Článek
Homosexualita
Psát v třetím desetiletí 21. století o homosexualitě se zdá zbytečné. V Evropě, které říkáme „západní“, asi i je. Vždyť už drahně let víme, že nejde o úchylku v lidské sexualitě. Pozorní čtenáři odborné literatury relevantních autorů dokonce od roku 1962, kdy pražský sexuolog Kurt Freund, vydal svou monografii Homosexualita u muže. Tento světově uznávaný odborník již tehdy vyslovil, po létech „léčení“ homosexuálů v pražském Sexuologickém ústavu, teorii, že jde o vrozenou nedelikventní orientaci, jejíž léčba je zbytečná. Byl to on a jeho ústav v Torontu, který se nejvíce zasloužil o vyřazení homosexuality ze seznamu nemocí (DSM, MKN).
Homosexualita a emoce
Proč ještě dnes, především ve společnostech a kulturách s vysokou religiozitou, vzbuzuje homosexualita mužů tak vyhraněné emoce? Proč stejné emoce nevyvolává homosexualita žen? Proč vůbec někoho zajímá a „trápí“ nedelikventní sexualita kohokoliv? Proč máme potřebu říkat jiným, jak mají a musí žít, pokud svým způsobem života nikoho neohrožují, neutiskují, neomezují? Proč nás pobuřuje způsob sexuálního soužití u osob stejného pohlaví? Je to známka sexuálních problémů těch, kteří posuzují, soudí a odsuzují, nebo těch, kteří chtějí žít své životy podle svých citů?
„Tati, mami, toto je Rudolf a my spolu chodíme…“
Pokud zvolí syn ke svém „vyoutování“ metodu „blesku z čistého nebe“, a bez předchozí rozmluvy s rodiči přivede svého partnera rovnou představit, je to pro rodiče minimálně překvapení. Pan otec je v ten okamžik ohrožen krvácením do mozku, maminka se obvykle rozpláče. Následně otec rozdělí „vinu“ spravedlivě mezi způsob, jakým maminka hocha vychovala a její příbuzné, neboť u nich v rodině vždy byly patrné známky odchylek od normálu, a plynule vyjmenuje postižené. Sám si nepřipustí žádnou „problém u něj a v jeho rodině“. Vždyť „u něj to kluk nemohl vidět“ a v jejich rodu se od příchodu praotce Čecha rodili jen muži, kteří pro zábavu honili kance a lámali v lomu kámen. On sám chodí na hokej - fotbal. Kácí stoleté stromy sekyrou a ani se nezapotí, v zimě chodí bez bundy a v době COVIDu bez roušky. Jak je to možné!? Po kom to ten kluk má?
„Pane na nebi, máme doma buzeranta…“
Průměrnému česko - moravsko - slezskému otci chaoticky běží představy průběhu homosexuální sexuality (která je v jeho očích pobuřující), společenské „nepřípustnosti“, a obav z toho „co tomu řeknou chlapi, babička, brácha …“. Nakonec jak bude na veřejnosti vypadat on sám? Bojuje se svými city k synovi a hledá „viníka“. Maminky obvykle (výjimky tvoří ortodoxně věřící rodiny) syna litují. Lítost má několik důvodů - jednak jsou přesvědčeny, že se syn okrádá o krásu heterosexuální sexuality, ale také si uvědomí dříve než manžel, co vše může synovi komplikovat život, a nakonec, že v homosexuálním svazku to na vnoučata nevypadá.
Po odeznění akutní reakce začnou hledat „příčiny“, proč je syn gay…
Nenarazil na pořádnou ženskou…
Především si průměrný rodič myslí, že „kluk jenom blbne“ a „až narazí na pořádnou holku, která mu ‚to‘ pořádně udělá“, bude vše O. K.". Neuvědomují si, že drtivá většina gayů se pokusila chovat „normálně“, chodit s děvčetem a mít s ním pohlavní styk. Jen se ukázalo, že i když to jde, není tento způsob intimity jeho šálek čaje. Může se, samozřejmě, přetvařovat a žít sám či v heterosexuálním svazku jako generace gayů před ním.
Jen nebude šťastný.
Snad bude „mít rád“.
Jen nebude milovat.
„Jak rád bych nebyl gay…“
Tuto větu slyšíme v ordinacích často. Málokdo by si vybral pro život „jinakost“, která jej vyřazuje z většinového „vnímání přirozeného běhu a vizualizace světa“. Proč by si kdokoliv volil život, který je v mnoha ohledech nekonformní, protože je jiný? Musí si zvyknout na sžíravé pohledy, někdy posměch, někdy urážky. Musí přijmout vědomí, že svou lásku nikdy (nebo zatím) nepovýší na vztah manželský, že jeho život zřejmě nenaplní děti. Člověk se se svou sexuální orientaci rodí. Tedy i s tou homosexuální. Nevíme, co jí způsobuje (vliv fetálního testosteronu v době intrauterinního vývoje, genetika?). Neznáme jejich smysl. Neumíme jí ovlivnit, i kdybychom chtěli a už vůbec ne léčit. Ti, kdo tvrdí opak, lžou! Nezbývá, než jí přijmout.
Proč zrovna já?
Neexistují validní data, ze zkušenosti jsem přesvědčen (přesvědčení není znalost!), že každý z kluků, kteří milují kluky, si v životě tuto otázku otázku položili.
Zbavme se představy, že gay musí být hoch na podpatcích, hovořící fistulí a číhá na každého muže bez ohledu na věk, aby jej znásilnil. V drtivé většině jsou to lidé žijící vedle nás, aniž bychom to věděli. Když se neptám kolegyně na způsoby jejího sexuálního života, proč by mě měl zajímat u kolegy? Pokud neřeším felaci a anální styk u heterosexuálů, proč bych jí měl řešit u homosexuálů? Ať každý žije svou nedelikventní sexualitu k vlastní radosti a naplnění.
Lesba není gay
Když se v rámci přednášek debatuji se svými studenty (lidé 20. - 30. let věku) o jejich názorech na lidskou sexualitu, vždy se dostaneme k jejich sexuálním touhám a fantazii. U mužů je to velmi často touha, zúčastnit se milování s dvěma „lesbičkami“. Už to mazlivé „lesbička“ ukazuje na emoci, kterou k ženskému homosexuálnímu chování chovají oni i společnost. Lesbický styk je ve skutečnosti vnímán, jako přirozená součást ženského heterosexuálního chování. Žena se milováním se ženou stává pro muže atraktivní (byť pokud by se muž účastnil styku dvou leseb, mohl by maximálně masturbovat u dveří), zatímco muž milováním s mužem „ztrácí mužnost“ a získává ženské charakteristiky, které jsou však u něj chápány jako degradující.
Vždyť ona z toho vyroste, to je normální, to tak bývá…
Proto většina rodičů na větu: „Tatínku, maminko, toto je Klárka a my spolu chodíme“ pohladí dcerku s větou - „Neboj se, z toho vyrosteš…“.
I to je možné.
Nepleťme si sexuální experimentování s orientací.
Jen se holky nesmí narodit v zemích bývalého Východního bloku a dál na východ a jih.
