Článek
Rakušan na startu dlouhé trati
Vít Rakušan se tváří, že běží maraton. Žádný sprint, žádné „všechno hned“. Jen pravidelný krok, klidný dech, pohled dopředu. Když teď jeho STAN posílil, leckdo by čekal, že se začne rozhlížet po cílové rovince. Ale ta je ještě čtyři roky daleko – někde za horizontem roku 2029, kde už možná bude čekat premiérská židle.
Politika má své rytmy. Po každé vládě přichází únava, po každé únavě chuť po změně. A když se voliči po čtyřech letech vlády hnutí ANO opět probudí s pocitem, že „tohle už známe“, mohl by Rakušan vyběhnout jako čerstvý favorit. Není to nemožné. Má výhodu: lidé ho znají, ale ještě se jím nepřejedli.
Je to ten typ politika, který působí, že mluví normálně. To v Česku zní skoro jako kompliment. Nepřekřikuje ostatní, nehraje divadlo, a zatím to vypadá, že si pamatuje, proč tam vůbec je. Otázka je, jestli mu to vydrží i v roli silné opozice – tam, kde se často z klidných běžců stávají sprinteři, co zakopnou o vlastní ego.
STAN dnes působí konsolidovaněji než před pár lety, kdy hnutí připomínalo spíš rozjetý vlak bez strojvůdce. Ale posílení je jen první krok. Teď musí ukázat, že má vlastní příběh, nejen kontrast k Babišovi.
A Rakušan? Ten musí hlavně vydržet tempo. V české politice se totiž snadno zapomíná, že premiérem se nestává ten, kdo mluví nejhlasitěji, ale ten, kdo zůstane stát, když se ostatní unaví.
Možná to nakonec opravdu bude on – klidný maratonec, který doběhne do cíle, zatímco jiní už budou lapající po dechu hledat další mikrofon.
