Článek
Klid po Fialovi
Když Petr Fiala odchází z funkce premiéra, země se nijak dramaticky netřese. Nehroutí se vláda, nehází se po sobě zákony, a na Hradě nikdo nepřepisuje dějiny. A to je možná jeho největší zásluha – že se vlastně nic dramatického nestalo.
Čtyři roky v čele státu a žádný osobní skandál. Žádné anonymní nahrávky, žádná manželka v dozorčí radě, žádné „zapomenuté“ akcie. V zemi, kde se politická paměť měří na dny, to zní skoro jako zázrak. Fiala totiž přežil politiku bez potřeby přežít sebe sama.
Byl premiérem klidného tónu – až tak klidného, že si ho mnozí spletli s tichostí. Jenže ticho má někdy větší sílu než křik. A Fiala mluvil právě tímto jazykem: jazykem rozvahy, který dnes zní skoro staromódně.
Ano, nebyl to lídr z plakátů. Nebyl to muž gest, emocí a virálních výroků. Byl to člověk, který dělal svou práci, často neokázale a bez efektního konce. A možná právě to je důvod, proč se po něm jednou bude stýskat.
Takže děkuji, pane profesore, že jste čtyři roky vydržel v zemi, kde je trpělivost podezřelá a klid považován za slabost. Že jste prošel bouří bez křiku, a že jste dokázal být premiérem, který po sobě nezanechal trosky – jen pocit, že to šlo i důstojně.
S úctou
Občan České republiky.
