Článek
Čas je rychlý běžec, utečeš mu stěží,
i když ty jsi znaven, on si dále běží.
Sil už nepřibývá, ze svalů je bláto,
rozum rovněž slábne, tělo brzy vzdá to.
Kde jsou časy, když jsi natřásal se pyšně,
při pohledu dívčím zčervenal´s jak višně?
Vzpomínky se ozvou nečekaně, tence,
vždy, když vidíš klásti na hřbitově věnce.
Klidu nedopřejí ani zvenku zprávy,
plány pevnost mají jako stavba z trávy.
V tomto divném světě stability není,
strach máš nejen v noci, už i v době denní.
Katastrofy na nás ze všech stran se valí,
některé jsou blízko, jiné zase v dáli.
Ani dovolená klidu nepřinese,
ať ji trávíš doma nebo třeba v lese.
Štěstí mají mladí, a to vždycky bylo,
nepoznali totiž, jak klidně se žilo.
Otázka však jedna do mysli se vkrádá,
zda příčinou není jedna malá zrada.
To, že naše paměť regulaci vlastní,
uchovává chvíle, kdy jsme byli šťastní.
Na to negativní zapomenout velí,
místo rozsypání jsme snad proto celí.
