Článek
Zatímco před druhou světovou válkou měla západní Evropa několik globálních velmocí, po druhé světové válce ani jednu a stala se ekonomicky, finančně i vojensky závislou na USA a tato závislost vydržela v mnoha ohledech celé Evropě až dodnes. Brexit, prezidenství Donalda Trumpa, vzestup asertivní Číny, Covid-19 a rusko-ukrajinská válka vedly k tomu, že je v Evropě více a více zapotřebí zvýšení nezávislosti na mimoevropských státech a posílení akceschopnosti Evropské unie vůči externím hrozbám.
Jak bývá dobrým zvykem EU, dostala tato iniciativa nelidsky znějící název „Strategická autonomie EU“ a svými tématy pokrývá kupříkladu odolnost dodavatelských řetězců, surovinou bezpečnost, energetickou bezpečnost, obranný průmysl a mnoho dalších oblastí. Jelikož se poptávka po evropské autonomii dramaticky zvýšila teprve až po zvolení Donalda Trumpa, je ještě mnoho práce, které je zapotřebí udělat, aby se Evropa opravdové autonomii alespoň přiblížila. Strategická autonomie je debatovaným tématem v EU již mnoho let a Emmanuel Macron nepřišel s ničím novým ani s ničím, co by bylo v rozporu s dosavadní politikou EU. To, co vzbudilo velké vášně, je Macronův přístup k otázce Tchaj-wanu a jeho vymezení vůči Americe.
Evropa a čínská otázka
Vidím dva hlavní důvody, proč se Evropa nechce nechat zatáhnout do tchajwanské eskalace mezi Čínou a USA. Ten první je prostý, žádná země Evropské unie není schopna poslat dostatečnou expediční námořní flotilu k Tchaj-wanu. To znamená, že v potenciální eskalaci mohou po vojenské stránce státy EU hrát pouze velmi omezenou roli a měly by i velmi omezený vliv na její průběh. Zadruhé, Evropa je více závislá na čínské ekonomice, než je USA, a tudíž je tu velká ekonomická obezřetnost a snaha neeskalovat situaci dále. To nicméně neznamená, že si EU není vědoma hrozeb, které Čína představuje a je to viditelné z její rétoriky, unijní strategie a legislativy. Evropská unie používá pro Čínu označení „strategický rival“ a také jako k rivalovi se k ní už chová, avšak nechce, aby tento vztah eskaloval do nepřátelství, které by uvrhlo svět do druhé studené války. Nicméně faktem také zůstává, že za poslední dva roky mnoho evropských států začalo budovat bližší vztahy s Tchaj-wanem. Je tedy otázkou, jak dlouho bude toto sezení na dvou židlích udržitelné.
V 70. letech se Amerika začala sbližovat s Čínou, aby Čína netvořila jednotný blok s Ruskem proti západu. To se USA nakonec podařilo, i když, jak bývá trpkou ironií americké zahraniční politiky, po několika desítkách let se jí to vrací. Dá se usuzovat, že o něco podobného se teď snaží Evropská unie s Francií a Německem, které usilují o de-eskalaci vztahů s Čínou. Klíčovou otázkou ale je, zda-li čtou svého strategického rivala dobře a podaří se jim zopakovat americký postup ze 70. let, anebo nastane další ruský scénář, kdy se akorát prohloubí ekonomická závislost na Číně a pak dojde k bolestnému vystřízlivění. Je také důležité mít na paměti, že zatímco my nechceme, aby Čína tvořila jednotný blok s Ruskem, Čína nechce, abychom my tvořili jednotný blok s USA.
Le petit Napoléon
Při četbě rozhovoru a poslechu Macronova projevu jsem se neubránil určitému pocitu trapnosti, a to hned z několika důvodů. Plně souhlasím s tím, že by Evropa, co se evropských záležitostí týče, měla hrát hlavní roli a ne druhé housle, přišlo mi však bizarní proklamovat, že chceme skončit se závislostí na USA v době, kdy Ukrajina je schopna odolávat Rusku právě kvůli pomoci USA. Zadruhé, Macronův výkon po začátku války na Ukrajině byl velmi tristní a v krizi se pozná skutečný leader. Tím se Macron rozhodně nestal. Kdyby Macronova reakce po začátku války na Ukrajině nebyla zaměřena hlavně na to, aby si Rusko mohlo zachovat tvář, tak by nejspíše jeho snahy se stát jakýmsi evropským tahounem nebyla pro mnohé tak směšná. Za třetí, neochvějná důvěra v kapitalistický mír byl právě ten problém, který nás dovedl do rusko-ukrajinské války. Prohlubování provázanosti čínské a evropské ekonomiky za současné geopolitické situace je riskantní a moc to evropské autonomii nepomáhá. Po návštěvě Emmanuela Macrona v Číně by jeden skoro nabyl dojmu, že zatímco se nepodařilo vrazit klín mezi Rusko a Čínu, tak se Číně podařilo vrazit klín mezi Ameriku a EU, což nevysílá do veřejné prostoru žádný dobrý signál.
Při návštěvě Číny se Macron mohl inspirovat tím, že před nástupem Si Ťin-pchinga, měla Čína zahraniční politiku po 40 let dle hesla „skryj svou sílu a dočkej správného času“, zatímco Macron to pojal z opačné strany „dělej ramena, i když na to teď nemáš“. Bylo by vhodné nejdříve evropskou autonomií opravdu vybudovat a pak se rozhodnout, jak s ní naložit, než v dobách evidentní závislosti na USA proklamovat, jak s ní končíme, i když se nám to v blízké době nepodaří.
