Článek
Pamětníci vědí, že ve fotbale se dlouhé roky nesmělo střídat vůbec. Překvapivým průkopníkem v oblasti možnosti střídání hráčů byl československý fotbal, tedy tehdejší Odbor kopané Československé obce sokolské. Od 1. září 1950 zavedl pro ligu pravidlo o střídání. Platilo pro brankáře a jednoho hráče v poli.
„To se jinde nesmělo, byli jsme průkopníky,“ vzpomínal v médiích před lety fotbalový historik Miloslav Jenšík.
Důvodem pro tento revoluční krok bylo zranění brankáře pražské Slavie Aloise Jonáka. V ligovém duelu v Teplicích ho nakopli do ledvin. Střídat se ale nesmělo a vážně zraněný gólman zápas se sebezapřením dochytal. Potom zkolaboval a půl roku se léčil.
Po pár letech ale bylo pravidlo zrušeno. Celosvětově bylo střídání hráčů zavedeno až v roce 1958. Avšak jen za zraněného brankáře a jednoho (zraněného) hráče v poli. Navíc pravidlo dlouho neplatilo pro světové šampionáty.
Zraněný Brazilec Pelé v utkání základní skupiny s Československem na MS v Chile 1962 tak nemohl vystřídat. Českoslovenští hráči, když viděli belhající se světovou hvězdu, přestávali hrát. Ján Popluhár z úcty k Pelému, který dostal míč, chtěl udělat pohyb, ale najednou se chytil za natržený sval, slavného Brazilce neatakoval. Stejně se zachovali v dalším průběhu utkání i další Čechoslováci. V čele s Josefem Masopustem. Pelé, považovaný za nejlepšího fotbalistu světa 20.století, si toho velmi cenil. Popluhára dokonce navrhl na Světovou cenu fair play. Ján Popluhár ji v roce 1967 skutečně obdržel.
V roce 1968 byla zavedena možnost střídání dvou jakýchkoli hráčů. Tedy bez ohledu na to, jestli se jedná o brankáře či hráče z pole, nebylo už také podstatné, zda je či není zraněný. Na mistrovství světa se možnost střídání objevila až v Mexiku 1970, přestože jednotlivé svazy ji mohly v národních soutěžích využívat už dříve. U střídání dvou hráčů to v dospělé kategorii v profesionálním fotbalu pak dlouho vydrželo.
Další posun přineslo střídání v systému dva plus jedna (při zranění brankáře), které platilo od roku 1994. Později se kvóta střídání změnila na tři libovolné hráče. Před Eurem 2016 byla navýšena na tři plus jedna, pokud se utkání prodlužovalo 2 × 15 minut.
V souvislosti s pandemií covidu schválila světová federace FIFA v roce 2020, že fotbalové týmy budou moci dočasně využívat v zápasech pět střídání. Šesté pak v případě prodloužení 2 × 15 minut. Rychlý sled zápasů po koronavirové pauze donutil fotbalové orgány upravit pravidla. Manažeři a trenéři se báli vyššího počtu zranění. FIFA proto z těchto důvodů povolila pět střídání místo dosavadních tří.
Stalo se tak pod podmínkou, že tak trenéři učiní buď v poločase, anebo nejvýše při 3 dalších příležitostech, v takzvaných slotech. Nelze tedy libovolně pětkrát poslat na hřiště vždy jednoho čerstvého borce, ale lze využít sloty k tomu, aby jich v některém přišlo na plac několik. Toto opatření je v platnosti proto, aby se zápasy zcela nerozdrobily mnoha střídáními, zejména v závěru hrací doby.
Většina trenérů novinku přivítala a začala ji hojně strategicky využívat. Někteří z nich se s ní setkali už dříve, neboť v mládežnických utkáních toto pravidlo fungovalo už delší dobu. Nové opatření se setkalo s celosvětově kladnou odezvou, proto pravidlová komise IFAB na svém zasedání v Dauhá v červnu 2022 rozhodla, že možnost vystřídat pět hráčů ve fotbalových normách už zůstane.
Covidová situace tak uspíšila proces, který by nejspíš časem nastal tak jako tak. Jen bychom si na tuto novinku asi museli ještě pár let počkat. Anebo snad dokonce desetiletí? Kdo ví.
Možnost střídat vyšší počet hráčů, fotbal změnila. Pět střídání, či dokonce šest za jistých okolností (při zranění hlavy fotbalisty či v pohárovém utkání v prodloužení 2 × 15 minut), přineslo nové možnosti, větší dynamiku a intenzitu hry, a také potřebu trenérova koučování a strategického myšlení.
Skončila doba, kdy trenér před utkáním určil sestavu, stanovil taktiku a pak celý zápas od lavičky jen víceméně pozoroval hru. Dříve měl trenér často dopředu jasně danou základní sestavu, kterou takřka neměnil. K ní jednoho až dva oblíbené náhradníky, které posílal pravidelně do hry v průběhu druhé půle. Často předvídatelně. Takový trenér „tradičního střihu“ odehrál sezonu ve třinácti či čtrnácti lidech. Samozřejmě, když mu ji nenarušovala zranění či karetní tresty. Ostatní náhradníci byli na lavičce do počtu. Dopředu věděli, že se na ně dostane jen opravdu výjimečně. Jejich motivace pak nebyla velká.
Dnes je situace jiná. Trenér může v průběhu utkání běžně vyměnit polovinu hráčů v poli. Zápasy tedy dohrávají zcela jiné sestavy. Často je rozhodují náhradníci. Pokud v pohárovém utkání dojde po prodloužení 2 × 15 minut na střely ze značky pokutového kopu, mají oba týmy vystřídáno po šesti hráčích. Exekutory jsou pak často také převážně náhradníci a obvyklé opory to jen sledují.
Vyšší počet střídání přináší možnost zapojení většího počtu fotbalistů do utkání. Dostane se na ty, kteří by dříve jen vysedávali na lavičce. Všichni musejí být na zápas maximálně připraveni od první minuty. Kdokoliv může jít kdykoliv do hry. Vyšší počet střídání dává větší šance mladým fotbalistům, že si dříve a častěji zahrají dospělý fotbal na vyšší úrovni. Zejména v menších klubech.
Vyšší počet střídání „jde na ruku“ více bohatým klubům, které mají větší finanční možnosti. Mohou di dovolit platit širší a kvalitnější hráčský kádr. Mají tedy na střídačce kvalitnější náhradníky, kteří přicházejí do hry v průběhu druhé půle a proti vzdorujícímu, ale již unavenému, outsiderovi, který nemá tak kvalitní lavičku náhradníků, mnohdy čerství střídající borci zápas v závěru rozhodnou.
Současný trenér musí být větší stratég. Musí mít už před utkáním promyšlené tahy, koho do zápasu pošle od začátku, koho si naopak ponechá jako „žolíka v rukávu“. Trenér musí umět na nečekaný vývoj utkání rychle reagovat. Aktivně tým v průběhu zápasu koučovat. Za nepříznivého stavu vystřídat o poločasové přestávce rovnou klidně tři hráče. To bylo dříve naprosto nemyslitelné.
Někteří starší trenéři se s tímto stavem hůře vyrovnávají. Sami hráli často vrcholový fotbal v éře, kdy se směli střídat pouze dva hráči. Značnou část trenérské kariéry prožili v časech střídání maximálně třech fotbalistů. Obvyklou praxí dříve bývalo střídání prvního fotbalisty teprve kolem 65.-70.minuty. Takový trenér měl svá oblíbená střídání. Dopředu často věděl, který hráč to bude a za koho do hry půjde. Další střídající hráč šel na hřiště až na začátku poslední desetiminutovky. Třetí jen na symbolické závěrečné minuty. Pouze z taktických důvodů.
Takto to běžně probíhalo, když se nepřihodilo něco nečekaného a trenér nemusel střídat hráče dříve z důvodu zranění. Když trenér vystřídal hráče už o poločasové přestávce, anebo dokonce v průběhu první části hry, a ten nebyl zraněný, byla to výjimečná záležitost a jasná známka obrovské nespokojeností s výkonem jeho svěřence.
Dnes se musí trenér chovat jinak a některým starším z nich to činí problémy. Nedokáží aktivně reagovat na nečekaný vývoj utkání a učinit včasná a odvážná rozhodnutí. Myslím, že oba poslední trenéři českého národního týmu, Jaroslav Šilhavý a Ivan Hašek, se bohužel tak trochu řadí do této kategorie trenérů „starého střihu“.
Ale abych nekřivdil jen českým trenérům. Velkým stratégem nebyl ani mnohem mladší dánský trenér pražské Sparty Lars Friis. Střídal dle stále stejné šablony. Na vývoj utkání reagoval mnohdy opožděně a nedostatečně.
Na druhou stranu, že to není jen o věku, ale spíše o přístupu a svěží mysli, stále dokazuje plzeňský trenér Miroslav Koubek, který i v 74 letech rád „nasává“ nové poznatky a změn a odvážných rozhodnutí se evidentně nebojí.
Jiným trenérům odvaha nechybí a svojí odvážnou strategií čas od času zápas také „prokoučují“. V Česku se to sem tam stane například slavistickému trenérovi Jindřichu Trpišovskému, který rád sestavou někdy zarotuje více, než je zdrávo. Šetří v úvodu utkání některé opory týmu. Obvykle v zápasech s papírově slabšími soupeři.
Pokud se „béčkové“ sestavě Slavie v utkání nevede, posílá Trpišovský opory z obvyklé základní sestavy druhou půli za nepříznivého stavu na hřiště „honit výsledek“. Často mu to opravdu vyjde a Slavia zápas ještě otočí ve svůj prospěch. Existují však také utkání, v kterých ji to stojí ztrátu ligových bodů, které pak na konci sezony v tabulce někdy mohou chybět.
Závěr? Můj názor je, že střídání pěti hráčů fotbalu prospělo a posunulo ho pozitivním směrem. Co si o tom myslíte Vy?
