Článek
Slováci šli do kvalifikačního utkání s Německem oslabeni. Chyběli jim tradiční opory Lukáš Haraslín ze Sparty, Ivan Schranz ze Slavie a Denis Vavro z Wolfsburgu. Přesto slovenští fotbalisté obrovského německého favorita, který utkání zjevně podcenil, výborným výkonem výrazně zaskočili a překvapili celý fotbalový svět.
V prvním poločase hráli Slováci špičkový, komplexní fotbal s moderními atributy, zejména rychlým přechodem do útoku. Ve druhém hráli chytře ze středního bloku a na bezradné Němce si počkali. Italský trenér Francesco Calzona je velmi dobře na zápas takticky připravil. A hráči to zvládli skvěle, protože nenechali zaskočené Němce dělat nic smysluplného. Všichni slovenští reprezentanti hráli na hranici svých možností, ale jeden hráč vynikal nad ostatní - střední záložník Stanislav Lobotka z italské Neapole.
Duel Slovenska s Německem byl typickým zápasem, kdy tým překračuje své reálné možnosti. Zápas, který hráli Slováci za dalších 72 hodin proti outsiderovi z Lucemburska, byl už zcela jiný. Slováci byli favoritem, tedy tak trochu v pozici Němců v Bratislavě, a s touto rolí měli velké problémy.
Nakonec vyhráli jen s obrovským štěstím, když je několikrát zachránil brankář Martin Dúbravka a vítězný gól vstřelil po chybě lucemburského brankáře v 90.minutě Tomáš Rigo. Duely s Lucemburskem Slovákům už tradičně nejdou. Způsob hry soupeře jim nesedí. S Lucemburskem hráli v posledních dvou letech třikrát a v každém zápase byl soupeř lepší, i když nakonec získal jen bod.
Slováci mají po dvou odehraných utkáních ve čtyřčlenné skupině maximální počet šesti bodů. Pochopitelně nemají zdaleka vyhráno, ale je to výborná výchozí pozice do dalších bojů. Favorizovaní Němci museli notně znervóznět. Nepostoupit na MS z prvního místa by pro ně byla velká potupa.
Slovákům se v poslední době proti favoritům daří. Stačí připomenout velmi solidní zápasy proti Portugalsku, triumfy nad Belgií a Německem, nešťastné osmifinálové vyřazení s Anglií na Euru až v prodloužení. Slováci se dokáží proti gigantům vypnout k maximálním výkonům na hranici svých možností. To se Čechům v poslední době nedaří. Stačí vzpomenout červnové vystoupení v chorvatském Osijeku a prohru 5:1.
Disponuje slovenská reprezentace lepšími fotbalisty než český výběr?
Pojďme si porovnat hlavní tváře českého a slovenského týmu. Slováci hrají většinou systémem 4-3-3. Češi 4-2-3-1. Ale to není až tak podstatné. Slováci mají v bráně zkušeného, už 36letého Martina Dúbravku, který je v současné době v sestavě Burnley. Češi nastoupili v Černé Hoře v bráně s Jindřichem Staňkem z pražské Slavie. A byla to překvapivá, ale velmi dobrá volba. Údajně si ji prosadil nový manažer Pavel Nedvěd.
Trenér Hašek předtím stavěl Matěje Kováře, i když v Leverkusenu dlouhodobě nechytal. Kovář v létě přestoupil, v klubu chytá, přesto byl v reprezentaci náhle vyměněn. Jindřich Staněk tým však podržel. Působil celkově jistě. Oproti Kovářovi v bráně takovým „chlapáckým“ dojmem. Na postu brankáře tedy Češi rozhodně nezaostávají. Spíše naopak. V záloze mají i další kvalitní brankáře.
Na stoperských postech disponuje Slovensko Milanem Škriniarem z Fenerbahce Istanbul a Davidem Hanckem z Atlética Madrid. Ten je aktuálně asi největší hvězdou slovenského národního týmu. Češi mají k dispozici například Ladislava Krejčího, dnes už obránce Wolverhamptonu z Premier League. S ním pak zkušeného slávistu Tomáše Holeše. Ani v tomto případě není rozdíl nějak markantní, i když někdo možná namítne, že vyšší kvalita je na straně Slováků.
Na levém kraji obrany mají Češi dlouhodobě bolavé místo. Není kde brát. V Černé Hoře hrál zkušený sparťan Jaroslav Zelený. Vidět příliš nebyl. Češi hráli dopředu zejména po pravé straně. To Slováci mohou využít na levém (wing) beku i Dávida Hancka. Ve středu obrany pak nastupuje Lubomír Šatka z tureckého Samsunsporu. Post pravého beka hraje ve slovenském týmu 33letý Norbert Gyömbér ze saudskoarabského Al Kholood. Češi mají na výběr mezi Davidem Douděrou z pražské Slavie a Vladimírem Coufalem z bundesligového Hoffenheimu. Vlevo jsou na tom určitě lépe Slováci. Vpravo Češi. I bez Pavla Kadeřábka, který už reprezentovat nechce.
V české záloze je tradičním hráčem středu kapitán Tomáš Souček z londýnského West Hamu. S ním v poslední době plzeňský Lukáš Červ. Nad nimi operuje podhrot Pavel Šulc z Olympique Lyon. Na pravé straně ofenzívy Václav Černý z Besiktase Istanbul či Vasil Kušej z pražské Slavie. Vlevo pak slávistický univerzál Lukáš Provod.
Pilířem slovenské zálohy je zkušený Stanislav Lobotka z Neapole. Vpravo nastupuje nejčastěji Matúš Bero z německé Bochumi. Vlevo Ondrej Duda ze saudskoarabského Al Ettifag. V pravém křídelním prostoru operuje nejčastěji zkušený slávista Ivan Schranz. Proti Německu ho zastoupil Dávid Ďuriš z norského Rosenborgu. Levou stranu má „předplacenou“ Lukáš Haraslín ze Sparty Praha, kterého s Německem nahradil 19letý talent Leo Sauer z nizozemského Feyenoordu.
Ve středu útoku mají Češi střelce evropského formátu, Patrika Schicka z bundesligového Leverkusenu. Slováci využívají nejčastěji Davida Strelce z anglického Middlesbrough (Championship) nebo Róberta Boženíka ze Stoke City ve stejné soutěži.
Ani v ofenzivě nelze konstatovat, že by snad vyšší kvalita byla jednoznačně na straně Slováků. Jak je tedy možné, že umí hrát proti těžkým soupeřům fotbal s moderními atributy?
Proč to český výběr nedokáže?
Jedna věc jsou jednotlivá jména a kluby, kde nastupují. Teorie na papíře. Druhá pak systém hry a týmový výkon. Slovenský národní tým vede Ital Francesco Calzona. Jeho jmenování se před časem na Slovensku leckomu nelíbilo. Někteří ho kritizují dodnes, jiní svůj omyl už dávno uznali. Jako třeba bývalý vynikající fotbalista Lubomír Moravčík. Co Ital Calzona Slovákům přinesl? Především je dokáže výborně na utkání a konkrétního soupeře připravit. Jak to ostatně bývá u italských trenérů obvyklé. Snad s výjimkou nechvalně známého Andrei Stramaccioniho.
Francesco Calzona dbá hodně na detailní přípravu, systém hry. Hráči jdou na hřiště a přesně vědí, co mají na konkrétního soupeře hrát. Kde se mají pohybovat. Jak se mají v určitých situacích chovat, posunovat, aby činnost jednotlivých hráčů navazovala a vytvářela fungující celek. Dokáží tím do jisté míry kompenzovat nižší individuální dovednosti, které jim scházejí proti týmům plných evropských hvězd.
To je, alespoň pohledem z venku, velký rozdíl oproti českému národnímu týmu pod vedením Ivana Haška. U něj má stále člověk tak nějak pocit, že je přesvědčen, že stačí „udělat na srazu partu a jít bojovat“. To ale na této úrovni už dávno nestačí.
Každý trenér národního mužstva je po většinu roku hlavně tím, kdo detailně sleduje soupeře, a také vhodné adepty pro svůj tým. S nadsázkou řečeno, má většinu roku „leháro“. Stres přichází v období mezistátních utkání, kdy skládá účty. Trenér je však také plně zodpovědný za nominaci, do které by měl povolat hráče, kteří v klubech pravidelně a dobře hrají, a s nimi by měl v rámci časových možností na reprezentačním srazu pracovat.
Kouč národního mužstva musí hráče připravit co nejlépe na své soupeře zejména po taktické stránce. Vysvětlit jim co a proč chce, aby hráli a získat je pro svoji vizi, aby se jí oddali v zápase na maximum. Nacvičit to v rámci daných časových možností na srazu po teoretické i praktické stránce. To se v případě Ivana Haška nejspíš v dostatečné míře neděje. Jak jinak si vysvětlit rozhovor Pavla Šulce po utkání se Saudskou Arábií, z kterého tak nějak vyplynulo, že žádné detailní taktické pokyny snad ani nedostal.
Ať bude trenérem české reprezentace kdokoli, vždy bude omezen hráčským materiálem, který bude mít k dispozici. Tak tomu bylo i v minulosti. Mimořádně talentovaná generace hráčů v týmu trenéra Brücknera (3.místo ME 2004 a účast MS 2006), která dokázala soupeře mnohdy přehrát kreativním ofenzivním fotbalem, byla obrovskou historickou výjimkou.
V individuálních dovednostech jsme jinak obvykle zaostávali. Další novodobé úspěchy československého a českého výběru (1.místo ME 1976, 3.místo ME 1980, čtvrtfinále MS 1990 a 2.místo ME 1996) byly vždy podpořeny především takticky propracovanou defenzivou, z které se rodily brejky.
Fotbal se změnil. Je rychlejší, fyzicky náročnější, agresivnější. Na vše je méně času. Nejlepší evropští a světoví hráči umějí své technické kousky a střelbu bez přípravy ve sprintu, v plné rychlosti. Ti ostatní, méně talentovaní, s tím mají problém často i v poklusu. Můžeme si povídat o výchově mladých hráčů. Co by se všechno mělo změnit. Jak při ní stále potlačujeme kreativitu a individuální dovednosti mladých fotbalistů, protože hrajeme od dětství hlavně na výsledek. Jak je každý, kdo udělá kličku navíc kárán, že to má hrát jednoduše. To jsou však témata, o kterých se mluví čtyřicet nebo dokonce padesát let. A mám pocit, že se v malých obměnách jen stále bezúspěšně opakují.
Trenér českého národního týmu nemůže čekat roky, než se (snad) zlepší celková situace v českém fotbalu a bude mít k dispozici lepší fotbalisty. Musí „vařit“ z ingrediencí, které má nyní. Vybrat vhodné hráče a vytvořit z nich fungující TÝM. Tomu současnému chybí zejména větší kreativita v záložní řadě. Tomáš Souček sice odběhá celé utkání jako Zátopek, ale nedá jedinou kolmou přihrávku dopředu.
Nevím, jestli si na to až tak nevěří, nebo je to už z jeho strany absolutní alibismus, aby hlavně nic nezkazil. Faktem je, že jeho míče vesměs směřují dozadu či do stran. Takový fotbalista má sice skvělou úspěšnost přihrávek, ale branku soupeře neohrozí a všechny akce zbrzdí. To se pak rychlý přechod do útoku a moment překvapení realizuje těžko.
Když pak vedle něj hraje sice rvavý, ale také nijak kreativní Lukáš Červ, je „vymalováno“. Takový střed zálohy toho opravdu moc nevymyslí. V tom česká reprezentace silně Slováky pokulhává. Jejich hra je mnohem kreativnější, živější. Mají výrazně rychlejší přechod do útoku. Český výběr má sice Patrika Schicka, hrotového útočníka evropské úrovně, ale nedokáže ho při současném způsobu hry patřičně využít. Schick si do šance sám nepřihraje. Nelze se pak divit, že působí otráveně, když opakovaně nabíhá a pořádný míč nedostane.
Nízká kreativita zálohy je dlouhodobější problém českého fotbalu. Nepomáhají v tom ani obě pražská „S“, která se ve středu zálohy výrazně spoléhají na cizince. Když se objeví mladý talentovaný fotbalista, který by na to mohl časem mít, stále se na něco čeká, něco pozvolna dávkuje, aby toho prý nebylo na mladíka moc. A tak jeho vývoj začne po čase stagnovat, a nakonec z týmu odchází.
Stačí připomenout současného reprezentačního nováčka Michala Berana, který byl snad jediným světlým momentem přátelského utkání se Saudskou Arábií. Pražská Slavia ho koupila z Liberce jako velký talent už v roce 2020, ale pořádnou šanci v jejím dresu nikdy nedostal. Po několika hostováních skončil v Jablonci, kde teprve restartoval kariéru a nyní, už v 25 letech, se probojoval konečně do národního týmu.
A mohli bychom jmenovat další talentované - sparťana Adama Karabce nebo slávistu Matěje Juráska. Oba byli označováni za mimořádné generační talenty. Ani jeden se hvězdou „S“ nestal. Dnes působí oba v zahraničí. Má to jistě více důvodů, ale asi není náhodou, že velké české kluby nedávají mladým tvořivým hráčům moc šancí. Takový fotbalista něco zkazí, dostane „za uši“, že to nehraje jednoduše a maže na střídačku či dokonce na hostování.
Další příklady? Před pár lety Pavel Šulc v Plzni, který se vzpamatoval až na hostování v Jablonci (podobnost s Beranem asi čistě náhodná). Nyní je to zase Tom Slončík, kterého z Plzně už podruhé odsunuli na hostování. V zahraničí je to často jiné. Neplnoletí, mimořádně talentovaní mladíci často mnohdy nastupují v základních sestavách evropských velkoklubů.
Jakýkoliv trenér českého národního týmu v dohledné době určitě nebude mít výrazně jiný výběr fotbalistů, než kterými disponuje nyní Ivan Hašek. To je realita. Podstatné je, co s těmi, které má, dokáže zrealizovat. Jakou sestavu z nich zvládne složit. Na jaký fotbal připraví hráče. Pro jaký způsob hry je dokáže získat, aby se pro tým dýchali. Jak trenér využije hráčský materiál, to je alfa a omega úspěchu. Jedině, když soka zaskočíte takticky propracovaným, fyzicky náročným týmovým výkonem, tak se dá čelit individuálně lepším soupeřům.
Ital Francesco Calzona to se slovenskými fotbalisty evidentně zvládá. Přitom nemá celkově nijak výrazně kvalitativně lepší výběr fotbalistů než jeho český protějšek. I my jsme měli v minulosti takové stratégy. Stačí připomenout v dávných dobách Václava Ježka, později Dušana Uhrina, a především pak Karla Brücknera. Asi není náhodou, že ani jeden z nich nebyl bývalým špičkovým fotbalistou. Nemohli se spoléhat na hráčské zkušenosti z nejvyšší úrovně.
Všichni tři však o fotbalové taktice hodně přemýšleli a dokázali své vize přenést na své svěřence. Jejich hráči moc dobře věděli, co mají hrát. Brückner měl sice k dispozici ve své době velmi kvalitní, ofenzivně laděný tým, ale dovedl ho také takticky nadstandardně připravit. Organizace hry či standardní situace, v tom byla jeho velká přednost.
Jmenování Ivana Haška trenérem české fotbalové reprezentace jsem v minulosti nejednou kritizoval. Byl jsem proti němu. Neviděl jsem v návratu trenéra, který dlouhé roky působil mimo evropské dění, nic přínosného. Moje obavy se bohužel naplno potvrdily. Hašek je jen pokračováním trenérské práce „starého střihu“ Jaroslava Šilhavého.
Lidsky mi je obou pánů líto. Chápu, že měli dobré úmysly. Jistě chtějí vyhrávat. Jsou to fajn lidé, sympatičtí chlápci s velkými fotbalovými i životními zkušenostmi. Ale to už dnes nestačí, pokud nepřidáte to ostatní. Nejsou trenéry-stratégy, kteří by dokázali týmu vtisknout svůj styl hry, aby dokázal hrát na hranici, či spíše za hranicemi svých možností. Nedokáží také adekvátně reagovat na vývoj utkání. Koučování je přitom v dnešní době, kdy trenér může střídat pět hráčů, nesmírně důležité a často rozhoduje utkání.
Kdo ke kormidlu místo Haška?
Jedna věc je trenéra Haška odvolat, druhá pak mít za něj adekvátní náhradu. V českém prostředí moc možností není. Spekulace o Jindřichu Trpišovském aktuálně nedávají smysl. Vést zároveň ambiciózní klub i národní tým je nemožné. Jeho přechod na „full time“ k reprezentaci je nereálný. Slavia hraje Ligu mistrů. Trpišovský se má ve Slavii mimořádně nadstandardně i finančně. Ani proto zřejmě nijak moc netouží po zahraničí. V jeho případě si dovedu představit, že pro něj bude téma reprezentace zajímavé za pár let. Stejně jako bylo svého času pro Karla Jarolíma, Pavla Vrbu či Jaroslava Šilhavého. V době po klubové kariéře. Tedy tak trochu za zenitem.
Jablonecký trenér Kozel prožívá úspěšné období. Je to už zkušený trenér, který v poslední době dozrál i lidsky. Bývalý výborný fotbalista, který ale umí skloubit teorii s praxí. Fakt, že nikdy nevedl Slavii ani Spartu? To takový Karel Brückner přece také ne.
Je otázka, jestli by měl Luboš Kozel za současné situace vůbec zájem. Každodenní práce v klubu pro ně může být pořád ještě lákavější. Může být také ve hře o post trenéra ve Viktorii Plzeň. A nemusí to být až po konci této sezony. Hodně bude záležet na výkonech, a hlavně výsledcích plzeňského klubu, který má, po odchodu opor Kalvacha a Šulce, v úvodu nové sezony starosti. Pokud budou přetrvávat, nemusí působení Miroslava Koubka na plzeňské lavičce skončit až příští rok v létě.
Elegantní Koubkův konec v Plzni, tedy přechod k české reprezentaci, nemusí být úplné sci-fi. Dovedu si představit, že může za určitých okolností nastat. Rozhodovat bude zejména Adolf Šádek, který šéfuje Viktorii, ale zároveň je členem výkonného výboru fotbalové asociace a „motá se“ intenzivně kolem seniorské reprezentace.
Miroslav Koubek už má sice své roky a „vrtochy“, v každodenní komunikaci s některými mladými hráči občas prý neshody, ale národní tým je něco jiného. Tam by převážně působil v roli pozorovatele a toho, kdo hráče vybírá. Pracoval by s nimi jen cca čtyřikrát až pětkrát do roka v době srazů. Měl by dost volného času na detailní taktickou přípravu na soupeři. Koubek je navíc pořád ambiciózní a zdravě ješitný. Nabídku stát se hlavním koučem národního týmu by nejspíš nepohrdl. Byla by završením jeho trenérské kariéry, která začala na nejvyšší úrovni pozdě. Vždyť v padesáti ještě netrénoval ani ligu.
Když kritizujeme trenéra Haška, že je především praktikem a tým pod jeho vedením pořádně „neví, co hrát“, tak důkladná příprava a strategie byla vždy Koubkovou doménou. U národního týmu by jeho vyšší věk také nevadil. Koubek by se opět mohl stát na čas „převozníkem“. Jako když přišel na pomoc Viktorii.
Přesto tuto volbu nepředpokládám. Proč? Novým manažerem reprezentace je Pavel Nedvěd. Tedy bývalá světová hvězda první velikosti. Člověk, který žije posledních takřka třicet let v Itálii. Nemyslím, že se bude dívat, jako jeho předchůdci, jen po českém „smradlavém“ rybníčku. S jeho příchodem do funkce výrazně roste pravděpodobnost, že padnou dlouho omílané teorie některých lidí z českého fotbalu o specifické české kabině, v které by to měl cizinec-trenér složité, a není proto vhodné ho angažovat.
Je to totiž nesmysl. V jiných kolektivních sportech (např. volejbalu, basketbalu, hokeji, házené, florbalu, softbalu) působili či ještě působí u české reprezentace trenéři ze zahraničí. Někteří úspěšně, jiní méně. O tom ale nerozhoduje národnost, nýbrž především schopnosti. To ostatně na první dobrou vidíme, kdy srovnáme působení Itala Stramaccioniho ve Spartě s Dánem Priskem ve stejném klubu či jeho krajanem Calzonem u slovenské reprezentace.
Dle mého názoru je čas angažovat zahraničního trenéra. Přinese to určitě zvýšené náklady, neboť zahraniční kvalita něco stojí. Podstatné je, aby přišel trenér, který nebude mít působení v Praze jen jako pěkně placenou dovolenou. Aby to byl člověk, který bude hladový po úspěchu. Trenér, který přinese nové myšlenky a metody a bude je schopen v praxi realizovat a získat pro ně vybrané hráče.
V době, kdy dopisuji tento článek to nevypadá, že bude Ivan Hašek v těchto dnech odvolán. Možná se tak stane po říjnové utkání s Chorvaty. Nový trenér pak bude angažován zejména na baráž o postup na mistrovství světa.
A třeba také ne. S Chorvaty, kteří si potřebují jen hlídat postup, to nějak v říjnu ukopeme. Vyhrajeme, ale skončíme na druhém místě. Po výhře se trenér blbě odvolává (i když i takové skutky fotbalová historie zná). Hašek zůstane i na baráž. Poté tým vypadne a trenér skončí. Anebo z baráže nějak, s notnou dávkou štěstí, postoupíme na MS 2026 a Hašek si nakonec užije v roli trenéra světový šampionát. Je to sci-fi? Nejspíš ano. Ale fotbal, a dění kolem něj, někdy nemá logiku a připravuje nám velká překvapení.
Osobně jsem pro změnu trenéra. Jestli bude k lepšímu, samozřejmě nevíme. To ukáže čas. Naděje v tom ale je. Naopak s Ivanem Haškem u kormidla českého národního týmu máme takřka jistotu, že nás žádná velká moderna nečeká. Prostě: „starého psa novým kouskům nenaučíš“.
Autorský článek s využitím zdrojů: statistiky Livesport + TV přenosy z utkání české fotbalové reprezentace
