Liga mistrů: Proč Sparta ano a Slavie ne? Je to jen otázka štěstí a smůly?

Sparta se po devatenácti letech probojovala do Ligy mistrů. Soutěže, v které hrají nejlepší evropské kluby. Soutěže, která je sledována na celém světě.

Sparta slaví. V posledních dvou letech jde nahoru. Má za sebou roky tápání a hledání, výměny řady trenérů a mnoha hráčů. Tomáš Rosický byl skvělý fotbalista evropské úrovně. Znal velký fotbal dokonale jako hráč. V roce 2019, kdy byl do funkce sportovního ředitele majitelem Sparty Danielem Křetínským jmenován, to však byl muž bez manažerských a funkcionářských zkušeností. Byl vhozen do vody a učil se plavat. Po mnoha letech v Německu a Anglii ani pořádně neznal české fotbalové prostředí. Sparťanská fotbalová veřejnost musela čekat, než se Rosický stylem pokus-omyl vše potřebné doučí. Trvalo to, ale vyšlo to. Zdá se.

Rosický nejdříve sázel na „českou cestu“. České trenéry a české hráče, zejména ty se sparťanskou DNA. Úspěchy to ale nepřinášelo. Trenéři se měnili a tým měl stále značné herní i výsledkové výkyvy. Dlouho nikdo nedokázal vyřešit zejména velké problémy v obraně, především na stoperských postech. Spartu srážely hrubé chyby a z toho pramenící hloupé góly a prohry. Přestupní politika se také moc nedařila. Většina příchodů cizinců končila neslavně.

Strašákem pořád byla Stramaccioniho těžce nepovedená internacionalizace, z které se Sparta velmi dlouho vzpamatovávala a samotný Rosický se s tímto dědictvím dlouho vypořádával, když se obtížně zbavoval nepotřebných a drahých hráčů. Také sázka na návraty českých fotbalistů ze zahraničí se nedařila. Stačí jmenovat Čelůstku či Krejčího staršího.

Když už Tomáš Rosický pomalu neměl kam sáhnout, neb se ve Spartě vystřídala většina českých elitních trenérů, kteří připadali v úvahu, a někteří další byli z nejrůznějších důvodů na Letné nepřijatelní, obrátil se Rosický do ciziny. Přivedl v Česku málo známého Dána Briana Priskeho. Ten měl na Letné velmi špatný začátek, horší než někteří jeho předchůdci, kteří se kvůli tomu poroučeli, ale snad proto, že už si Sparta další výměnu nemohla z více důvodů dovolit, dostal důvěru i přes počáteční nezdary.

Brianu Priskemu se po poměrně krátké době povedlo dát týmu novou tvář. Sparta začala hrát systémem se třemi obránci, trochu jiným stylem než dosud. Priske tým postupně výrazně personálně obměnil. České hráče a prostředí neznal, logicky proto vsadil na cizince. Ve spolupráci s Rosickým přivedl do týmu zkušenější hráče střední generace, přitom však lačné po úspěchu. Na Letné se tak objevili Kairinen, Vindahl, Sorensen, Birmančevič, Laci a další. Řada z nich prošla zeměmi, kde Priske předtím působil. Rosického česká cesta byla rázem rychle zapomenuta.

Priskeho internacionalizace Sparty ukázala, že když dva dělají totéž, není to totéž. Dán Priske byl úplně někým jiným než Ital Stramaccioni, s nímž udělala bolestnou zkušenost. S novými posilami přišla s Priskem do týmu nová vítězná mentalita. Spartě se pod novým koučem začalo dařit vyhrávat i utkání, v kterých to třeba nebylo herně úplně ono. Také čeští hráči postupně získali pod dánským koučem větší sebevědomí. Soupeři, zejména ti ligoví, jezdí opět na Letnou s velkými obavami jako za časů Siegla, Chovance, Bílka, Skuhravého a spol.

Brian Priske se ukázal jako velmi dobrý psycholog. Neuměl česky, a tak se k němu ani možná nedostaly posměšné reakce českých expertů a části fotbalové veřejnosti na některé jeho rituály, zejména pozápasové kroužky, které pořádal se svými svěřenci uprostřed hrací plochy. Jak Sparta začala více vyhrávat, posměšků ubývalo a kroužky už najednou nevadily. Stejně tak už nevadilo, že má Sparta v sestavě třeba šest, sedm i osm cizinců. Když se vyhrává, fanoušek už to neřeší.

Dva mistrovské tituly Sparty za dvě sezony. Stalo se tak nesporně díky kvalitní práci managementu, realizačního týmu i hráčů Sparty, ale také na tom měl podíl fakt, že Slavia svoji úroveň předchozích let neudržela. Jedna věc však Spartě stále chyběla – účast v Lize mistrů. Sparta ji hrála naposledy před devatenácti lety, kdy někteří dnešní mladí fanoušci ani ještě nebyli na tomto světě. Sen mnoha sparťanů se podařilo naplnit až letos v srpnu. Sparta si postup bezesporu zasloužila. V obou zápasech se švédským Malmő FF byla lepším týmem.

Sparťané si úterní zápas a následné oslavy náležitě užili. Je to správné a zcela pochopitelné. Management a nového kouče Larse Friise, který vystřídal před sezonou svého krajana Priskeho, jenž neodolal vábení nizozemského Feyenoordu a působení na Letné předčasně po dvou úspěšných sezonách ukončil, však čeká velmi náročná sezona. Sparta má určitě nejlepší tým za poslední roky. Na české poměry vynikající.

Liga mistrů je ale svět s úplně jinými nároky. V novém formátu čeká Spartu osm utkání. Losování ji přidělí dva týmy z každého ze čtyř výkonnostních košů. Ve dvou prvních budou vesměs TOP kluby, které jsou teoreticky mimo sparťanské možnosti.

V těchto utkáních půjde o to odehrát je se ctí. Nedostat vysoký příděl gólů, tak jako se to stávalo naposledy plzeňské Viktorii, která byla v těchto duelech velmi pasivní a těžce defenzivní. Obdobnou neblahou zkušenost se srážkou s gigantem má samotná Sparta z minulého ročníku Evropské ligy s FC Liverpool. Každý bodík ze zápasů s týmy z prvního a druhého koše by byl velmi příjemným překvapením či spíše senzací.

Chce-li hrát Sparta v soutěži důstojnou roli a být konkurenceschopná klubům z třetího a čtvrtého výkonnostního koše, měla by na některých postech ještě personálně posílit, což jsem detailně rozebral v jiném článku už před utkáním s Maĺmö.

Sparta aktuálně řeší směrem ven asi dvě záležitosti. Případný odchod pravého wing beka Angela Preciada a zejména mladého stopera Martina Vitíka, o kterých se stále spekuluje, by situaci ještě výrazně zhoršil. Utkání s Malmö ukázalo, jak je Vitík pro obranu důležitý.

Vitík prý projevil zájem odejít do Boloni, pátého týmu uplynulého ročníku italské ligy, který má zajištenou účast v Lize mistrů 2024/25. Boloňa poslala do Prahy oficiální nabídku, což deníku Sport potvrdil hráčův agent David Nehoda. Vše tak záleží údajně na tom, jestli Sparta najde za českého reprezentanta rychle na hráčském trhu adekvátní náhradu. V Itálii končí transferové okno už v pátek o půlnoci.

Sparťanští fanoušci by určitě rádi, aby Martin Vitík ještě zůstal. Je to pochopitelné. Na druhou stranu je to fotbalista v ideálním věku. Má šanci se posunout do velkého klubu a ještě výkonnostně růst. Tato možnost se bude věkem zmenšovat. Těžká situace také pro Tomáše Rosického. Jako manažer určitě nechce oslabit svůj klub a nejraději by si Vitíka na Letné ponechal. Jako bývalý vynikající hráč naopak jistě Vitíka chápe. Sám ze Sparty odcházel do Dortmundu v necelých jednadvaceti letech.

Sparta prodat Vitíka nemusí. Díky finančně silnému majiteli může odmítnout i nabídku, která se neodmítá. Tak jako Slavia před lety ještě podržela Tomáše Součka, tehdy také klíčového člena sestavy, a prodala ho do West Hamu United až později.

Najít rychle odpovídající náhradu za Vitíka ale nebude snadné. Navíc Sparta už přišla před sezonou o jednoho stopera, kapitána a lídra týmu Ladislava Krejčího. Příchod Mathiase Rosse se zatím moc nepovedl.

Může se však stát cokoliv. Přijít pokles výkonnosti či zranění. Boloňa se zařídí jinak. Za půl roku či rok se také velká nabídka prostě už nemusí opakovat a Vitík bude do konce života zklamaný, že to nevyšlo a jeho sen hrát velký fotbal v nějakém evropském TOP klubu se nenaplnil. To bych mu nepřál. Uvidíme, jaký výsledek přinesou příští hodiny. Ale spíše to vypadá, že se Martin Vitík v duelu s Malmö s Letnou jako aktivní hráč loučil.

Pořád jsou to však příjemné starosti. Sparta je v Lize mistrů. Může se těšit minimálně na osm utkání. Slavia se naopak musí spokojit pouze s Evropskou ligou. Proč?

Měřeno počty bodů v české lize na první pohled malý. Sparta vyhrála ligu dvakrát po sobě s těsným náskokem. Nyní měla také snazšího soupeře v podobě Malmő FF, zatímco Slavia se utkala s nesporně kvalitnějším týmem, francouzským LOSC Lille. To je jistě pravda, ale Sparta si tuto výhodu vysloužila, neboť vyhrála minulý ročník české ligy, čímž se dostala do lehčí mistrovské „větve“ kvalifikace o Ligu mistrů. Jak by řekl klasik, všechno souvisí se vším. Tyto okolnosti byly dlouho dopředu známé. Slavia věděla, o co se v české lize v minulé ročníku také hraje.

V druhém utkání s Lille vsadil Jindřich Trpišovský na „klasiku“. Tedy maximální běžecký výkon a agresivitu týmu. S cílem „vlítneme na ně nenecháme je dejchat“. Slavia skutečně francouzský tým, který není na podobný agresivní styl hry ze své ligy zvyklý, výrazně zaskočila. Neměla co ztratit. V Edenu „hořela tráva“. Slavia brzy také vstřelila branku. Už v 5.minutě Christosem Zafeirsem. Při troše štěstí mohla dát i druhou. Po změně stran si tým Lille s útoky Slavie věděl už více rady.

Takové tempo a tlak domácí ani celý zápas udržet nemohli, i když se o to snažili. Francouzi nakonec dokázali z ojedinělého útoku v 77.minutě pěkně umístěnou pohotovou přízemní střelou Zhegrovem vyrovnat. Už předtím nastřelili břevno po podcenění situace Kinským. Jiskřičku naděje vykřesal v 84.minutě střídající Ivan Schranz - 2:1 pro Slavii. Obě branky Slavie byly hraniční situací, ale VAR je rozhodl v její prospěch.

Slavia v odvetném duelu s Lille nahrazovala menší individuální vyspělost a fotbalovost nezměrnou bojovností a obětavostí. Před hráči je třeba smeknout! Závěrečný tlak Slavie byl opět obrovský. Byla krůček od vyrovnání a prodloužení, když Zafeiris nastřelil v 88.minutě břevno. V 92.minutě měl velkou šanci další střídající hráč Mojmír Chytil. Ani on ale hostujícího brankáře nepřekonal. A stejně se vedlo také střídajícímu Matěji Juráskovi, když v 94.minutě mířil vedle. Slavia ukázala, že v Edenu dokáže v jednom utkání porazit i fotbalově daleko vyspělejšího soupeře.

Fotbal se hraje na góly a počítají se obě utkání. Mezi výkony Slavie na domácím stadionu a ve venkovních utkáních je bohužel obrovský rozdíl. A to je také jeden z důvodů, proč nepostoupila. Slavia po srdnatém výkonu na hranici sebeobětování v odvetě sice zvítězila, v součtu to ale nestačilo. Ligu mistrů tak opět hrát nebude.

Slavia dlouhodobě doplácí na nevyrovnanost výkonů. Dokáže na vlastním vyprodaném stadionu ve velkém zápasu vybičovat k velkému výkonu, ale jindy je proti někdy i papírově slabšímu soupeři stěží poloviční. To platí o venkovních utkáních. I v české lize. Slavii to pak stojí tituly a postupy.

Kdyby Slavia proměnila v závěru domácího utkání s Lille velké šance, mohla hrát Ligu mistrů. Na kdyby se ale nehraje. Neproměněné šance také o něčem vypovídají. Soupeři stačí jedna a gól dá. Slavia má šancí mnoho, na góly se ale velmi nadře. Snaží se hrát v obrovsky vysokém tempu, kterým chce soupeře udolat, uběhat. Takto se ale nedá hrát každý zápas. Týden co týden. Je to obrovsky fyzicky náročné. Zdraví hráčů to nevydrží.

Neproměněné šance jsou tak do jisté míry daní za styl hry, který trenér týmu ordinuje. Díky velké agresivitě a bojovnosti si šance tlakem na soupeře vytvoří, schází ale větší nadhled a vyšší míra fotbalovosti. Je to dané také tím, jaké typy fotbalistů si trenér vybírá. V sestavě Slavie jsou hráči, kteří to s míčem umějí. Avšak také tací, kteří ‘to hrnou” především přes obrovskou bojovnost, což pochopitelně má své limity.

Trenér Trpišovský po utkání hovořil o tom, jak jeho tým soupeře z Lille přeběhal. Trpišovský opět mluví zejména o nasazení týmu. Obdivuji přístup hráčů Slavie v tomto utkání, avšak nemohu se zbavit dojmu, že velký evropský fotbal současnosti se hraje přece jen trochu jinak. S menší dávkou agresivity, nižším počtem faulů a větším dílem kreativního fotbalu. A z tohoto pohledu k němu má opravdu blíž Sparta.

Když odhlédneme od utkání Slavia - Lille, detailnější pohled ukazuje více rozdílů mezi současnou Spartou a Slavií. Sparta je po letech tápání a změn v managementu, sportovním úseku a realizačním týmu, nyní klasicky fungujícím klubem, který má svoji jasnou hierarchii. V současné době se ve Spartě o přestupech hráčů rozhoduje na trase majitel – generální ředitel – sportovní ředitel – trenér. Silné slovo ve fotbalovém personálním směrování klubu má jeho sportovní ředitel Tomáš Rosický, jehož „pravou rukou“ je Tomáš Sivok, další bývalý reprezentant a bývalý kapitán Sparty.

Slavia sice tuto hierarchii v klubu vytvořenou oficiálně také má, ale realita je zřejmě poněkud jiná. Sportovní ředitel Bílek není stejným kalibrem jako Rosický. Trenér Jindřich Trpišovský má díky svým dřívějším úspěchům v Edenu mimořádnou pozici a výsady. Trpišovský má blízko k ke klubovému šéfovi Tvrdíkovi, který trenéra velmi uznává. Navenek ho za všech okolností obhajuje. Trpišovský si u Tvrdíka, který mu ani nemůže odborně oponovat, své vždy prosadí.

Od odchodu Jana Nezmara z pozice sportovního ředitele, a to už je hezkých pár let, chybí trenéru Trpišovskému spolutvůrce týmu, ale také silný oponent. Odborně fundovaný a respektovaný člověk, který by v pozici nadřízeného korigoval jeho úmysly, nápady a časté změny názorů na hráče, jejich příchody a odchody.

Není asi náhodou, že Trpišovského největší úspěchy ve Slavii se vážou k období, kdy hráčský kádr částečně zdědil po svých předchůdcích, tedy Dušanu Uhrinovi mladším a Jaroslavu Šilhavém. Kádr byl pak doplněn Trpišovským ve spolupráci se sportovním ředitelem Janem Nezmarem. Přestože byl Trpišovský s typologií některých hráčů tehdy nespokojen, a ti v týmu postupně také skončili, byl to kádr, který byl typologicky velmi pestrý. Hrál běžecky náročný, ale „koukatelný“ fotbal s výraznou kreativní složkou.

Od doby, co si trenér skládá tým sám, za přispění svých asistentů, šla jeho úroveň dolů. Ubyli „kreativci“ a přibyli „běžci“. Částečně to lze samozřejmě také přičíst menším finančním možnostem v době, kdy čínský „penězovod“ vysychal a Slavia musela fotbalisty hlavně prodávat, aby pokryla vysoký rozpočet. Trpišovský se v každém přestupním období vypořádával s odchodem fotbalistů ze základní sestavy. To je určitě třeba zmínit jako „polehčující okolnost“.

Nic to ale nemění na tom, jaké typy nových hráčů si trenér především vybírá. Hlavně běhavé, ale častěji méně technické a méně kreativní. Pokud sáhne po nějakém tvořivém fotbalistovi, má touhu ho předělávat k obrazu svému. Činit z něj dalšího „běžce“. Hledat mu jinou pozici než tu, kterou hrával dosud. Takový fotbalista pak ve Slavii mnohdy „neprodá“ své schopnosti.

Finanční situace Slavie se změnila. S novým majitelem má od ledna 2024 opět finance na větší utrácení za posily, což také činí, ale (opět pohledem zvenku) poněkud chaoticky.

V lednu koupila brankáře Jindřicha Staňka a stopera Davida Zimu. Dohromady za zhruba 150 milionů korun (k částce za plzeňského gólmana je nutno přičíst také hráče Červa a Valentu). Přitom ji zjevně „bota tlačila“ jinde. Jak ostatně ukázala jarní část ligy. Při zranění Petra Ševčíka (které lze při jeho častých výpadcích předvídat) a Christose Zafeirise najednou v týmu nebyl tvořivý záložník pro střed pole. Malá konkurence byla také v útoku. Na to Trpišovský a spol. reagovali až v létě. Opět poněkud překvapivě, když koupili z Plzně Tomáše Chorého.

Situaci v přestupním období neprospívají ani různá vyjádření klubového šéfa Tvrdíka, který avizuje příchody zahraničních posil. Když se neuskuteční, což se může stát, chybí plán B. Fanoušci jsou pak logicky nespokojení.

Zdá se, že Slavii chybí jasná koncepce budování týmu. Stále kupuje hráče, které následně nevyužije. Někteří dostanou jen malou šanci, někdy ani to ne, a odcházejí zase jinam. Z poslední doby stačí jmenovat vedle Brazilce Ewertona také Slováka Michala Tomiče. Ewerton září v dresu Baníku Ostrava, přitom fanoušci Slavie láteří na fakt, že záloze často chybí při dobývání obran větší kreativita. Tomič byl odeslán na hostování do Norska, přitom Slavia má na postu pravého wing beka slabinu, s Lille tam zaskakoval veterán Bořil. Trpišovského vliv na přestupovou politiku Slavie je možná až nezdravý a vzbuzuje otazníky, zda je vždy v souladu se zájmy a blahem Slavie či je veden také poněkud jinými okolnostmi.

Trpišovský se také nerad loučí se svými oblíbenci. Fotbalisty, s kterými leccos prožil, zná je roky a oni jsou k němu maximálně loajální. Ze současného kádru stačí jmenovat Jana Bořila, Lukáše Masopusta, Petra Ševčíka či ještě donedávna Stanislava Tecla. Některé dřívější by rád měl zase zpět. Jako kupříkladu Davida Zimu, u kterého se mu to dokonce povedlo, Slavia ho překvapivě vykoupila z FC Turín za zhruba sto milionů českých korun. Trpišovský chtěl zpátky do týmu také Nico Stanciua či Petera Olayinku. Tato strategie má však také svá „ale“. Tito hráči v některých případech už nemají potřebnou výkonnost či zdravotní stav na mety, kterých by Slavia chtěla dosahovat. Tedy mistrovský titul a účast v Lize mistrů.

Trpišovský má v kádru mladé nadějné fotbalisty, o nichž dlouhodobě hovoří jako o velkých talentech. Někteří z nich ale příliš výkonnostně nerostou, protože hrají málo. Trenér v klíčových zápasech vždy vsadí na „staré bardy“. Za všechny stačí jmenovat z poslední doby velký talent Matěje Juráska, jenž ve svém vývoji zjevně ustrnul. Kdyby se Jindřich Staněk nečekaně nezranil, mladý Antonín Kinský by nikdy od Trpišovského šanci nedostal a byl by dnes už ze Slavie pryč.

Je na majiteli Slavie, zda na tomto stavu časem něco změní. Nyní je určitě z přístupu hráčů v zápase s Lille a atmosféry v Edenu nadšený, i když Slavia nepostoupila. Dnes se dá ještě opět hovořit o smůle, že Ligu mistrů hrát nebude.

Všechno má svůj čas. V sezoně 2024/25 se hraje o moc. Nejen o mistrovský titul, ale také o přímou účast v Lize mistrů pro rok 2025/26. Je tedy otázkou, pokud Sparta obhájí titul potřetí za sebou a půjde znovu do Ligy mistrů, jestli se majitel Slavie, miliardář Pavel Tykač opět spokojí s konstatováním, že to byla prostě smůla a klubu titul utekl o vlásek, o pár bodíků jako v předchozích sezonách. Anebo se nespokojí. To ale předbíháme. Sezona bude ještě dlouhá. Rozhodovat se bude až na jaře příštího roku.

Mnozí starší a staří slávisté namítají, že být druhým za Spartou, přijít o titul jen o pár bodíků, hrát Evropskou ligu, to přece není vůbec špatné. Co bychom za to dřív dali, říkají. Dívají se na to optikou dob, kdy na tom byla „Slávka“ často mnohem a mnohem hůře. V tom mají jistě pravdu. Ale práci, výkony a výsledky je třeba hodnotit v kontextu možností, které klub aktuálně má.

Teď jsme stále ještě na začátku sezony. Hrát „jen“ Evropskou ligu je zajímavé. Je to bezesporu velmi kvalitní soutěž, která si po prvních letech, kdy byla kluby ze západní Evropy brána jako „nutné zlo“, získala na mapě Evropy své místo a velký respekt. Uspět v ní je stále těžší. Slavii čeká v novém modelu, který kopíruje Ligu mistrů, nejméně osm utkání s kvalitními soupeři, z nichž někteří mohou být na úrovni těch, kteří se probojovali do Ligy mistrů. Upřímně, celkově je to soutěž, která úrovni Slavie či Plzně, ale nejspíš i Sparty, více odpovídá.

Účast v Lize mistrů je pro jakýkoliv český klub splněný sen, který přináší velké zážitky a obrovské finanční prostředky. A sny se občas plní. Zároveň je to však také na hřišti střetnutí s velmi tvrdou realitou, kterou obnáší obrovská úroveň špičkových klubů z TOP evropských lig. Letos si to užije v novém modelu ligy pražská Sparta. Uvidíme, jestli bude úspěšnější, než její čeští předchůdci z posledních let.

Další zdroje: přenosy Nova Sport TV