Přátelství bez hranic: Rusko jako budoucí satelit Číny

Ještě v první polovině 19. století bylo Mandžusko součástí Číny, avšak části oblasti se vzdala ve prospěch Ruska, aby se vyhnula válce mezi oběma zeměmi. Dnes je tato oblast pro Rusko strategicky velmi důležitá, jelikož zajišťuje Rusku přístup k Japonskému moři (též Východní moře) a ve Vladivostoku má námořní základnu. Čína tyto smlouvy o přidružení části Mandžuska z roku 1858 a 1860 považuje za národní potupu a byly trnem v oku i Mao Ce-tungovi, během jehož vlády se o přesné vymezení hranic strhl v roce 1969 ozbrojený konflikt se Sovětským svazem. Ten si vyžádal několik desítek mrtvých vojáků na obou stranách a obě jaderné velmoci se až po intenzivním jaderném odstrašování dohodli na klidu zbraní. Přesné vymezení hranic se mezi Ruskem a Čínou vyjednalo až po rozpadu Sovětského svazu a Čína získala několik set ostrovů na hraničních řekách. Po smrti Mao Ce-tunga se ideologické sblížení s Ruskem nekonalo a Teng Siao-pching razil „Socialismus s čínskými rysy“ a politiku „Otevřených dveří“. Henry Kissinger, který začal otevírat USA Číně již za Mao Ce-tunga, se k této situaci vyjádřil, že záměrem USA bylo, aby Čína ideologicky nebyla příliš blízko Sovětskému svazu a netvořila tak jednotný blok proti Západu. Rusko se začalo s Čínou sbližovat až po rozpadu Sovětského svazu, kdy obě země začaly hledat společnou řeč kvůli vyvažování vojenské moci západního světa, avšak bylo tu i porozumění po ekonomické stránce. Rusko má velké množství nerostných surovin ale má pouze jejich malou spotřebu kvůli mizivému výkonu ruské ekonomiky, která byla před invazí na Ukrajinu přibližně polovinou HDP Německa. Čína, na druhou stranu, má masivní ekonomický výkon a nestačí jí domácí zásoby nerostných surovin a energií. Z tohoto důvodu komplementarita ruské a čínské ekonomiky je velká a Čína je nemalým zákazníkem hlavně ruské ropy, plynu a dřeva. Rusko zase od Číny kupuje kupříkladu spotřební elektroniku a telekomunikační vybavení. Objem obchodu se po invazi kvůli západním sankcím zvýšil a Čína teď tvoří okolo 36% všeho importu do Ruska. Mezi nárustem zboží byly i polovodiče a čipy, které jsou zapotřebí v průmyslu a moderních zbraňových systémech.

Čína i Rusko dlouhodobě budují vztahy se středoasijskými státy a dochází i k dělbě práce: Rusko bylo v oblasti bezpečnostním garantem a Čína byla zase investičním a obchodním partnerem. Organizace Smlouva o kolektivní bezpečnosti (OSKB), které je členem v současné době už jenom Rusko, Arménie, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán a Tádžikistán, měla být regionální protiváha NATO. Mezi členy ale budí OSKB často rozpačité reakce, jelikož kupříkladu v Arménsko-ázerbajdžánském sporu o Náhorní Karabach OSKB zůstalo do větší míry nečinnou, a tudíž neplnilo svojí funkci garanta bezpečnosti v regionu a mezi Kyrgyzstánem a Tádžikistánem opakovaně dochází k ozbrojeným střetům. Asi jediný „úspěch“ organizace byl v lednu 2022 společný postup při potlačení protestů v Kazachstánu. Čína, na druhé straně, se stala důležitým obchodním a investičním partnerem středoasijských států. Za posledních 30 let se vzájemný obchod mezi Čínou a středoasijskými státy znásobil stokrát a v současné době činí okolo 70 miliard dolarů ročně. To vytlačilo Rusko jako obchodního partnera na druhou kolej ve všech středoasijských státech. Není otázka jestli, ale spíše kdy Čína začne mít v regionu zároveň výraznější vojenské ambice a začne vytlačovat Rusko i jako bezpečnostního garanta.

Jak se teď k vzhledem k rusko-ukrajinské válce říká, pozice Číny je „neutrálně proruská“. Navenek se Čína tváří, že se jí konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou moc netýká, avšak v oblasti ekonomické spolupráce Čína akcelerovala obchodní vztahy s Ruskem, které je teď na Číně strategicky závislé a geopoliticky ani ekonomicky se izolované Rusko nemá kam jinam otočit než právě na Čínu. Ta chce mít Rusko jako stabilního partnera, protože potřebuje vyvažovat protiváhu k západním mocnostem ale zároveň chce nesamostatné, přiměřeně geopoliticky slabé Rusko, které je strategicky závislé na Číně. Čína se chová pragmaticky a to jak ke svým rivalům, tak i ke svým spojencům. Zatímco Kreml straší své obyvatelstvo zlým Západem, zapomíná se dívat i směrem na východ. Přátelství bez hranic, kde je vše dovoleno, může ironicky znamenat i posun hranic čínské moci do tradičních držav ruského vlivu. To může mít za následek z dlouhodobého hlediska rozbroj mezi Ruskem a Čínou, protože se Čína začne stávat pro Rusko větší bezpečnostní hrozbou než Západ. Ani ne tak z pohledu možnosti vojenské agrese nebo zabraní historických území Číny, která jsou teď součástí Ruska, jako spíš z pohledu velké strategické závislosti na čínské ekonomice, které by udělalo z Ruska satelitní stát Číny.

Pro Evropu je kritické, aby Ukrajina úspěšně odolala agresi Ruska a zastavili jsme tak destabilizaci bezpečnosti východní Evropy a rozmachu ruského vlivu. Pro Rusko ale začnou krušné chvíle, ať už dopadne válka jakkoliv. Před válkou Rusko mělo na výběr s kým obchodovat a s kým navazovat spolupráci jako rovný s rovným, teď se mu výběr dramaticky zúžil a konečným vítězem konfliktu je Čína, která možná získala nového vazala.