Článek
Jsou povolání, kde se setkáváme s bolestí a beznaději častěji než v jiných. Kdo by si myslel, že se týká jen těch v lůžkách nemocnic a vozů RZP, mýlil by se.
V bezmoci se člověk musí ptát po „smyslu nesmyslné smrti“
Rodíme se a umíráme.
Přirozená věc.
Přichází nový život a starý mu uvolňuje místo, které uvolnili jiní před námi nám. Jak říká Shakespeare: „Odešli naši otcové a my jsme je oplakali. Odejdeme my a naši synové nás opláčou.“ Takový je života běh.
Můžeme se bát - někdo méně, někdo více. Někomu pomůže jeho víra v „život“, jehož bude nadále součástí. Slovy psychiatra Vladimíra Vondráčka (volně) - „ptát se po duši je stejné, jako se ptát, kde je oheň ze zhašené svíčky…“ Ale proč brát lidem naději, kterou hledají, co berličku pro odpovědi, které nikdy nedostaneme.
Odpovědi o smyslu, je-li život prožitý v utrpením, se kterým vstáváme, žijeme a uléháme. O smyslu života poté, co jsme ztratili své dítě.
Nemoc a odchod dítěte či mladého člověka je vždy bolestný. A pro rodiče takovým vždy bude.
Přes toto vše je nemoc „něco“, co je stejně „normální“ jako narození a smrt samotné. Nevíme často, proč postihla toho či onoho a nikoliv jiného (často se „domníváme“ a tak, jak opravujeme omyly našich učitelů, naši žáci opraví ty naše, jsou naše domněnky mylné). Neznáme odpovědi, na které se rodiče nejčastěji ptají zvláště ve fázi, kdy ze smrti svého dítěte obviňují sebe.
Proč?
Přesto nemoci nás provázejí, co se objevil první život na zemi a provázet budou. V boji s přírodními zákony, mezi které patří i výskyt chorob (některé dnes úspěšně léčíme a tím paradoxně zvyšujeme jejich budoucí výskyt), má příroda vždy dostatečný náskok.
Co není přirozené je násilná smrt.
A přitom je možná více „přirozená“, protože jsme lidé (pouze jeden z živočišných druhů) a jako takoví milujeme i zabíjíme. Tedy většina miluje, výrazná menšina bere životy jiným.
Důvody nejsou důležité, stojíte-li nad mrtvým. Pokud se je vůbec dozvíme (lesní vrah - nechci ani připomínat jeho jméno - byl dopaden a neřekl ani slovo o motivu svých nesmyslných vražd) jsou idiotské a arogantní.
Nad mrtvými těly našich dětí ptáme se Boha po smyslu…
Filosofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha, 21. prosince 2023
Nevím, jaká byla skutečná vrahova motivace, když zabil tatínka s dcerkou na procházce, umučil svého otce, a nakonec zavraždil 14 našich dětí a dospělé otce a matky od rodin. Zranil 25 jiných a potom ukončil svůj život.
Jak beznaděj pro rodiny zavražděných.
Jaká beznaděj pro nás všechny.
Ten den zemřelo kousek každého z nás, protože jsme si uvědomili, že před psychopatem není obrana. Mohli jsme v ten den zemřít kdokoliv a kterékoliv z našich dětí. Ta bezmoc. To zoufalství. Ta bolest.
Proč?
Četl jsem desítky vyjádření odborníků, ať skutečných, či těch vyrobených médii a ptal se sám sebe, jak je možné, že se nestydí za „analýzy“ na úrovni propadajícího středoškoláka. Pokud nejsou schopni hovořit s mrtvými, jsou vše jen čiré domněnky, které neutěší krvácející srdce a nedají odpověď na nic. Jen, řečeno s Hamletem, „Slova, slova, slova“.
Střelec byl „patologicky strukturovaná osobnost“ z rozvedené rodiny, „frustrovaný deprivant“ (což znamená pouze jedno - někteří četli alespoň skvělou monografii Koukolíka a Drtilové).
Patologicky strukturovaná osobnost s klinickými projevy se v vyskytuje odhadem u 15 % populace (někde se uvádí 20 %, jinde 6 %).
A v drtivé většině nevraždí.
Rozvedených manželství je v Česká republice cca 37 % a bývalo i 50 %. A děti - ač jistě trpí - v drtivé většině nevraždí.
Frustrovaných a deprivovaných osob je přehršel a v drtivé většině nevraždí.
Tyto nic neříkající odpovědi ad post jsou jen hlubokou touhou chtít říct za každou cenu k problematice cokoliv, aby byl dotyčný/-á za chytrého.
A nepovedlo se.
Vypadají jako hlupci…
Klást si nad mrtvým dítětem otázky „proč“ je pochopitelné, ale zůstane bez odpovědi.
Sami nevíme, jak jsme si mohli nevšimnout kluka, který povraždil své spolužáky a učitele, chladnokrevně zavraždil batole, umučil tátu. Vždyť v průběhu života přišel do kontaktu s učiteli všech stupňů, spolužáky, dokonce psychiatrem nebo praktickým lékařem - a všichni byli přesvědčení, že jde o chytrého kluka, který je „možná trochu svůj“. Ex post je každý chytrý. Jen ve skutečnosti nevíme.
Ptáme se toho, ke kterému se upínali již naši předkové. Ptáme se „toho, který jest“.
21. prosince 2023 Bůh, jako tolikrát v dějinách, mlčel.
