Článek
Mnoho lidí staršího věku dnes žije velmi aktivním způsobem života. Po šedesátce si rozhodně nepřipadají staří. Dělají věci, které jejich předchůdci v minulých generacích rozhodně běžně nečinili.
Dříve se lidé dožívali v průměru kratší doby života. Zvláště ti chudší. Lidé už po padesátce byli považování za staré. Bylo to dané životním stylem, těžkou prací, špatnou zdravotní a sociální péčí a mnoha jinými okolnostmi. Když sáhneme hodně do minulosti, tak kupříkladu babičce Boženy Němcové bylo, když přijela na Staré bělidlo, jen 55 let. Přesto byla vylíčena v knize jako velmi stará, utrápená žena, která jede k dceři „na vejmínek“ starat se o vnoučata.
Za socialistických dob odcházeli do důchodu muži v 60 letech. Vybrané profese, například hutníci, horníci, příslušníci armády a policie, tehdy Veřejné bezpečnosti, po odpracování minimálně dvaceti let v profesi, dokonce už v 55 letech. Ženy odcházeli do důchodu ještě dříve - už od 53 let, dle počtu dětí. Většina lidí však také začínala pracovat mnohem dříve než dnes. Někteří třeba už v 15 letech. S odchodem do důchodu souvisel a dodnes u mnohých lidí souvisí také výrazná změna životního stylu. V dřívějších dobách hodně šedesátníků tedy nežilo moc aktivním způsobem života.
Dnes je situace jiná. Nebudu zasahovat do nějakých intimností, omezím se pouze na to, co je viditelné. Řada lidí kolem pětapadesátky, ale i šedesátky, pětašedesátky či sedmdesátky dnes žije mnohem aktivněji než jejich předchůdci. Běžně tráví čas „polykáním kilometrů“ na kole či koloběžce. Jen někteří už mají elektropohon, který jim to ulehčuje. Někdo pravidelně běhá či plave desítky kilometrů nebo chodí hrát fotbálek, basketbal či lední hokej s partou kamarádů. Jiní hrají golf či tenis. Někdo chodí do posilovny, na různá cvičení či třeba na bojové sporty či box. Někteří v létě holdují paddleboardingu, windsurfingu a dalším vodním sportům. Jiní lezou po skalách či lezeckých stěnách. V zimě lyžují. Každý dle svých zálib a možností.
Řada lidí staršího věku tedy žije hodně aktivně. Mnohem aktivněji, než se žilo kdysi. Lékařská a rehabilitační péče je také mnohem lepší než bývala. Některé klouby se dají vyměnit, nejčastěji ten kyčelní a i poté znovu provozovat některé sporty. Aktivit je samozřejmě spousta a nemusí být rozhodně jen sportovní, ale také turistické, cestovatelské, motoristické, chovatelské, kynologické, kulturní, sběratelské, charitativní a mnohé jiné. Jen pro ilustraci. Je toho spousta. Určitě jsem na leccos zapomněl. Mnoho lidí se těchto aktivit nevzdává ani v hodně pokročilém věku, ani poté, co už jsou dávno oficiálně roky v důchodu. A je to tak dobře. Samozřejmě hodně záleží na zdravotním stavu a finančních možnostech. To je u každého hodně individuální. Řada aktivit se dá ale provozovat i s menšími financemi. Senioři navíc mohou využívat různých slev.
Lidé také zakládají v posledních třiceti letech rodiny později a později mají děti, než bývalo zvykem za socialismu. Jiní už „jedou“ druhé, či dokonce třetí „kolo“. Hlavně někteří pánové mají novou rodinu, novou manželku a nové děti, s kterými prostě „musí držet krok“. Dnes padesátka či pětapadesátka není žádný věk. Šedesátka pak rozhodně neznamená důchod, papučky, křížovku, televizi či jen zahrádku se skleníkem. Tak jako to bývalo kdysi. Vše se posouvá v čase. Odchod do důchodu se průběžně posunuje. Blíží se doba, kdy se bude do důchodu odcházet nejdříve v šedesáti pěti letech. Bez ohledu na počet dětí u žen. Stále víc se však mluví i o prolomení této hranice.
Člověk také vnímá, jak se ve společnosti mění pohled na délku života. Když před třiceti či čtyřiceti roky zemřel sedmdesátník či pětasedmdesátník, řeklo se, že se dožil opravdu požehnaného věku. Dnes se to bere jako samozřejmost, přestože to samozřejmé rozhodně není. Umírají bohužel stále i výrazně mladší lidé. Přesto, když dnes zemře čerstvý sedmdesátník, mluví se často o tom, že dotyčný zemřel brzy a „mladý“. Prostě se tak nějak automaticky očekává, že by se člověk dnes měl dožít osmdesáti a více let. Je pravda, že se věk dožití za posledních třicet let, zejména díky lepší zdravotní péči a životnímu prostředí, výrazně prodloužil, i když covid statistiky dočasně zhoršil. Jedna věc je však délka dožití, jiná kvalita takového života v jeho pokročilé fázi. To už je ale na jiný článek.
Vše se tak nějak posunulo. Určitě o dobrých deset, patnáct let. V jedné otázce se však pohled zatím zase tak moc nemění. Jedná se o pohled zaměstnavatelů na starší kandidáty na volné pracovní pozice.
Zaměstnavatelé často koukají na tyto lidí pořád jako na staré a nezajímavé. Mají pocit, že už se nemohou nic naučit, že jsou pomalí, mají své zlozvyky, zdravotní problémy a byly by pro jejich firmu přítěží. Přitom na straně druhé si firmy často stěžují na nedostatek zaměstnanců.
Smutné je, že zejména některé personalistky, HR manažerky, často ani ne třicátnice, takto negativně koukají už na lidi, kterým mnohdy není ještě ani padesát let.
Přitom padesátníků a šedesátníků stále přibývá a přibývat bude. Bude to v budoucnu větší a větší problém. Stárne totiž velmi silná generace takzvaných Husákových dětí. Dnešní padesátníci přitom mnohdy už mají v některých oborech problém sehnat práci. Zvláště na středních a vyšších manažerských postech. O šedesátnících ani nemluvě.
Pokud padesátník ztratí velmi dobrou práci je pro řadu firem, zvláště mezinárodních, korporátních, už jako kandidát na volnou pozici nezajímavý. Přestože je schopný, kvalifikovaný, zkušený, má už často jen omezené možnosti výběru. Musí leckdy slevit z požadavků, přejít na horší práci, i když má schopnosti na vyšší pozici. Samozřejmě záleží také hodně na oboru, v kterém pracuje.
Pokud práci ztratí pětapadesátník či dokonce šedesátník, a nemusí to být vůbec jeho vinou, je šance, že získá ve svém oboru jinou stejně kvalifikovanou práci, často velmi malá. Bez osobních kontaktů a známostí ji prakticky nemá šanci získat. Firmy často takového člověka už nechtějí, na pohovor ho ani nepozvou, takové kandidáty za ně vyselektují dopředu už personální agentury. Takový člověk je přitom kvalifikovaný, má výborné výsledky i reference, má o práci velký zájem, je předpoklad, že si ji bude vážit, bude loajální, může přinést firmě své kontakty, zkušenosti a znalosti, velmi dobře pro ni pracovat ještě 5-10 let, odvést ji cenné služby. Přesto o takového kandidáta zájem není a do výběru se většinou vůbec nedostane.
Jak slýchám zkušenosti různých lidí, kterým se taková nemilá okolnost stala, takového člověka vyřadí jeden jediný parametr: Věk! Takto mu to samozřejmě nikdo nikdy neřekne. To by bylo diskriminační, to přece nelze! Takže se to zabalí do jiných frází a neurčitých důvodů. Nebo, což je nejčastější, jak už jsem zmínil, takový kandidát není vůbec přizván k pohovoru. Je vyřazen už na základě zaslaného životopisu, kde je věk uveden. Takový člověk, mnohdy třeba teprve padesátník, má pocit, že dělá něco špatně. Pátrá po příčinách, nikdo mu nic konkrétního nechce říct, až se nakonec neoficiálně dozví, že vlastně nic špatně nedělá, jen je prostě pro firmy prý už moc seniorní.
Český statistický úřad přitom uvádí, že už v roce 2037 se věková skupina 60 - 64 let stane nejpočetnější skupinou v produktivní populaci.
Vláda mluví v poslední době o prodloužení doby odchodu pracovníků do důchodu. Na jednu stranu je to logické. Demografický vývoj je nepříznivý. Mladých je málo. Populace stárne. Lidé v minulosti začínali pracovat brzy, jen malá část z nich studovala vysokou školu. V minulosti se lidé dožívali v průměru kratšího věku. Nebyli v důchodu tak dlouho. V současné době někteří lidé, a není jich úplně málo, odešli do důchodu v 55-60 letech a dnes je jim kolem 85-90 let. Tedy pracovali třeba 35-40 let a teď už jsou 30-35 let v důchodu.
Dnes většina mladých studuje co nejdéle to jde, přitom je třeba uvést, abychom jim nekřivdili, že řada z nich při studiu omezeně pracuje. Po studiu jedou na zkušenou do zahraničí, takže někteří začnou „naplno“ pracovat až skoro krátce před třicítkou. Ženy pak teprve kolem pětatřicítky rodí děti a jsou ještě pár let doma. Je pak nereálné jít v šedesáti do penze, nebo u žen dokonce ještě dříve, jak se chodívalo. I těch 65 let bude do budoucna zřejmě problém.
Na druhou stranu prodloužení doby odchodu do důchodu má svá „ale“. Záleží na typu profese, fyzické i psychické náročnosti, ale o tom už bylo, a ještě asi bude, popsáno moc a moc. A určitě nebude snadné určit spravedlivé parametry, které profese mohou do důchodu dříve. Spíš se dá říct, že je to skoro nemožné. Jsem velmi zvědavý, co nakonec Ministerstvo práce a sociálních věcí a vláda v tomto směru připraví. Tedy jestli nakonec vůbec něco v tomto volebním období ještě předloží. Ono i v jedné profesi může být vytížení a náročnost práce hodně rozdílnou záležitostí. Jako příklad postačí zdravotní sestry. Jiná práce je na středisku od pondělí do pátku. Nechci to zlehčovat, ale řekněme, že je to práce relativně v pohodě. Jiná je naopak v nemocnici, směny, soboty, neděle, náročná práce na příjmu, lůžkovém oddělení, JIPce či hodiny na operačním sále.
Zejména velké, mezinárodní korporátní firmy zatím neoficiálně stále razí teorii mladých výkonných lidí, takzvaných „klonovaných“ manažerů. Pro takové firmy je člověk starý často už v 45 letech. Oficiálně to samozřejmě nikdo neřekne, ale HR manažeři a šéfové firem se domnívají, že starší zaměstnanci jim nepřinesou nic nového, jsou dle jejich mínění málo kreativní, nevydrží tempo, nenaučí se už rychle a dobře pracovat s novými systémy a technologiemi. Nejsou pro ně také tak „tvární“.
V některých případech to může být skutečně pravda. Obecně jsou to ale velké předsudky. Je velmi nespravedlivé posuzovat plošně všechny lidi jen dle data narození. Každý člověk je přece jiný a měl by být posuzován individuálně, dle svých schopností. Osobně znám řadu lidí ve starším věku, kteří jsou pro firmy velkým přínosem. Někteří mají pár let do důchodu, jiní i jako pracující důchodci. Přesto „strčí do kapsy“ svým elánem mnohé mladé. O jejich znalostech a zkušenostech ani nemluvě.
Naštěstí nejsou všechny firmy v tomto přístupu stejné. Zvláště některé menší a lokální, často rodinné firmy, se chovají jinak. Ke starším zaměstnancům výrazně přívětivěji. Uvědomují si potřebu vhodného věkového mixu lidí ve firmě, uvědomují si potenciál a přínos starších zaměstnanců. Kromě znalostí a schopností je to také vyšší loajalita. Oddanost firmě. Tito lidé mají už dávno odrostlé děti, nekoukají proto na čas, když je potřeba, vydrží spíše s firmou v těžších dobách, nekoukají jen na peníze, je pro ně důležitá firemní kultura, atmosféra, přátelské prostředí atd.
Jsem velmi zvědavý, kdy a jak se přístup větší části firem v této záležitosti změní. Už nyní je nezaměstnanost v Česku nízká. Nepracují jen lidé, kteří nechtějí, nebo opravdu nemohou. Nejčastěji ze zdravotních či věkových důvodů. Mladých lidí je málo, vše nasvědčuje tomu, že jich nebude v budoucnu na pracovním trhu dostatek.
Firmy budou muset nejspíš časem začít přehodnocovat svůj přistup k potenciálním starším kandidátům na volné pracovní pozice. Jistou osvětu by v tom měla činit i politická garnitura. Pokud vláda a celá společnost po lidech požaduje, aby pracovali do vyššího věku, není možné, aby ve stejné době na stejné lidi firmy koukaly jako na staré a nepotřebné. Je otázka, jak rychlý tento vývoj bude. Jak velký počet firem, a kdy, zareaguje a změní v tomto směru svůj přístup.
Jedna věc je takřka jistá. Ani současné HR manažerky, dnešní třicátnice, nebudou těmi třicátnicemi věčně. Také ony se na tuto problematiku nejspíš budou za pár let dívat trochu jinak. A za dvacet let asi zcela jinak. To je jistá naděje pro budoucí starší kandidáty na pracovní pozice. Dnešním lidem z kategorie „50 a více“ to už ale bohužel nepomůže.
Zdroje: Wikipedie + informace Českého statistického úřadu
