Článek
Ať pustíte ranní zprávy či snad jiná hlášení,
odevšad se na vás hrnou strach a hrůzy, vážení.
Jakoby už nebylo dost katastrof a nesnází,
špatné zprávy celé dny nás neustále provází.
Jaká z toho vede cesta? Jak z toho ven uniknout?
Najít sobě tichý koutek, nepustit tam strachu proud.
Izolovat se však nelze od běžného života,
čekají-li povinnosti, ať už ta a nebo ta.
Nejsnazší by jistě bylo čekat, až zlo pomine,
tolik času příroda má, ta jen možná, no my ne.
Přesto ale máme jistou, byť nevelkou naději,
nečekati na zázraky, pokusit se raději
volit cestu méně vábnou, pomalou, spíš zdlouhavou,
která, pokud to vše vyjde, skončí sluncem nad hlavou.
O strach vůbec neměj obav, je tady a bude dál,
pokud těm, co vyhovuje, nešlápneme na pedál.
Strachem totiž můžeš držet lidí celý velký dav.
Věděli to staří vůdci, platí to, buď bez obav.
Proto, když strach splnil úkol, a lidem se zajídá,
nastává čas nahradit ho nadějí, jež zdraví dá.
Nadějí na lepší zítřky, nekončící zkázou tvou,
bez ohledu, jak ti druzí tvůj přístup a postup zvou.
Drž se lidí, kteří cítí problémy tak jako ty.
Život bude dosti tvrdý, plný těžké rachoty.
Nechci vypadati chytře, pocit ale taký mám,
že je lepší každopádně na úkol ten nebýt sám.
Když víc lidí síly spojí pro ten úkol nad jiné,
uspějí a drobnou chybu každý jim rád promine.
