Článek
A obávám se, že v tuto chvíli zaměňujeme jedno za druhé. Začnu osobně. Jsem rodič. A stejně jako jiní rodiče sleduji, co telefon a sociální sítě dělají s dětmi kolem nás, včetně naší dcery. Vím, jak silný je ten magnet. Vím, jak těžko se doma nastavují hranice. Navíc, když my dospělí často jdeme nevědomky příkladem. A chápu každého, kdo říká: stát by měl pomoci, stanovme jasnou hranici. Jenže právě tady musíme být opatrní.
Zákaz zůstane na papíře
Vezměme si sociální sítě. Premiér Babiš oznámil, že jeho vláda zvažuje zákaz přístupu na sítě pro děti do 15 let – po vzoru Francie nebo Austrálie. Výsledný zákon by ale narazil na brutální praktický problém: vymahatelnost. Dnes existuje věková hranice 15 let i v GDPR, podmíněna souhlasem rodičů. Jak ji děti obcházejí? Zaškrtnou kolonku, že jsou starší. Napíší jiné datum narození. VPN (jakousi obezličku) dnes zvládne nastavit každé dvanáctileté dítě za méně než pět minut.
Výzkumníci z Masarykovy univerzity varují, že nepromyšlená omezení mohou paradoxně zvyšovat izolovanost a stres dětí – a já jim věřím. Dítě, které bude jako jediné ze třídy vyloučeno z nějaké platformy, kde se domlouvají schůzky, sdílí vtipy a řeší školní projekty, nebude šťastnější. Bude jen jinak nešťastné. A pravděpodobně bude hledat způsob, jak to obejít, bez dohledu a bez kontroly.
Přitom skutečný problém leží jinde. Asi se shodneme, že sociální sítě jsou v současné podobě toxické. Manipulativní algoritmy jsou navrženy tak, aby nás – dospělé i děti – udržovaly přilepené k obrazovce co nejdéle. Nejde o chybu, jde o zcela záměrný obchodní model. A zákazem přístupu pro děti tento obchodní model nijak neohrožujeme. Platformy dál fungují, dál jsou toxické, jen z nich vyloučíme děti. A pak se divíme, že to funguje přibližně tak dobře jako zákaz alkoholu v době americké prohibice. Zkrátka cestičky se vždycky najdou.
Školy jsou jiný příběh
U zákazu mobilů ve školách je situace trochu odlišná. V tomto bodě jsem o něco větším příznivcem regulace. Škola je specifické prostředí s jasně definovaným účelem: vzdělávat. A mobil v lavici tenhle účel narušuje. Nejde jen o rozptylování. Jde o dynamiku kolektivu, o kyberšikanu, o natáčení učitelů, o obsah, který si děti sdílejí ve skupinových chatech během hodiny.
Jenže pozor: zákon tu není nutně nejlepší nástroj. Školský zákon školy k regulaci mobilů již dnes opravňuje. Řada škol tato pravidla ostatně zavedla. A tam, kde funguje zodpovědné vedení a dobrý kolektiv učitelů, to funguje i bez paragrafů. Oprávněná otázka proto zní: potřebujeme centrální zákon, nebo potřebujeme lepší metodiku, podporu pro ředitele a jasný politický signál, že stát regulaci nezakazuje, ale vítá?
Plošný zákon má jednu výhodu: rovnost podmínek. Žádná škola pak nemůže říct, že se jí to netýká. Ale nese to i rizika. Dobrá škola, která mobily chytře zapojuje do výuky digitálních kompetencí, bude mít ruce svázané stejně jako ta, kde mají z mobilů běžnou rutinu, kterou nikdo neřeší.
Co tedy místo zákazu?
Za prvé: tlak na platformy. Ne zákaz pro děti, ale povinné bezpečnější nastavení pro dětské účty, omezení manipulačních algoritmů, transparentnost. To je práce pro legislativce na evropské úrovni. Zkrátka a dobře, pokud chceme chránit děti, musíme tlačit na majitele sociálních sítí. A od toho máme politiky, kteří utváří pravidla světa, ve kterém žijeme.
Za druhé: mediální výchova. Dítě, které rozumí tomu, jak funguje algoritmus, jak poznat manipulaci a jak si nastavit zdravé hranice, je lépe vybaveno do praktického života než dítě, které sítím prostě nerozumí, protože mu je zakázali. Víme z vlastní zkušenosti, že represe bez výchovy přesune problém jinam, ale nevyřeší ho.
Za třetí: podpora rodin. Pravidla v rodině jsou základ. Stát může rodičům pomoci nastavit jasné hranice – nástrojově, metodicky i legislativně. Ale stát nikdy nenahradí rozhovor u večeře nebo nedělního oběda.
Téma zákazu mobilů a sociálních sítí je vážné. Zaslouží si tedy vážnou debatu. Ale ne jen tu, která přinese to nejjednodušší řešení. Protože jednoduchá řešení zpravidla nefungují.
Jan Recman, místostarosta Prahy 2 za ODS
