Článek
Členství či podpora sociální demokracie byla v naší rodině tradicí. Ne proto, že už jsem vlastně také starý, ale především z toho důvodu, že členství či podpora sociální demokracie byla v naší rodině tradicí.
Už můj pradědeček z matčiny strany, rolník na Pardubicku, byl před první světovou válkou sociálním demokratem (jediný ve vsi), jeho syn, můj dědeček, byl sociálním demokratem a stejně tak jím byl i můj otec: členem strany byl od své plnoletosti až do roku 1948, kdy byla strana pohlcena KSČ, kam ovšem odmítl vstoupit.
Rovněž i já a moje manželka jsme už od prvních voleb v roce 1990 vždy podporovali a volili sociální demokraty. Letos poprvé při evropských volbách jsme tak neučinili. Nejen proto, že hlas odevzdaný straně s názvem SOCDEM byl předem ztracený, protože bylo jasné, že se strana přes pětiprocentní hranici nedostane. Především nám totiž nebylo jasné, proč bychom tuto stranu měli vlastně volit.
Josef Koukal ve svém sloupku „Zbytečná“ (Právo, 14. 6.) napsal, že strana je už vlastně mrtvá. Zatím to tak skutečně vypadá. Ale dodejme: mrtvá vlastní vinou, protože spáchala politické harakiri. Kdo z vedení strany např. přišel na vskutku „geniální“ nápad zahodit osvědčenou zkratku ČSSD existující více než sto let a přejmenovat stranu na SOCDEM? To měla být ta nová politika, ono „odražení se od dna“, které konečně osloví voliče? Jediným výsledkem změny názvu strany bylo to, že se zkratky ČSSD zmocnil politický turista Jiří Paroubek a promptně si zaregistroval „novou“ stranu s názvem „Česká suverenita sociální demokracie“. Šlo ve skutečnosti jen o nový název pravicově-populistické České suverenity, která nemá a nikdy neměla s myšlenkami sociální demokracie nic společného. Přesto samozřejmě zkratka ČSSD při volbách mnoho lidí zmátla.
Vraťme se ještě k volbám do evropského parlamentu. Každý alespoň průměrně inteligentní volič očekával, že se strana SOCDEM vyjádří k zahraničně-politickým otázkám a zahraniční politice českého státu. Jaká je ale zahraničně-politická koncepce dnešní sociální demokracie? V programu před volbami jsme se o tom nedozvěděli nic. Mám-li odevzdat svůj hlas straně kandidující do evropského parlamentu, potřebuji vědět, jaký je její vztah k současným klíčovým problémům mezinárodních vztahů, především k válce na Ukrajině. Např.: byla by SOCDEM ochotna podpořit další vojenskou pomoc Ukrajiny v jejím boji proti ruské agresi ? Anebo by šla cestou Ficova „Smeru-Sociální demokracie“, který farizejsky odmítá dodávat Ukrajině zbraně, protože to prý „prodlužuje válku“, a objektivně tak slouží Putinovi? SOCDEM se ostatně vůbec nedokázala jednoznačně vymezit vůči současnému Rusku. Od Lubomíra Zaorálka, kterého jsem si jinak vždy vážil, jsem se toho v tomto směru jeho předvolebních vystoupeních mnoho nedozvěděl. Copak je možné být moderní demokratickou stranou a nevymezit se proti Putinově režimu a jeho agresi?
Evropské volby jsou za námi, tak pojďme dále a podívejme se, co SOCDEM plánuje do budoucna. V Právu z 19. 6. jsem si přečetl článek Karoliny Brodničkové, která píše, že SOCDEM chce spojit levici. Spojovat strany a hnutí je jistě možné, ale musí se tak dít na základě shodných nebo alespoň podobných politických programů. Jenže jak se v článku píše, sám předseda strany Michal Šmarda přiznává, že ve straně jsou různé proudy – jeden požaduje spolupráci s národoveckými a konzervativními uskupeními, další spolupráci s KSČM Kateřiny Konečné nebo Babišovým ANO. Je ale něco podobného vůbec možné, aniž by SOCDEM nezlikvidovala sama sebe?
Programové cíle sociálně-demokratických stran jsou dány dlouhodobě: historicky vzato je nastínil v listopadu 1959 sjezd německé SPD v Bad Godesbergu a jako hlavní linii je přijala i Socialistická internacionála. Cílem je demokratický a sociální stát respektující vnitrostátní i mezinárodní právní řád. Stát, který dává možnost rozvoje všem, aniž by brzdil iniciativu těch schopnějších. Stát, který považuje lidská práva za nedělitelná vnitrostátně i mezinárodně, a který proto pomáhá uprchlíkům, pokud to potřebují a slabšímu státu, pokud je napaden silnějším sousedem. Nacionalistické a různé národovecké strany hlásající nenávist proti imigrantům či lidem jiného náboženského vyznání, stejně jako komunisté hlásající třídní boj, proto už z principu nemohou na programové bázi dlouhodobě spolupracovat s autentickou sociální demokracií. Jaký je ale vlastně dnes program naší sociální demokracie? Je ještě vůbec v souladu s výše uvedenými zásadami? Nedostává se na stejnou úroveň, jako slovenský „Směr“ Roberta Fica, který si také k názvu své strany připojil název „sociální demokracie“? Kromě obecných frází bohužel dnes u SOCDEM žádný skutečný a hlavně srozumitelný program nevidím. Pokud se chce strana dostat zpět do parlamentu tak, že místo uceleného programu nabídne voličům paletu populistických a nereálných slibů, pak neuspěje. To už totiž mnohem lépe umějí Okamurova SPD a ANO Andreje Babiše.
Velmi si ještě rozmyslím, zda budu SOCDEM v příštích volbách (a vůbec někdy) volit. Zatím mne ničím nepřesvědčila a obávám se, že ani říjnový sjezd žádný pozitivní posun nepřinese. Je-li tomu ale tak, že sama Sociální demokracie dospěla k názoru, že už nemá co nabídnout, pak by udělala nejlépe, kdyby se sama rozpustila a uvolnila místo jiným. Jakkoliv je mně to osobně líto.
