Článek
Obchodní řetězce mají nedostatek zaměstnanců. Na prodejnách, zejména těch potravinářských, bývají před pokladnami fronty. Tyto skutečnosti, spolu s covidovou „bezkontaktní“ dobou, ještě více urychlily trend instalací samoobslužných pokladen. Nejdříve tomu tak bylo pouze na velkých hypermarketech. Postupně se s nimi stále více setkáváme i na středně velkých a menších prodejnách.
Samoobslužné pokladny jsou vhodné zejména pro menší „rychlonákupy“, kdy toho není moc a zákazník si ho zvládne naskenovat a zaplatit sám. Hodně zákazníků se je už naučilo používat. Zvláště mladých, kteří si s moderními technologiemi víc rozumějí. Nechtějí čekat ve frontě na prodejně, s displejem umějí rychle pracovat, na výrobcích vidí rychle EAN kod, u výrobků, které ho nemají, se umějí orientovat, stejně tak při placení. Platí často už jen bezhotovostně. Zároveň ještě také nedělají tak velké nákupy. Ale abych náhodou nebyl obviněn z diskriminace seniorů, musím zmínit, že i v této generaci jsou lidé, kteří to zvládají.
Řetězec dlouhodobě ušetří, i když pořizovací náklady na samoobslužné pokladny nejsou rozhodně nízké. Na několik takových pokladen stačí jeden jediný člověk, jako dohled a pomoc v situaci, kdy má zákazník problém. A také jako kontrola. Hodně ale záleží na kvalitě a schopnostech takového člověka, aby odhadl, kde je třeba opravdu pomoct, který zákazník skutečně neví či neumí, a kde může docházet k podvodu. Pokud to tam takový člověk jen „odstojí“, slušným zákazníkům nepomůže a neslušným nezabrání.
Jsou známy případy, kdy se zákazník domluví s obsluhou klasické pokladny na podváděni. K té chodí pravidelně s nákupem a ona mu vždy u velkého nákupu nějakou položku nenápadně nenamarkuje. Obvykle se na takové praktiky obsluhy pokladny dříve či později přijde. Pokladny jsou monitorovány. Až se jednou „ucho utrhne“. Ztráty mohou dosáhnout i poměrně vysokých částek.
Samoobslužné pokladny jsou vlastně jakýmsi pokračováním tohoto chování v procesu „udělej si sám“. Zákazník s nekalým úmyslem se už nemusí s nikým domlouvat. Vše si vyřídí sám. U samoobslužné pokladny nejčastěji vydává dražší zboží za levnější. Zejména u zeleniny či ovoce. Třeba mango, fíky či avokádo naskenuje jako cibuli či něco podobně levnějšího. Drahý chléb či pečivo vydává za levnější sortiment. Nebo mezi čtyři levné výrobky zamíchá dva výrazně dražší se stejnou hmotností. EAN kód sejme samozřejmě z levnějšího. Kreativita některých zlodějů je v tomto směru bezbřehá. Pokud na to dozor pokladen přijde, zákazník se obvykle vymlouvá, že „ty chleby vypadají všechny stejně“ nebo se prý prostě jen „přehmátl“ ve výběru kódu.
Někteří lidé také zkoušejí finty se „zbožím vedle“. Namarkují zboží a zaplatí ho u samoobslužné pokladny, zároveň mají s sebou další tašku, kterou nenápadně položí vedle samoobslužné pokladny na zem. Obsah nezaplatí. Nebo má zákazník dokonce ledvinku nebo menší baťůžek na těle. Někteří „šikulové“ se také snaží ukrývat zboží do papírových, plastových nebo různých termo obalů. Vloží do nich nějaké drahé zboží menší, obdobné velikosti a na pokladně je zváží jako ovoce nebo zeleninu. Pak jsou tu také obvyklé „pašerácké taktiky“, kdy u jedné samoobslužné pokladny zákazník „vytvoří problém“, aby k sobě odlákal dozor samoobslužného pokladního prostoru a u jiné mohl jeho komplic s nezaplaceným zbožím nenápadně zmizet. To už je ale organizovaná skupina a na takovou se vztahují přísnější postihy.
Samoobslužné pokladny jsou pro mnohé lidi tohoto typu lákadlem. Možnost (ne)namarkovat si zboží sám, tu prostě je. Stejně tak k únikům dochází v systému „scan and go“, který používají některé obchodní řetězce jako možnost pro velké nákupy na velkých prodejnách. Zákazník si sám před vložením do vozíku každou položku naskenuje. Pak už ji z vozíku u pokladny vyndavat znovu nemusí. Zaplatí rovnou celý naskenovaný nákup. Nákupy jsou namátkově kontrolovány. Je to výrazné zrychleni a usnadnění celého nákupního procesu, avšak i v tomto případě dochází u části zákazníků k nekalému jednání, kdy nějakou položku ve vozíku „zapomenou“ naskenovat. Obvykle pak říkají, že tohle ani koupit nechtěli, někdo jim to musel do vozíku vhodit omylem, když u něj zrovna nebyli.
Obchodní řetězce nechtějí oficiálně mluvit o tom, jak velkou škodu jim krádeže způsobují. Oficiálně spíš problém bagatelizují, aby si nepoškodili jméno. Neoficiálně ale přiznávají, že krádeže nejsou zdaleka tak zanedbatelné, zvláště v některých lokalitách a za současné zhoršené ekonomické situace.
Obchodníci se snaží všemi možnými legálními způsoby bránit. Mají k dispozici chytré technologie, přes které pohyb zboží i zákazníků na celé prodejně mapují. Prodejny hlídá kromě pracovníků i kamerový systém, který umí zloděje v řadě případů na prodejně odhalit. Na druhou stranu musí pracovníci postupovat diskrétně a opatrně, aby neodradili od nákupů slušné zákazníky. Nebo je dokonce omylem nenařkli z pokusu o krádež. I takové případy se stávají. Každý z nás se asi někdy setkal s nějakým tím „mumrajem“ u pokladen, kdy se řeší na prodejně zákaznické chování a možná krádež.
Problém u samoobslužné pokladny nemusí mít jen skutečný zloděj, který přišel do prodejny s úmyslem krást. Ale i člověk, který „to s pokladnou neumí“ nebo bývá v některých životních situacích poněkud roztržitý. Takový zákazník se může u samoobslužné pokladny poměrně snadno dostat u jejího dozoru nechtěně do kolonky „zloděj“. Stačí, když opravdu omylem odloží zboží na jiné místo nebo si ho dokonce na chvíli strčí do kapsy, aby měl volné ruce. Rázem může mít skutečně velký problém. Je považován za zloděje. Jedná se sice o malé procento případů, ale i takové jsou.
Skutečné krádeže, ke kterým na samoobslužných pokladnách dochází, jsou většinou řešeny jako přestupky, protože se velmi často jedná o částky do 10 tisíc korun. V potravinářských obchodech tomu tak je prakticky vždy. Na tuto záležitost pamatuje zákon, který upravuje přestupky proti majetku č. 251/2016 Sb., paragraf 8. Člověk může dostat pokutu až do výše 50 tisíc tisíc korun. Při recidivě, tedy opakování krádeží až 70 tisíc korun.Pokud by zloděj ukradl věci v hodnotě nad 10 tisíc Kč, jde už o trestný čin s trestní sazbou na 1–2 roky.
Někdo možná namítne, že se jedná často o malé krádeže a ztráty. Možná, ono také ale záleží na frekvenci a celkovém počtu těchto krádeží. Každopádně, někdo to nakonec zaplatit musí. Je to jednoduché. Zaplatíme to nakonec „my všichni“. Tedy ti slušní zákazníci, co nekradou, ve vyšších cenách. Čím vyšší budou krádeže v obchodech, tím vyšší budou marže, tedy prodejní ceny, obchodních řetězců, aby si je kompenzovaly. Prodělávat nechce nikdo.
Někdo si řekne, bohaté obchodní řetězce mají vysoké tržby a marže, tak jim to neuškodí. To je jistě jeden úhel pohledu. Druhý je ten, že krást se prostě nemá. Nikdy a nikde. A nemusíte být nutně ani věřící. Stačí být slušný.
Zdroj: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2016-251#p8
