Článek
Kdysi dávno, když silnice ještě nehučely motory a z polí se ozýval spíš zvuk podkov než pneumatik, měl každý sedlák, forman či vozka svůj jazyk. Nebyl to jazyk diplomacie ani učených knih – byla to řeč pro koně.
Základem té řeči byly čtyři kouzelné povely: čehý, hot, prrr a vijó. A kdo znal tuhle abecedu, mohl řídit i čtyřspřeží s očima zavázanýma – alespoň podle legend.
„Čehý!“ znamenalo doleva, „hot!“ doprava. Zní to zvláštně, skoro jako by kůň měl vlastní kompas. Jenže tyto povely nejsou původem české – k nám přicválaly z němčiny, z dob, kdy se říkalo hü a hott. Jenže české ucho si to po svém přetvořilo – z hü bylo čehý, a z hott zůstalo hot. Tak vznikl jazyk, který by dnes žádný učitel lingvistiky neschválil, ale každý kůň by mu rozuměl.
Když měl vozka dost couvání s životem i s vozem, zvolal „Curyk!“ – jasně po německu, zurück, zpátky! A když chtěl zase vyjet kupředu, vytáhl z plic táhlé „vijóóó!“, které nebylo ani slovo, ani povel, spíš zpěv – melodie, kterou si koně pamatovali víc než lidi.
A když bylo třeba zastavit? Stačilo jediné, univerzální, pradávné „prrr!“ – to nepochází z žádné učebnice, to je prostě člověk, který brzdí dechem.
Dnes už tahle řeč mizí. Motory nahradily kopyta, a místo „čehý a hot“ slyšíme „navigace přepočítává trasu“. Ale někde na statku, na jízdě králů nebo při formanských slavnostech, když starý vozka sedne na kozlík, pohladí koně po hřívě a zašeptá „vijó“, najednou se ozve to tiché, důvěrné souznění člověka a zvířete.
A to je řeč, kterou žádný překladač světa nenaučí.
