Článek
Chronicky známé fakty - světová populace stárne, porodnost v tzv. rozvinutém světě, do kterého se počítá i Česká republika, klesá v konfrontaci s nárůstem populace méně rozvinutých zemí, naše děti jsou v době našeho důchodového věku v zaměstnáních, a aby měly sami nárok na alespoň nějaký důchod, budou mít před sebou řádově roky, avšak sami již dosahují k hranici věku „bez nemoci“, vnuci mladí, nezvyklí na soužití více generací pod jednou střechou, a tím i mnohdy mělčí pocit emoční povinnosti postarat se o ty, kteří v rámci rodiny již sami nemohou.
Babička, umírající obklopena milující rodinou, zůstane již na věky v idealizované podobě (rozuměj: ve smíření a s nejmenší možnou mírou obav) pouze v díle Boženy Němcové.
Většina z nás zemře osamocena v cizím prostředí domů pro seniory různé kvality, obklopena péči cizích osob, bezmocní prosadit svá přání díky ztráty fyzické výkonnosti.
Domovy seniorů v současné době, spolu s léčebnami dlouhodobé péče, odděleními následné péče (dva různé názvy pro totéž), domovy všech úrovní a druhů však hrubě nepostačují již dnes.
Zdravotně-sociální péče je extrémně drahá (paradoxně platy v této oblasti nevděčné a neatraktivní práce jsou jedny z nejnižších v naší zemi vůbec). Ošetřovatelská péče - tedy aby byl klient čistý, najedený a napojen 24 hodin denně / 7 dnů v týdnu - je velmi psychicky a fyzicky náročná pod permanentní kontrolou - klientů, příbuzných i zřizovatele.
Nebude-li nikdo, kdo by o nás pečoval, co s námi bude, až sami neujdeme vzdálenost na záchod, neohřejeme si jídlo, neudržíme hrnek čaje?
AI nás nejen nepohladí, ale ani nám nevymění pleny
Pokud si pročteme odbornou literaturu v medicíně a ošetřovatelství za poslední rok, uvidíme, jako v mnoha jiných oborech, obrovskou fascinaci pokračujícím technickým rozvojem díky zavedení AI do rozhodovacích procesů tak, aby se minimalizovaly chyby „způsobené člověkem“ - od operačních algoritmů, výpočty dávkování léčiv, vedení léčby na jednotkách intenzívní péče, hemodialýzách, anestezii… Přiznávám, jsa vprostřed mezi 5. a 6. decenniem věku, že někdy odložím odborný text a zadívám se do knihovny na Čapkův R.U.R.
Ale o tom to není.
Zavádění nových technologií a postupů je potřebné. Často nebude dostupné „pro všechny“ hned - to je při ekonomické náročnosti výzkumu a vývoji vs. ekonomické možnosti různých zemí a skupin obyvatel samozřejmé - ale dříve nebo později bude dostupné v rozvinutých a bohatých zemích.
Co žádný robotický systém nenahradil?
Pohlazení sestry, povídání s paní z kuchyňky, silné paže sanitářů a denní práci ošetřovatelek, které nás udrží čisté a umyté i v době, kdy jsme na přístrojích, nebo pro bolest nedojdeme do koupelny a na toaletu. Lidskost. Ta jediná je totiž z textu starobylých textů včetně Hippokrata dosud platná.
Je málo pravděpodobné, že nejbližší medicínský výzkum nahradí „prostou péči“, která vedle lékařů tvoří péči o nemocné v léčebnách, ať se jmenují po staru „dlouhodobé péče“ či po novu „následné péče“, hospicích, domovech pro seniory či domovech a léčebnách pro nemocné s demencí - zajišťující biologické přežívání. O životě se mimo úzký kruh vzájemně se milujících lidí dá hovořit málokdy. Z tohoto pohledu sociální smrt nezřídka předchází biologickou, když „náhle“ staří či nemocní zjistí, že požadují něco, co sami nikdy neposkytli, nebo naopak poskytli přespříliš.
Co víme?
Dožíváme se vyššího věku než naši předci, ale doba „života bez choroby“ se významně neliší od průměrného věku úmrtí před 100 lety.
Umíráme na jinou skladbu chorob než oni, za což může včasná diagnostika celé řady chorob a rozvoj preventivní medicíny i pro ty, kteří pro prevenci onemocnění nic nedělají.
Známe často pravděpodobné procesy v buňkách a genech, ale pokud tato znalost obstojí v čase (Díky, sire Poppere!), přinese změnu v léčení generacím narozeným 50. a více let po nás. Ale netěšte se. Nesmrtelnost nepřinese. Naštěstí.
Častěji umíráme a budeme umírat v bezmoci, závislí na cizích lidech, obklopeni neosobním vybavením ústavů a léčeben, odkázáni na empatii (i antipatii) jiných.
Protože zatím na to máme.
Jak dlouho?
Co bude, až na to nebudeme mít?
Nic neutíká tak rychle jako život. Včera jsme maturovali a dnes sedíme v čekárně kardiologa s jinými starými lidmi a učíme se nic neplánovat na delší čas.
A bojíme se věty našich blízkých: „Neboj se, jen co tě dají do pořádku se vrátíš domů…“.
