Článek
Léčebny, hospice, nemocnice, domovy seniorů
Všichni zestárneme. Všichni budeme dříve nebo později odkázáni na péči jiných. Na péči, která zasahuje do naší intimity. Abychom fakt, že se nejsme schopni o své rodiče postarat v prostředí, které milují a znají, alespoň trochu „zlidštili“, dali jsme těmto místům důstojná jména.
Odkládáme seniory, nebo jim poskytujeme to nejlepší?
V určité fázi života dospějeme do stádia, kdy léčení našich nemocí ztrácí smysl. Rizika z kombinace léčiv, jejich často paradoxní účinky u extrémně křehkého starého organismu, převyšují výhled kvality a snad i délky života. Léčba nemocí je nahrazena léčbou příznaků. Symptomatická medicína. Paliace.
Stáří není nemoc. Stáří je součást života. Léčení není v popředí potřeb našich starých rodičů. Tou potřebou je pocit blízkosti, tiché přítomnosti, pohlazení, úsměvu a péče. Péče srovnatelná s tou o narozené děti.
Dnes lžeme svým rodičům stejně, jako nám za čas budou lhát naše děti
Žádná léčebna nenahradí vlastní postel ve vlastním domě/bytě. Žádná zdravotní sestřička nenahradí touhu po svých blízkých. Žádný lékař ani lék nezažene smutek po dětech. Rodiče „odkládáme“ proto, že se buď sami bojíme takové péče, nebo není nikdo, kdo by byl schopen se postarat. Obvykle argumentujeme pracovním vytížením, nevhodnými prostorovými podmínkami doma, ztrátou vlastního soukromí. A tak rodičům lžeme. „Tady tě dáme na doléčení, postaví tě na nohy a zase přijdeš domů“. A většina rodičů ví, že by byla na obtíž. Souhlasí. Dokonce si o nějakou formu péče mimo rodinu sami řeknou.
Tělo stárne, ale srdce zůstává mladé
Největší podvod stárnutí je, že uvnitř nás se cítíme stále těmi mladými. Nevnímáme sami sebe jako staré, neatraktivní, nemohoucí. To až vlastní tělo a zrcadlo nás přesvědčí, jak se mýlíme. Jistě jste zažili pocit na srazech po škole za X let, kde se těžce poznáváte a kde si říkáte, jak ti ostatní vypadají (decentně řečeno) jinak než kdysi. V ten samý okamžik si neuvědomujeme, že stejně vidí oni nás. Proto jsou pro nás naše dospělé děti „stále dětmi“, kterým dáváme nevyžádané rady. Stále se o ně bojíme jako před mnoha lety, když se narodily.
Léčení - léčebny - „domov“ seniorů
Léčebny následné dlouhodobé péče jsou určeny pro nemocné, kteří v rámci nemocniční péče nejsou perspektivní. Buď vyžadují intenzivní rehabilitační léčbu po dlouhou dobu - pak může být LDN načas přestupnou stanicí před překladem do rehabilitačních ústavů, nebo je další léčba vlastně jen udržování stavu s mizivým předpokladem zlepšení. Člověk není vhodný pro nemocnici, ale ani doma by nemohl být sám. Vyžaduje ošetřování. Léčba by měla být odvozena od reálné perspektivy dožití. Hovořit o domově seniorů jako o „domově“ je druhdy stejné, jako považovat léčebnu dlouhodobě nemocných za kombinaci ARO, nemocnice, rehabilitačního ústavu a wellness.
Vy se tady pořádně o maminku nestaráte. Budu si stěžovat!
Pobyt v léčebně by měl mít ze strany rodiny racionální očekávání. Extrémní zátěž zdravotnického a ošetřovatelského personálu, personální nenaplnění léčeben, často nevyhovující, věčně rekonstruované prostory, podhodnocení péče MPSV/MZ a maximální omezení stran zdravotních pojišťoven nezachrání ani platba od rodin, resp. pacienta, či dotace kraje. Není v reálných možnostech mnoha léčeben naplnit představy rodin, jak by se mělo o jejich příbuzné pečovat. Takových maminek a tatínků, které má někdo rád a chtěl by, aby u nich stála sestřička 24 hodin denně, jsou stovky. Nu, tedy pak nezbývá, než si vzít toho, ke kterému máme povinnost domů a těch 24 hodin mu věnovat a nespoléhat se na poddimenzovaný systém zdravotní péče o dlouhodobě nemocné. Mám spolužáky neurochirurgy, profesory, přednosty prestižních oddělení, ale největší respekt má můj spolužák David, který pečuje o staré a přestárlé tam, kde jim heroická medicína nemá co nabídnout.
Léčebny by měly být…
Léčebny by měly být místem, kde je člověk hospitalizován s konkrétním plánem a nejsou určeny k suplování sociálních služeb (domovy seniorů). Doba pobytu by měla být daná reálným stavem nemocného, racionálním výhledem a zákonem, který ji omezuje na 90 dnů.
Mohou přijmout nemocného s krátkým životním výhledem a v ošetřovatelsko - medicínském „komfortu“ jim umožnit důstojný odchod.
Mohou přijmout nemocného v mezifázi před nástupem do jiného léčebného ústavu a postarat se plnou lékařskou a ošetřovatelskou péči.
Měly by přijímat nemocné s výhledem pobytu do 6.-8. týdnů tak, aby jej léčily, zhodnotily polypragmázii s ohledem na křehkost stáří, rehabilitovali a mobilizovali, tedy udělali vše proto, aby nemocný na své další cestě zpět k rodině či do domova seniorů odcházel alespoň o maličko více soběstačný.
Metla 21. století - demence
Za dožití se vyššího věku platíme současným výskytem více chorob. Je-li možná komunikace, je možno s nemocným probírat jeho léčebný plán, posuzovat efekt, motivovat jej.
Změny ve schopnosti vnímat a smysluplně komunikovat, jsou tragické pro obě strany. Nevíme, co si myslí nemocný „uvnitř“, nevíme jak reagovat a jak léčit, neboť na demenci zatím neexistuje lék. Takový nemocný je v meziprostoru. Není atraktivní a perspektivní pro neurology a ani lůžka akutní psychiatrické péče, nemůže však být sám doma nebo v domově seniorů. Může být jen ve specializované léčebně - všeobecné nebo v rámci psychiatrických nemocnic. V každém případě je to jen čekání. Doufejme, že nemocní s demencí ve svém vnitřním světě netrpí.
Demence z různých příčin se vyskytuje stále častěji u osob středního a nižšího věku.
Pamatujme na to, pokud si ještě pamatujeme.
Podporujme léčebny následné dlouhodobé péče, abychom se jednou nebáli až naše děti nebudou moci odejít z práce nebo jim prostor u nich doma nedovolí podat nám chléb.
