Článek
Čekárna u doktora byla narvaná k prasknutí.
Každý tam už seděl tak dlouho, že začínal mít pocit, že vlastně bydlí v čekárně.
Paní v červeném kabátu si dělala čárky do diáře pokaždé, když někdo zakašlal.
Pán s kloboukem si přepočítával bonbony, aby se zabavil.
A dítě v rohu zkoušelo, jestli bagr vydává větší hluk, když se s ním bouchne o zeď (vydával).
Dveře ordinace se konečně otevřely.
Sestra vystrčila hlavu a přehodila si brýle na nos.
„Prosím o pozornost!“ řekla.
„Vzhledem k GDPR nemůžeme říkat jména…“
Čekárna ztichla.
Sestra listovala papíry. „Takže prosím… na řadě je… ten pán… s tím siflem“.
Čekárna ztichla.
Ticho.
Paní v červeném se zakuckala.
Pán s kloboukem upustil bonbon.
Dítě přestalo šťourat v uchu.
„No co koukáte?“ řekla sestra. „On ví, že je to on.“
A skutečně – v rohu se pomalu zvedl muž, který se snažil splynout s věšákem.
Vzdychl, narovnal límec a tiše pronesl:
„Aspoň že to neřekli se jménem.“
Paní v červeném si povzdechla:
„To GDPR, to nám ještě zavaří.“
