Článek
Sparta se dlouho potácela ve značných problémech. Sportovnímu manažéru Tomáši Rosickému se nedařilo tým po Stramaccioniho těžce nepovedené internacionalizaci přebudovat. Zdědil hráče s lukrativními a obtížně vypověditelnými smlouvami. Mnohým z nich se život v Praze líbil, přínosem pro Spartu však nebyli. Rosický v tom jako manažerský nováček dlouho tápal, jen velmi pomalu stav měnil. Nejdříve se jako sparťan přirozeně upnul k české cestě, stojící na hráčích ze sparťanské akademie, které chtěl propojit s novými posilami. Ty se mu ale příliš nevedly.
Výsledky stále nepřicházely. Rosický byl nucen měnit trenéry. Stačí jmenovat ty po Zdeňku Ščasném: Václav Jílek, Václav Kotal, Pavel Vrba…Když se to českou cestou nevedlo, sáhl šéf sportovního úseku po zahraničním kouči. Tak se na Letné nečekaně objevil Dán Brian Priske.
Začátek Priskeho působení na Letné byl katastrofální. Sparta ale už nemohla v krátké době odvolat dalšího trenéra. Musela mít trpělivost. Vyplatilo se to. Výkony týmu se postupně lepšily.
Priske neměl přehled o české lize a možných posilách z ní. Znal ale hráče odjinud. Tak přivedl své krajany, Sorensena a (později) Vindahla, Fina Kairinena, který také hrával v Dánsku, Ekvádorce Preciada, kterého znal jako soupeře z belgického působení. Vydařily se také příchody Srba Birmančeviče a Albánce Laciho z Francie. Všichni jmenovaní se prakticky okamžitě stali členy základní sestavy. K nim se přidal navrátilec z Ruska, český reprezentant Kuchta a slovenský reprezentant Haraslín z Itálie. Oba nejdříve, jako Birmančevič či později Vindahl, na hostování, které se později proměnilo v přestup. Rosickému s Priskem vyšla také sázka na mladého brankáře Kováře, kterého si půjčili z Manchesteru United. Hned se stal jedničkou a po rozpačitém úvodu také oporou, která pomohla k prvnímu titulu pod Priskem.
Rosického sparťanská cesta byla rázem zapomenuta. V základu bylo najednou šest, sedm a někdy i osm cizinců. Ty doplnili Češi Kuchta, Zelený, Sadílek, později Ryneš, a především kapitán Krejčí. Ten se stal přirozeným lídrem týmu. Když to týmu šlape, rázem fanouškům nevadí, že je plný cizinců. A Spartě to šlapalo. Dokázala v Priskeho první sezoně stáhnout velký náskok Slavie. Tým nabral sebevědomí. Probudili se fanoušci. Kotel opět začal fandit. Z Letné se stala zase nedobytná pevnost. Jako kdysi. Sparta dokázala vyhrávat i zápasy, v kterých se jí herně úplně nedařilo. Vyvinout tlak na soupeře i rozhodčího a třeba i s přispěním více či méně jasného pokutového kopu v závěru utkání strhnout výhru na svoji stranu.
Spartě navíc pomohly problémy největšího soka - Slavie, která pod čínskými majiteli musela zejména hráče prodávat, aby měla na nákladný chod, poté měnila majitele a měla nesourodý tým, bez dřívějších jasných českých lídrů. Trenér Trpišovský sestavu často rotoval. Slavii to stálo důležité body s papírově slabšími soupeři, které jí pak na konci soutěže chyběly. Plzeňská Viktoria také řešila nové majitele klubu a po Bílkově odchodu za pochodu začala pod vedením Miroslava Koubka poté výrazně přebudovávat tým.
Sparta problémů soupeřů dokázala využít. Vyhrála dva mistrovské tituly za sebou. K tomu v minulé sezoně ještě národní MOL Cup. Získala double. Hrála velmi dobře. Měla stabilizovanou sestavu. V bráně Vindahla, který nahradil Kováře, jemuž Manchester neprodloužil hostování. V obraně, která pod Priskem po prvních nezdarech přešla na tři stopery, se točili většinou jen čtyři muži: Sorensen, Vitík, Panák a Krejčí, který se dozadu stáhl po odchodu kamaráda Hancka do Feyenoordu.
V záloze se stal tvůrcem hry Fin Kairinen, který měl k ruce nejčastěji Albánce Laciho (s alternací Sadílka). Pravý kraj obsadil technicky zdatný Jihoameričan Preciado, alternován Wiesnerem. Vlevo se střídali Češi Zelený s Rynešem, když čím dál více prostoru dostával postupně druhý jmenovaný. V útoku se brzy vykrystalizovalo výborné trio Birmančevič - Kuchta - Haraslín, které se stalo postachem obran.
Vše se zdálo být sluncem zalité. Vypadalo to, že minimálně na domácí scéně bude Sparta kralovat roky. Měla kompaktní a sebevědomí tým. Pohledem z venku se zdálo, že vše funguje skvěle. Nejen na hřišti, ale i mimo něj. Stačí tým jen vhodně doplňovat a obměňovat.
Poklidnou přípravu na novou sezonu rozvířila zpráva o zájmu nizozemského Feyenoordu o dánského kouče Briana Priskeho. Ten nabídku chtěl využít. Ač měl na Letné smlouvu ještě na další rok, Sparta mu v odchodu nebránila. Vyinkasovala tučné odstupné od nizozemského klubu a Priske se s klubem rychle rozloučil. Postoj Sparty se dá pochopit. Držet v klubu kouče, který chce jinam, nedává smysl.
Brian Priske odvedl Spartě za dvě sezony výborné služby. Zavedl nové pořádky, které fungovaly, ač se jim z počátku leckdo smál. Priske je především dobrým psychologem. S hráči to umí. Dokáže je získat pro společný cíl. Bylo dopředu jasné, že bude-li Priske se Spartou úspěšný, bude chtít pokračovat západním směrem za lepším bydlem. Někdo možná řekne, že nizozemská liga není zas o tolik lepší než česká. Ale v Evropě má historicky vyšší zvuk. Úspěšní trenéři z nizozemských klubů mají nabídky i z Premier League a dalších evropských TOP lig. Z české ligy do PL žádný trenér dosud nezamířil.
Priske odešel. Nahradil ho jeho první asistent a krajan Lars Friis. Asi logická volba od vedení klubu. Tým dobře znal. Sparta neměla čas někoho složitě hledat. Nová sezona byla za dveřmi. Sparta s novým koučem využila příznivého losu a přes švédské Malmö FF postoupila koncem srpna do hlavní fáze Ligy mistrů. Velký úspěch. Splnění snu pro sparťany. V úvodu sezony sice tým nehrál bůhví co, ale body neztrácel. Slabší hra se přičítala také menšímu odpočinku opor po minulé sezoně, zakončené Eurem v Německu. Čekalo se, že výkony postupně půjdou nahoru, leč opak byl pravdou.
Spartě vyšel vstup do základní fáze Ligy mistrů. Porazila Salcburk a poté remizovala ve Stuttgartu. Friis sestavu více točil než jeho předchůdce. Zejména v české lize stavěl častěji do základu nahradníky. Výkony nebyly stále zdaleka ideální, někteří hráči měli do jarní formy hodně daleko. To platí zejména o Srbu Veljku Birmančevičovi, možná nejlepším fotbalistovi celé české ligy v uplynulé sezoně. Do té současné ale vstoupil mnohem hůře. Herně se mu vůbec nevedlo. V pražských fotbalových kuloárech se také čím dál víc mluvilo o tom, že letní albánsko-kosovské posily Sparty změnily poměry v kabině. Z jarních výkonů ale slevili i další. Fin Kairinen se sice zázračně rychle uzdravil ze zranění, ale do bývalé formy tomuto tvůrci hry také dost schází.
V nové sezoně už týmu chybí Ladislav Krejčí, kapitán a lídr týmu posledních let, který měl respekt v kabině i na hřišti. U spoluhráčů, soupeřů i rozhodčích. Takového hráče nesnášíte, když ho má soupeř, ale milujete, když patří do vašeho týmu. I když to není super technicky vybavený plejer, tvůrce hry, víte, že je duší a vůdcem týmu, který dokáže v dobrém slova smyslu strhnout ostatní. Sparta věděla dlouho dopředu, že Krejčí v létě odejde. Adekvátní náhradu v týmu nenašla. Přirozený český lídr kabiny v něm není.
Tým navíc opustil po utkání o postup do Ligy mistrů s Malmö FF (které proseděl jen na střídačce) také další výrazný člen týmu - český reprezentační útočník Jan Kuchta. Lars Friis dával v úvodu sezony přednost na jeho postu Victoru Olatunjimi a svéráz Kuchta už po odchodu Priskeho, s nímž vždy vyšel, neměl na Letné stání. Byť pro něj nejspíš nabídka z Dánska nebyla zcela vysněnou. Určitě by býval raději do prestižnější soutěže. Chtěl však už z Letné za každou cenu pryč. Sparta mu vyhověla. Čas ukázal, jak moc jí chybí. Stejně jako Krejčí, tedy především jako bojovník, který nerad prohrává. A má vliv na kabinu.
Zlom v sezoně přišel v utkání s Olomoucí na konci září. Sparta v něm vedla, zdálo se, že směřuje k poklidné výhře, ale druhou půli podcenila a zápas po hrubých chybách prohrála. Pak sice uhrála bod v LM ve Stuttgartu, ale následně nestačila v derby na Slavii. Po reprezentační pauze sice zvládla domácí zápas proti tehdy slabě hrajícímu Liberci, ale o čtyři dny později dostala pět gólů v LM na stadionu Manchesteru City. Lars Friis proti jasnému favoritovi postavil velmi podobnou sestavu s vysokým počtem cizinců, jako za časů Priskeho, ale na důstojný výsledek to nestačilo. O čtyři dny později v Plzni učinil kouč řadu změn. V základní sestavě bylo sedm Čechů … a Sparta opět prohrála.
Pak sice povinně porazila v MOL Cupu druholigovou Zbrojovku 4:0, ale následný domácí ligový duel s Baníkem nezvládla, když nečekaně prohrála 1:3. Další nepříjemný šok.
Jak na tom Sparta opravdu je, měl napovědět duel LM o čtyři dny později s francouzským Brestem. Před startem soutěže se předpokládalo, že toto bude, vedle rakouského Salcburku, soupeř, přes kterého vede cesta ke třem bodům. Sparta to ale nepotvrdila a duel na Letné prohrála. Byla zjevně horším týmem. Její krize se prohloubila, když pouze remizovala v Mladé Boleslavi a poté dokonce doma s Teplicemi.
Zejména remízu s Teplicemi po repre pauze asi nikdo nečekal. Měl to být restart sezony. Zahájení stíhací jízdy. Utkání se hrálo jako oslava 131. výročí založení klubu. Se slavností a ohňostrojem před výkopem a v retro dresech. Hráči však oslavu totálně pokazili. Jejich výkon byl bezkrevný, kouč na střídačce působil bezradně.
Kalich hořkosti si sparťané vypili o tři dny později, když dostali na vlastním stadionu šest gólů od Atlética Madrid. S takovým špičkovým týmem jistě není ostuda prohrát. Ale nikoliv tímto způsobem.
V sobotu zavítala Sparta na pražskou Julisku, kde se v malém pražském derby střetla s Duklou. Za normálních okolností měla být vysokým favoritem. Má výrazně „papírově“ kvalitnější kádr. Zcela jiné možnosti než skromný klub z Julisky. Ale ukázaná platí. Zápas, který hrála Sparta díky velké podpoře fanoušků v hledišti, vlastně tak trochu v domácím prostředí, se pro ni dobře vyvíjel. Rychle se dostala snadno do vedení. Kupodivu jí to ale neuklidnilo. Další gól nepřidala. Navíc byla na její straně čím dál víc znát nervozita. Strach o výsledek. Když to překvapení dukláci zjistili, zkusili to. Převzali iniciativu. A nakonec se radovali z remízy. Kdo druhou půli a závěr utkání viděl, už se ani nedivil. Sparta si o vyrovnání sama říkala. Z její hry čišela nejistota, bezradnost, strach o výsledek.
Sparta je teď dole. Vrcholový sport je často především o hlavě. Všichni její hráči jistě nezapomněli hrát fotbal. Ani neztratili fyzickou kondici. Avšak, když se daří, únava se lépe vstřebává. Když to naopak nejde, cítí se člověk špatně i fyzicky, ač má natrénováno. V soubojích je pozdě. Neuhlídá ani soupeře, kterého by přitom měl kvalitativně převyšovat.
Proč je Sparta dole? Proč jí vše přestalo fungovat? Nad tím si láme hlavu jistě sparťanský management, realizační tým i celá fotbalová veřejnost. Nabízím svůj pohled z venku a jedenáctku důvodů:
1. Odchod Briana Priskeho. Lars Friis ho nenahradil, není stratégem, koučem, často působí bezradně
2. Odchod kapitána a lídra týmu Ladislava Krejčího. Filip Panák ani nikdo jiný, ho nenahradil
3. Zbytečný odchod bojovníka Jana Kuchty. Spartě hráč jeho mentality chybí
4. Brian Priske chybí také jako nákupčí. Podílel se za svého působení na příchodech většiny posil
5. Nevydařené letní nákupy. Sparta se vrátila ke špatným nákupům z éry před Priskem
6. Odchody a příchody změnily poměry v kabině. V týmu je moc hráčů balkánských národností
7. Spartě současnosti chybí silné české jádro. Nikoliv početně, ale kvalitou.
8. Po dvou titulech a účasti v LM přišlo u některých hráčů uspokojení
9. Někteří hráči měli nabídky, už se asi viděli jinde. V Itálii (Vitík) či Anglii (Preciado)
10. Velký počet zraněných, který za Priskeho nebyl. Je to jen náhoda?
11. Při rotaci a zranění hráčů se ukázalo, že náhradníci nemají potřebnou kvalitu
Leckdo jistě najde i jiné možné důvody. Podstatné je, zda se Spartě podaří najít cestu z velké krize ven. Nejspíš nehledá jen nové posily, ale také už nového hlavního trenéra. Sparťanský tým je však silně mezinárodní. Nejen ten hráčsky, ale i realizační. Působí v něm celá řada cizinců. K nim je těžké postavit českého hlavního trenéra. Musela by to být silná osobnost a jazykově dobře vybavená. Proto Sparta se změnou otálí. Nemá nyní plán B. Čeká, jak dopadnou zbývající utkání a na zimní pauzu. V tom má řada lidí pravdu, že být kouč Čech a „relizák“ český, už by ke změně nejspíš došlo.
Otázkou je, jestli bude mít Tomáš Rosický štěstí na výběr kouče, jako se mu to povedlo s Brianem Priskem. Byla to tehdy jen náhoda? Najít nového ambiciózního a charismatického trenéra, odborníka a psychologa, muže lačného po úspěchu, který se dokáže rychle adaptovat v českém prostředí (tedy člověka, jakým byl Brian Priske), který byl neměl angažmá v Praze jen jako hezkou „dovolenou“, ale tvrdou práci, a s ním přebudovat tým, nebude snadnou záležitostí. Poslední povedená přestavba týmu jde za Brianem Priskem. Dokáže to Rosický i bez něj?
Zdroje: statistiky Livesport, klubový web Sparty
