a polí s pronásledováním a v nadcházejícím věku věčný život. Mnozí první pak budou poslední a poslední první."
Soucitný člověk se nikdy nestane miliardářem. Jakmile vidí kolem sebe potřebné a pomáhá jim, zpomaluje své bohatnutí. V uvedeném podobenství samozřejmě nejde pouze o bohatství, ale o jakoukoliv závislost na moci, na zvycích a zlozvycích… Jde o to vyvázat se ze závislostí a být k dispozici Bohu v našich bližních. Což vůbec nemusí být životem v celibátu!
Poslušnost
Už víme, že slepá poslušnost je cesta mylná, byť stále v církvi vyžadovaná. Je to vytváření lidského modelu boha, kam vnášíme své představy a očekávání. A který utvářejí podstatným způsobem ti, kdo chtějí (samozřejmě v dobrém úmyslu) ovládat jiné (samozřejmě k dobru). Podstatou konání náboženských rituálů je získávat u boha kladné body, zásluhy zpeněžitelné při konečném účtování s přísným bohem.
Právě tím se míjíme s Boží láskou nabízející se nám, chtějící nám sloužit podle našich potřeb – nikoliv nutně podle našich přání. Proto se Ježíš pokoušel náboženství ukončit a nahradit je přímým, nezprostředkovaným kontaktem s živým, osobním Bohem. Bohužel neuspěl a vyvolal kritickou nenávist náboženské vrchnosti, která dokázala poštvat dav. Ten křičel ‚Hosana!‘ při Ježíšově slavném vjezdu do Jeruzaléma, aby naveden za několik dní křičel ‚Ukřižuj ho!‘.
Důležité upozornění: Dle sdělení mojžíšského zákona je velmi hnusným počinem v očích Boha ovládání jiných lidí, manipulace. Máme sloužit, pomáhat a nikoliv vést, manipulovat. Toho si musíme být vědomi např. i při výchově dětí. Manipulace je zlem. Bez ohledu na to, že skutečně mnoha lidem vyhovuje a vede v životě rodiny i společnosti k rychlým výsledkům. Jenže jde o výsledky velmi vrtkavé, snadno se zvracející v to, čemu měly předejít. Zkrátka násilím či manipulací vytvořené dobro je jen zdánlivé, nelze na něm stavět. Nejde vlastně o skutečné dobro. To se koná ze svobodného rozhodnutí, byť se k tomu musíme vždycky trochu nutit. Abychom překonali lenost, ostych. Důležité je: nutím se já, nenutí mne někdo jiný.
Poslušný mám být za všech okolností svému poučovanému svědomí – to přece bude mým soudcem před tváří Boží. Naštěstí si smím vzít milujícího Ježíše jako svého advokáta. Mám si pěstovat sobectví – ovšem s dlouhodobou perspektivou (nejlépe s perspektivou věčnosti).
Vyjděme
Název dnešního tématu je ‚Osmělit se‘. Jde o to najít, podržet a doplňovat odvahu. Nejde o naši dokonalost. Bůh nás nepotřebuje dokonalé. Ale zeptá-li se: „Koho pošleme?“, sleduje, kdo se hlásí. Nezapomeňme na Ježíšova podobenství:
- (Lk 14,28-34): „Když někdo z vás bude chtít postavit věž, nesedne si nejdříve, aby spočítal náklad, zda má na její dokončení? Jinak, kdyby položil základy, ale nemohl stavbu dokončit, všichni okolo by se mu posmívali: ‚Tenhle člověk začal stavět a nemohl to dokončit!' Anebo když nějaký král potáhne do boje proti jinému, nesedne si nejdříve, aby se poradil, zda může s deseti tisíci čelit tomu, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Jinak totiž k němu pošle poselstvo, dokud bude ještě daleko, a bude vyjednávat o míru. Tak tedy žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem. Sůl je dobrá. Kdyby však i sůl ztratila svou chuť, čím se zas osolí?“[3]
Abychom své úsilí nevzdali a v půli cesty nezabalili kufry. Jako ten pán, co chtěl přeplavat rybník, v půlce zjistil, že na to nestačí – a vrátil se.
Nepotřebujeme mít všechno potřebné předem. Stačí odvaha a důvěra opírající se o Boží blízkost. Ty potřebujeme mít a stále posilovat. Doplňovat sebedůvěru tím, co už se nám s Boží pomocí podařilo. Půjdeme-li za Božího doprovázení, budeme mít vždy připraveno, co budeme právě potřebovat. Na nás je umět s tím správně zacházet. Jde o odvahu jít dopředu a nevracet se.
- (Mt 8,19-22): „Tehdy k němu přistoupil jeden znalec Písma se slovy: ‚Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš.‘ Ježíš mu odpověděl: ‚Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.‘ Jiný z jeho učedníků mu řekl: ‚Pane, dovol mi nejdřív odejít a pochovat svého otce.‘ Ježíš mu odpověděl: ‚Pojď za mnou a nech mrtvé pochovávat své mrtvé.‘"
Nechceme prosazovat svůj názor, své přesvědčení. Chceme pomáhat uskutečňovat Ježíšův program s tímto světem. Program přecházející za hranice pozemského života.
Počítejme s tím, že se můžeme dostat do první řady, na kterou střílejí lidé zdánlivě hodní. Do první řady nás nepostaví naše touha být vidět, ale logika věci: mnozí naši přátelé odpadnou, odmítnou ztratit pověst hodných.
Nepočítejme s tím, že budeme šikovnější a úspěšnější než Ježíš. Že dopadneme úplně jinak. Nepůjde nám snad o život, ale určitě přijdeme o pohodlí – dnes se tomu říká ‚vyjít ze své komfortní zóny‘. Stojí nám to za to? Nikdo nás nenutí, ale Boží hlas v nás povzbuzuje. Jsme přece chrámem Ducha svatého. Ostatně ti, kdo proti nám povstanou, jsou rovněž chrámem Ducha, ač to možná netuší.
Nemůžeme konat zázraky. Ale můžeme spoluvytvářet atmosféru a podmínky, v nichž se možná někdy zázrak odehraje. Zázraky jsou přece možné jen tam, kde je pro ně připravena půda. Tak ryjme, kypřeme a plejme.
- - -
[1] V Přemýšlenkách popisuji smyšlenou scénku: Stojím před Bohem a skládám účty ze svého života. Říkám: „Bože, stvořil jsi mne docela nedokonalého. Ale já jsem na sobě pracoval a podívej se, jak jsem se zdokonalil!“ Bůh se zeptá: „A co jsi dělal pro své bratry v Kristu?“ Odpovídám: „Promiň, Bože, ale na to už mi nezbyl čas.“
[2] Ze zpovědi se nám stalo nepříjemné sebe-žalování. Nikoliv zvláštní setkání s Kristem (což je podstatou všech svátostí), kdy s jistou hrdostí předvádíme, co se nám podařilo odčinit ze spáchaného hříchu. A jaká preventivní opatření zavádíme. Až pak přece mám říkat: „Bože, prosím, dokonči to, co už není v mých silách.“ Nápravou podle Ježíšova návodu se přece poškozený vztah může dostat na lepší úroveň než před hříchem. Katolíci tvrdí, že k odpuštění hříchu je třeba dokonalé (upřímné) lítosti. Jenže to nestačí pro prevenci. Abych do nenáviděného hříchu znovu neupadl, je třeba ÚČINNÉ lítosti – tedy takové formy lítosti, která činí a tedy skutečně účinkuje a do budoucna chrání!
[3] Připomenu: v Ježíšově době byla sůl vzácná, běžní lidé používali jemně mletý vápenec s příměsí soli. Čím vyšší obsah soli, tím dražší prášek. Pokud zvlhnutí se sůl rozpustila a odtekla. Po vysušení vypadal prášek jako dřív – jenže už nesolil. Tak i my můžeme přijít o svoji sůl. Budeme vypadat jako dřív, jen nebudeme užiteční svým solením, tedy účinkem konzervačním i chuťovým.
