Článek
Jde si takhle Chcimír po ulici, když tu přiběhne delikvent, povalí kolem jdoucí ženu na zem a začne z ní strhávat šaty. Žena se brání a křičí o pomoc, Chcimír se k ní však otočí zády a suverénně prohlašuje „Chci lásku, ne nenávist.“ Přijde Vám tato alegorie bizarní, či nechutná? Možná. Je to ale přesná aplikace chcimírových morálních principů, když argumentuje, že Ukrajině by se nemělo pomáhat, protože „chce mír, ne válku“. Stejně jako v té alegorii, pokud se nikdo nepostaví delikventovi, bude konat zlo dál. Proč? Protože může.
Chcimírové všech zemí, spojte se!
Německo se po několikaměsíční paralýze zahraniční politiky, způsobené šokem Ruské invaze, nakonec vypracovalo na pozici hlavního podporovatele Ukrajiny. Není ale divu, že intenzivní vojenská podpora v zemi, která si s sebou nese vzpomínky na svoji roli ve dvou světových válkách, vyvolává velké debaty. Toho se chopila část krajní levicové strany „Levice“ (Die Linke), která přišla s „Manifestem za mír“. Tento manifest vyzívá k zastavení vojenské podpory Ukrajiny, protože Ukrajina potřebuje „solidaritu“ a nemůže válku s největší jadernou velmocí vyhrát a tudíž by měla dojednat mír vyjednáváním. To, co už se v manifestu nepíše je, jak by měla vojensky bezbranná Ukrajina dosáhnout toho, aby s ní Rusko zasedlo k jednacímu stolu a začalo s ní jednat jako rovný s rovným. Ať už se jedná o politický oportunismus nebo názorové vyjádření strany, která má v sobě odkaz východoněmeckých komunistů, manifest podepsalo přes 740 000 lidí.
Důvodů, proč se s tím Levice vytasila právě teď, je nejspíše to, že jak v Německu, tak i ve Francii a Itálii uvadá veřejná podpora Ukrajiny, která se blíží 60%, byť evropský průměr se stále drží u solidních 74%. Koneckonců, podle průzkumů veřejného mínění upadá podpora Ukrajiny mírně i u nás. Se změnou ve veřejném mínění lze očekávat, že více manifestů, iniciativ a chcimírového populismu brzy uvidíme ve velkém bujet po celé Evropě.
Chcimír neklade odpor
Pokud se podíváme na skandinávské státy, které mají dlouhou historii konfliktů s Ruskem, zjistíme, že jeden ze základních pilířů jejich obrany je aktivní participace občanů v obraně státu, ať už povinnou brannou povinností nebo vysokém členství v aktivních zálohách. Konflikt na Ukrajině ukázal, že role podpory občanů je naprosto klíčová pro efektivní obranu a funkčnost státu během války. Na Slovensku, na druhou stranu, přes 40 000 můžu podepsalo, že nechtějí bojovat v případě ozbrojeného konfliktu. V Kremlu museli nadšeně zajásat nad takovou vysokou občanskou participací. Ten rozhovor si představuji nějak takto:
Šojgu: Pane prezidente, Slovensko se vzdává!
Putin: Šojgu, že Vy jste zase s Gerasimovem prochlastal celou noc. Už Vám to nebudu znovu opakovat, máme naše vojsko na Ukrajině. Ukrajině!
Šojgu: Ne, pane prezidente, Slováci ve velkém podepisují, že v případě konfliktu nebudou bojovat.
Putin: Opravdu? Tak to až skončíme s tou Ukrajinou, tak bychom měli pokračovat rovnou na Slovensko a taky je osvobodit od jejich fašistické vlády v čele s tou narkomankou Čaputovou. Zavolejte Tukovi a Tisovi, ať nás tam přivítají jako osvoboditele.
Šojgu: Pane prezidente, Tuka i Tiso jsou už po smrti, teď tam mají Kotlebu a Fica
Samozřejmě, je to s nadsázkou, jelikož Slovensko je součástí NATO a přímý útok na člena NATO by znamenalo vyhlášení války všem jejím členům, avšak to, že se může slovenská integrita rozpadat zevnitř, už takovou nadsázkou není. Ruský způsob vedení hybridních válek dokazuje, že ohrožení státu může mít mnoho podob a mnoho cílů, ne jenom územní zisky. Někdy politická destabilizace je dostačujícím cílem, jelikož výrazně oslabuje akceschopnost státu konat, natož pak třeba pomáhat ve válečném úsilí sousednímu státu.
Chcimírův blahobyt
Není udivující, že i u nás máme skupiny lidí, které jsou na straně Ruska, avšak nejspíše kvůli větší vzdálenosti od Ukrajinských hranic, než má třeba Slovensko, u nás strašení přímým zapojením do války není takovým hitem. Na druhou stranu se u nás velmi často zaštiťují nekontrolovatelným růstem cen a blahobytem pro naše občany. Určitá část obyvatelstva na to samozřejmě slyší, protože pokud je pro Vás každý den klíčovou otázkou, zda-li zaplatíte za rostoucí ceny nájmů, energií a jídla, tak není ani tak překvapující, že morální aspekt invaze na Ukrajinu neřešíte. Do toho zapadá prokremelský narativ, že pokud se svět otočí zády k Ukrajině a Rusko ukončí válku vítězstvím, ekonomika i ceny v obchodech se vrátí zpět do starých kolejí. Ne, nevrátí, ten svět, co jsme znali, se stal minulostí. I kdyby zítra Rusko vyhrálo válku, evropské státy se už ke stejné energetické závislosti na Rusku vracet nebudou, obchodní ani politické vztahy se ze dne na den nevyžehlí a navíc je pravděpodobné, že by po Ukrajině přišlo na řadu Moldavsko a destabilizace Pobaltí.
My nemusíme fyzicky bojovat, nemusíme nasazovat naše životy ani rukovat na frontu, nepochováváme naše blízké ani nemrzneme v rozbombardovaných domech ale naší hlavní povinností je udržet si morální integritu. Je to pro nás nezvyklé ale tentokrát mají naše morální principy dopad na geopolitické uspořádání Evropy, ne-li celého globálního řádu.
