Měli ho moc rádi ve Spartě i Slavii, i když byl prý „Brňák“. Osud byl však k Josefu Pešicemu krutý

Josef Pešice pocházel ze Štěchovic, městyse u Vltavy, zhruba třicet kilometrů jihozápadně od Prahy. Dorostenecká léta prožil v pražské Spartě. Po návratu z vojny se probojoval také do jejího prvního týmu, v kterém debutoval před více než 18 tisíci diváky v prvním ligovém kole sezony 1971/72, přesně 10. srpna 1971 v utkání se Spartakem Trnava, které Sparta vyhrála 4:2. Tehdy jednadvacetiletý mladík nastoupil v systému 4-2-4 v záloze po boku Oldřicha Urbana. V sestavě Sparty byli například v obraně sparťanské legendy František Chovanec a Vladimír Táborský, v útoku velký talent českého fotbalu Josef Jurkanin, dále Vladimír Kára či Bohumil Veselý. Tým vedl trenér Karel Kolský.

Trnava tehdy měla vynikající mužstvo, které patřilo k evropské špičce. Vedl ho legendární kouč Anton Malatinský, po kterém dnes nese jméno trnavská aréna. V jeho dresu zářili například skvělý střelec, vicemistr světa z Chile Jozef Adamec, záložník Laco Kuna, dále Vladimír Hagara či Dušan Kabát. Na pravém kraji obrany hrál univerzál Karol Dobiaš, tehdy v životní formě, dvakrát za sebou nejlepší fotbalista Československa (1970 a 1971). Na což trenér Kolský reagoval tím, že na levé křídlo sparťanského útoku postavil obránce Semenďáka, který měl nebezpečné ofenzivní výpady rychlého a technicky vybaveného Dobiaše eliminovat. Taktika vyšla. Sparta vyhrála.

Pražská Sparta v lize neprožívala nejlepší roky, což vyvrcholilo v sezoně 1974/75, po které sestoupila z nejvyšší československé soutěže. Josef Pešice vyslyšel volání kamaráda z vojny ve VTJ Tábor, brněnského patriota a ostrostřelce Karla Kroupy. A udělal dobře. Ve Zbrojovce se právě tvořil skvělý tým po vedením trenéra Františka Havránka. Patřili do něj například Josef Hron, Jan Klimeš, Jiří Hamřík, Josef Pospíšil, Rostislav Václavíček, Vítězslav Kotásek, Jindřich Svoboda, Karel Jarůšek či již zmíněný Karel Kroupa. Pražák Pešice mezi brněnské fotbalisty okamžitě bez problémů herně i lidsky zapadl. Samozřejmě i s přispěním kamaráda Karla Kroupy, který byl velkou osobností mužstva.

Když před sezonou 1976/77 převzal Zbrojovku jako trenér Josef Masopust, nejlepší fotbalista Evropy roku 1962, bylo to pro Pešiceho, ale i celý tým požehnáním. Mužstvo bylo od Havránka dobře teoreticky a fyzicky připravené. Praktik Masopust mu dodal fotbalovost, umožnil kreativitu. Tým doplnili další výborní hráči jako například ex-dukelský stoper a brněnský rodák Karel Dvořák či mladý zlínský (v té době vlastně gottwaldovský) talent, pravé křídlo Petr Janečka, který se okamžitě stal důležitým článkem základní sestavy. Josef Pešice dostal od nového trenéra v záloze větší volnost a spolupráce s Jarůškem a Kotáskem mu fungovala náramně. Pešiceho přihrávky „měly oči“. Dobře zahrával také standardní situace. 

Pamatuji, že v jednom z ligových utkání, v němž Zbrojovka zahrávala pokutový kop, se Pešice s Kroupou domluvili na nečekaném řešení, které si předem natrénovali.

„Karel předtím dvě penalty nedal, tak jsem měl kopat já. Jenže mně by ten gól nebyl k ničemu, zatímco on bojoval o korunu nejlepšího ligového kanonýra. Tak jsme se domluvili, že to rozehraju metr doprava a Karel už tu prázdnou bránu nějak trefí. Teda tak jsme si to alespoň představovali. Jenže brankář Hruška nás překvapil a místo aby skočil na jednu stranu, tak zůstal stát uprostřed. Naštěstí z toho ale byl gól. Když nás totiž trenér Masopust slyšel, jak se domlouváme, tak říkal, že nás vyhodí oba, jestli to nedáme.“ vzpomínal po letech pro klubový web Zbrojovky.

Tahle situace Josefa Pešiceho charakterizuje. Byl hravý, chytrý, vynalézavý. A fotbal miloval. Trenér Masopust měl pro takové hráče pochopení.

Vše vygradovalo na jaře 1978, kdy „brněnský orchestr hrál ty nejlepší písně“. S výkony týmu se výrazně zvedly také návštěvy. Na Zbrojovku chodilo běžně hodně přes dvacet tisíc diváků. Velký počet jich jezdil i na venkovní zápasy. Poslední ligový duel s druhou Duklou na stadionu Za Lužánkami, který byl už oslavou titulu, sledovalo více než 41 tisíc diváků. Zbrojovka prohrála 0:1, když Karel Kroupa neproměnil penaltu. Za hosty vstřelil jedinou branku utkání záložník Stanislav Pelc. To ale nic nezměnilo na skutečnosti, že se Zbrojovka Brno stala v roce 1978 mistrem fotbalové ligy. Od té doby se to nepodařilo. Bude to už 47 let.

Na Josefa Pešiceho vzpomínají brněnští pamětníci i tehdejší spoluhráči dodnes jen v tom nejlepším. V Brně si udělal velké jméno. Roky se traduje historka, jak to řidič autobusu se slavícími fotbalisty vzal při návratu z Trnavy, kde Zbrojovka v předposledním kole vyhrála gólem Petra Janečky 0:1 a zajistila si tak titul, centrem Brna zákazem směrem k náměstí Svobody. Když příslušníci Veřejné bezpečnosti autobus zastavili, rozjařený Pešice prý jednomu z nich vzal čepici, narazil si ji na hlavu a šel před pomalu jedoucím autobusem na náměstí pěšky.

Ve Zbrojovce se mu líbilo, ale po třech a půl sezonách měl cestování mezi Prahou a Brnem dost. Ziskem ligového titulu se vše završilo. Nevrátil se však do mateřské Sparty, ale dohodl se překvapivě se Slavií. Tu vedl Bohumil Musil, v kádru byl pořád ještě legendární útočník František Veselý, v bráně František Zlámal. Mezi klíčové hráče týmu patřili také Miroslav Pauřík, Karel Nachtman, František Cipro, Vladislav Lauda, Peter Herda, Karel Jarolím či Zbyněk Hotový. Trenéra Musila brzy vystřídal Josef Bouška a začal stavět Pešiceho do středu útoku. Mohl uplatnit dobré krytí míče, hru zády k brance soupeře a také jistou „vyčůranost“, což bylo znát hlavně v domácích utkáních ve starém Edenu. Naopak nemusel tolik bránit. Nejčastěji se objevoval uprostřed útoku mezi Laudou a Hotovým.

Do týmu přicházeli noví útočníci jako Ivo Knoflíček či Vlastimil Petržela. Trenéra Boušku vyměnil Miroslav Starý, toho zase olomoucký Milan Máčala. Slavia měla v útoku velký výběr, a tak se Pešice opět vrátil do zálohy. Slavističtí fanoušci mohli sledovat spolupráci vyhlášených techniků, výborných nahrávačů i střelců v záložním triu Josef Pešice – Peter Herda – Karel Jarolím. Dopředu to bylo skvělé. S defenzivou pochopitelně někdy horší. Pešice byl nejstarší. Časem musel přepustit místo v základu Šebkovi. Opět hrál ve středu útoku. Někdy od začátku, jindy střídal, i do zálohy. Místo už stabilní neměl. I tak toho odehrál hodně. Svůj poslední ligový mač odkopal v 34 letech proti Bánské Bystrici. Slavia vyhrála gólem Miroslava Janů 1:0.

Josef Pešice v české nejvyšší soutěži odehrál 329 utkání za 13 sezon. Vstřelil v nich 55 branek. Kopal sedm penalt, z nichž jen jednu neproměnil. Nejvíce startů (148) má za Slavii, 93krát nastoupil za brněnskou Zbrojovku a 88 zápasů si připsal v dresu Sparty. Zajímavostí a důkazem, že to byl slušný a elegantní hráč, je fakt, že v tolika zápasech „vyfasoval“ pouze devět žlutých karet a nikdy nebyl v lize vyloučen!

Dle statistik portálu CS Fotbal ho v lize vedl jako trenér nejčastěji Josef Masopust v Brně (v 74 zápasech), následován těsně Milanem Máčalou ve Slavii (70 utkání). Jeho nejčastějším ligovým spoluhráčem bylo slávistické levé křídlo Zbyněk Hotový, s kterým odehrál společně 111 utkání. Jen o jedno méně absolvoval v sestavě s ofenzivním záložníkem Karlem Jarolímem. V evropských pohárech nastoupil do devíti utkání. Je s podivem, že takovému výtečnému fotbalistovi se reprezentační start za „A“ tým záhadně vyhnul.

Závěr kariéry si zpříjemnil v letech 1984-86 působením v AEL Limassol. Na Kypr odcházel ž skoro v 35 letech. V těch podivných socialistických dobách se do zahraničí mohlo až déle po třicítce. K tomu byly i další podmínky, vyšší počty odehraných ligových a reprezentačních zápasů. Pešice neměl požadované reprezentační starty, tak si musel počkat déle. Výdělek nebyl vysoký, nemalou část musel navíc odevzdávat socialistickému státu. Za kyperský klub hráli místní poloprofesionálové, trénovalo se až k večeru. Ale slunce, moře, skvělé jídlo a báječní lidé, to stálo za to.

AEL Limassol s Pešicem a košickým Gejzou Farkašem v sestavě hned v první sezoně vyhrál národní pohár. Byla to velká sláva. Účast v Poháru vítězů pohárů ale neznamenala věhlasného soupeře ze západní Evropy, jak by si bývali přál, ale paradoxně jen cestu do Prahy. Po remíze v Limassolu 2:2 výborná sestava Dukly s Luhovým, Vízkem, Pelcem, Radou a dalšími borci kyperský klub na Julisce vyřadila jasně 4:0.

Po skončení hráčské kariéry se dal na dráhu trenéra. Začal u mládeže ve Spartě. Poté dělal dvě sezony asistenta ve Slavii, aby se v sezoně 1995/96 objevil v lize jako hlavní kouč FK Jablonec. Po jedné sezoně ale vyslyšel volání z Edenu. Převzal tým v létě 1995 spolu s Františkem Ciprem. Znali se dobře z dob hráčského působení ve Slavii. Po návratu Pešiceho z Kypru spolu dojížděli také do Rakouska, kde působili v nižší soutěži. Dokázali spolu vytvořit trenérskou dvojici, která se výborně doplňovala. Cipro byl vážnější, s větším odstupem. Pešice měl k hráčům blíže.

Oba byli spíše praktici. Z fotbalu nedělali vědu, přitom kromě potřebné nejvyšší trenérské kvalifikace měli i mimo fotbalové vzdělání. Josef Pešice byl vystudovaný inženýr ekonomie. František Cipro doktor práv. Za socialistických dob sice vysokou školu studovala řada známých fotbalistů, ale většina hlavně proto, aby nemuseli hned na vojnu a klub o ně na dva roky nepřišel. Část „věčných studentů“ také školu nikdy nedokončila. Cipro a Pešice už ale po vojně měli. Studovali, protože chtěli a „měli na to hlavu“.

Slavia dala dohromady výborný tým. Do jejího kádru patřil například bývalý brankář Sparty Jan Stejskal, který se vrátil z působení v Premier League. K oporám patřil obránce Martin Pěnička (zemřel předčasně v roce 2023), dále vicemistr Evropy 1996 Jan Suchopárek (současný trenér repr. U21), dnešní ligový kouči Luboš Kozel (Jablonec) a Martin Hyský (Karviná), další vicemistři Evropy a dlouholetí reprezentanti, kteří pak udělali velké kariéry v zahraničí: Radek Bejbl (Atlético Madrid), Karel Poborský (Manchester, Lazio) a Vladimír Šmicer (Liverpool). A také samozřejmě Jiří Lerch (nyní trenér Dynama ČB), Robert Vágner, Pavel Novotný (další člen kádru vicemistrů Evropy 1996), Jiří Vávra, Daniel Šmejkal či Tomáš Hunal. Až na Slováka Kryštofíka a Švéda Lidmana tým složený výhradně z českých hráčů!

Vše si pod vedením Cipra a Pešiceho velmi rychle sedlo a v Edenu se slavil mistrovský titul. Po 49 letech! K tomu účast v semifinále Poháru UEFA, kde Slavii vyřadil výborný francouzský klub z Bordeaux, který měl v sestavě hvězdy světového fotbalu jako Lizarazu, Witschge, Dugarry a především Zinédine Zidane.

Josef Pešice po dvou sezonách Slavii opustil. Stal se na tři roky hlavním trenérem v Teplicích, ke tehdy vládl šéf František Hrdlička. V první sezoně dovedl tým na sedmé místo. Další rok už z toho byla druhá příčka za Spartou. Teplice sváděly boj dokonce v předkole Ligy mistrů se slavnou Borussií Dortmund. Ve vyrovnaných zápasech nakonec shodně prohrály 0:1. V domácím duelu na Stínadlech před 16 tisíci diváky to byla vyrovnaná bitva s hvězdami velkoklubu a německými reprezentanty Kohlerem, Reuterem, Möllerem, Lehmannem či Bobicem.

Krátce pak vedl v Kostarice tým Cartaginés. Brzy se však opět vrátil do pražské Slavie. Jako hlavního trenéra si ho vybral znovu František Cipro, který se stal mezitím sportovním ředitelem. Slávistický kádr už ale neměl takovou kvalitu. Po podzimu byl tým až šestý s patnáctibodovou ztrátou na Spartu. Pešice po půl roce skončil, ale důvody odchodu byly i jiné než pouze fotbalové. K tomu se ale dostaneme později. Následně ještě dělal ještě krátce asistenta Jozefu Jarabinskému ve Spartě.

Poté se z ligové scény zcela vytratil. V letech 2003-2010 vedl české juniorské reprezentace. Už to vypadalo, že se do velkého seniorského fotbalu jako trenér nevrátí. Nakonec však v roce 2012 přijal nabídku Michala Bílka a stal se jeho asistentem u národního týmu. Po Bílkově odvolání ho v roce 2013 vedl ve třech duelech jako hlavní kouč. V 63 letech a osmi měsících byl nejstarším trenérem, který kdy prvně sedl na lavičku českého reprezentačního týmu. Přestože mužstvo pod jeho vedením všechna utkání vyhrálo, důvěru na další období od svazového vedení nedostal. Tým převzal Pavel Vrba. Pešice poté opět pomáhal u juniorské reprezentace, kde pracoval jako asistent a pozorovatel pro hlavního trenéra Vítězslava Lavičku u U21.

Trenérská kariéra Josefa Pešiceho mohla být určitě mnohem větší. Jen zasvěcení dlouho věděli, proč se stáhl po působení ve Slavii v roce 2001 do ústraní. Proč ztratil ambice sedět na střídačce jako první trenér. Proč už se nestal hlavním koučem Slavie, Sparty či jiného předního ligového klubu, když na to bezesporu měl a zájem by byl.

Vše změnila tragická smrt jeho mladého syna Martina několik dní po autonehodě v říjnu roku 2001. Slavia vyhrála 5:2 proti Opavě. Jen nejbližší okolí tehdy vědělo, že jejímu trenérovi den předtím zemřel syn. Na lavičce Slavie Josef Pešice protrpěl zbývající čtyři ligová utkání a s funkcí a klubem se rozloučil. Mužstvo převzal Miroslav Beránek. Tím v pouhých 51 letech skončila po 195 utkáních jeho kariéra hlavního trenéra v české nejvyšší soutěži.

Veřejně o nesmírně těžkém životním období promluvil až po dvanácti letech. Tragická událost mu výrazně přehodnotila životní priority. Velkým angažmá a pozici hlavního kouče se od té doby záměrně vyhýbal. Navenek to byl stále ten příjemný chlapík, ale v osobním životě prožíval bolestné období, když se ke smrti syna přidaly i další rodinné trable. Proto se další roky raději věnoval práci s mladými fotbalisty u reprezentačních výběrů. Návrat do seniorského fotbalu ani neplánoval. Nakonec na něj díky nabídce Michala Bílka po letech došlo. Úplně šťastné to ale nebylo.

V osobním životě mu později dělala radost vnoučata Štěpán a Viktor od dcery Ilony. Osud k němu ale nebyl příznivě nakloněn. Když už to vypadalo, že stráví spokojený „podzim života“ s manželkou Alenou v milovaných Štěchovicích, který kombinoval s prací pro fotbalový svaz a koníčky, třeba tenis s kamarády, zasáhla rakovina žaludku. I když kupříkladu ani nepil kávu. Absolvoval operaci a velký počet chemoterapií. Dál navštěvoval jako divák a pozorovatel s Vítězslavem Lavičkou ligová utkání. S nemocí statečně bojoval a věřil. Doufal, že „už se ta mrcha nevrátí“. Bohužel mu nebylo přáno.

Zemřel 18. prosince 2017 ve věku 67 let. Velký smutek nad jeho odchodem tehdy vyjádřilo vedení fotbalové asociace, pražská Slavia i Sparta, brněnská Zbrojovka i další kluby, kde zanechal mnoho přátel, skvělý dojem a výbornou práci.

Josef Pešice byl svým způsobem výjimečný. Odchovanec Sparty, za kterou hrál i ligu. Tu kopal ale také za Slavii, kterou později vedl jako asistent i hlavní kouč. Nebýt tragické rodinné záležitosti, asi by se býval časem stal hlavním trenérem také ve Spartě. Tam stihl být „jen“ asistentem a skautem. Měl řadu přátel v obou, jinak často nesmiřitelných, táborech. Na obou stranách Vltavy. Byl oblíbený a respektovaný. Hrával za starou gardu obou klubů. Když jeden rok nastoupil v Silvestrovském derby za Spartu, nebyl problém, aby jiný rok hrál stejný zápas zase za Slavii.

Kdo ho dobře znal, ani mu to příliš nevyčítal. Když už, tak jedině v legraci. On sám, rodilý Pražák, na dotazy, zda je slávista či sparťan, s potutelným úsměvem odpovídal: „Já su přece Brňák!“ V dobrém slova smyslu v tom „uměl chodit“. Nerozděloval. Lidi spojoval. Patří po právu mezi legendy obou pražských „S“.

Na závěr si dovolím osobní vzpomínku. Josefa Pešiceho jsem poznal nejdříve jako malý divák, když nastupoval v ligovém týmu Slavie. Jako žáci jsme mu podávali u hřiště míče a s obdivem ho sledovali. Byl v té době už třicátníkem. Mohl jsem zblízka vidět, že je to velmi inteligentní fotbalista, který to s míčem umí. Později jsem měl příležitost ho poznat také jako člověka. Hráli jsme spolu jednu dobu často halové fotbálky. Po nich debatovali o fotbalu.

Ač jsem byl mnohem mladší, Pepík se ke mně choval vždy výborně. A to i po letech, kdy už jsme se nevídali tak často, když jsme se náhodou zase někde potkali. Nikdy se nepovyšoval, nedal najevo, že jsem proti němu „cucák“. Nepamatuji ho nevrlého. „Pešek“ byl snad vždycky dobře „naložený“. Poznal jsem ho jako férového chlapíka, který měl rád legraci, ale také měl charisma a přirozenou autoritu. Neznám snad nikoho, kdo by o něm někdy mluvil ve zlém.

Ve středu 12. února uplyne 75 let od narození Josefa Pešiceho. Utíká to. V prosinci to bylo už sedm let od jeho předčasné smrti. Zaslouží si, aby byl připomenut. Kdo jste ho znali, a měli rádi, vzpomeňte si.