Článek
17. září 1939, po předchozí dohodě s nacistickým Německem, Sovětský svaz z východu zaútočil na Polsko, které tento útok nečekalo. Polská armáda, bránící se v té době proti postupujcím jednotkám na západě, neměla pro boj na dvou frontách síly. Polskému velní nezbylo než vydat rozkaz, aby polští vojáci s Rudou armádou nebojovali a snažili se co nejrychleji probít do spojeneckého Rumunska. V následujících dnech obsadila Rudá armáda více než polovinu polského území, které anektovala. Po porážce Polska uzavřely SSSR a Německo dohodu o přátelství a spolupráci a vyzvaly Velkou Britanii a Francii, které kvůli Poksku 3. září 1939 vystoupily do války, k rychlému uzavření míru s dodatkem, že pokud tuto nabídku míru Velká Británie a Francie odmítnout, zodpovědnost za pokračování války dopadne na ně. SSSR a Německo se zároveň tajně zavázaly nepřipustit obnovení polského státu a netrpět na svém území žádné organizace směřující k tomuto cíli. Nebude na škodu dodat: téměř milion vojáků polské armády se dostalo do sovětského zajetí. Zatímco vojáci a poddůstojníci byli propuštěni anebo posláni do pracovních tíborů, většina zajatých důstojníků skončila na jaře 1940 v masových hrobech.
Přátelství mezi SSSR a Německem trvalo necelé dva roky. Sovětský svaz dodával Německu suroviny, především ropu. Je málo známé, že německá letadla bombardující v létě 1940 bristká města létala na benzín vyrobený ze sovětské ropy. Sovětskému svazu se ale přátelství s Německem tvrdě nevyplatilo, protože jak známo 22. června 1941 na něj Německo zaútočilo. Válku SSSR sice vyhrál, ale jeho lidské ztráty SSSR činily téměř 40 milionů lidí. O materiálních ztrátách ani nemluvě.
Dnes bohužel vidíme, jak se historie do značné míry opakuje. Více než tři roky se Ukrajina brání ruské agresi. Domnívala se po celou tuto dobu, že USA jsou jejím přitelem. Netušila, že by za jejími zády mohl vyjednávat Trump s Putinem. Pod záminkou „přinutit Ukrajince k jednání o míru“ zastavila Trumpova administrativa vojenskou pomoc Ukrajině, a navíc ji ještě „oslepila“ přerušením poskytování zpravodajských informaci. Přitom to bylo zcela zbytečné, protože Ukrajina nikdy jednání o míru neodmítala. Pravda, po několika dnech Trump vojenskou pomoc i sdílení zpravodajksých inforací obnovil, jenže mezi tím už Rusové stačili zahájit ofenzívu a vytlačit Ukrajince ze zbývající části ruského území, které od minulého roku ukrajinská armáda kontrolovala. Navíc Rusové podnikly velký dronový útok na civilní ukrajinské cíle. Trump tak nese zodpovědnost za zbytečnou smrt stovek ukrajinských vojáků a civilistů.
Jak se dalo předpokládat, Trumpův návrh na třicetidenní příměří Ukrajina přijala, ale Rusko je podmínilo tolika nepřijatelnými podmínkami, že je ve skutečnosti odmítlo. Ruský požadavek, aby mír byl trvalý je za stávající situace nereálný - jak může být trvalý mír, který bere Ukrajině pětinu území? Rusko žádný mír nechce a nikdy nechtělo. Každý, kdo umí rusky, a přečte si ruské weby, okamžitě pochopí, že Rusko chce kontrolovat celou Ukrajinu, z jejíhož neokupovaného zbytku se má stát druhé Bělorusko. Trump hovoří o tom, že vyvine nátlak na Rusko, aby příměří a potom mír přijalo, ale to jsou jen slova: americký prezident nemá k takovému nátlaku dostatečné prostředky a ve skutečnosti zřejmě ani skutečný nátlak vyvíjet nechce. Stylizoval se totiž do postavy mírotvorce a chce proto dosáhnout míru za každou cenu, což ale ve skutečnosti znamená, že stejně jako Putin žádá ukrajinskou kapitulaci. A ještě si nárokuje ukrajinské nerostné bohatství.
Je bohužel jasné, že za těchto okolností Ukrajina musí bojovat na dvou frontách: proti ruské agresi a současně proti americkému tlaku na ústupky Rusku, které by v důskedku zbavily ukrajinský stát svrchovanosti a i možnosti další obrany. Na těchto dvou frontách se ale Ukrajina dlouho ubránit nemůže, tak jako se nemohlo ubránit Polsko v září 1939. Na obzoru je sice vytouženáý Trumpův mír, ten ale ve skutečnosti bude ruským mírem a kapitulací Ukrajiny. Možná, že za to Trump dostane Nobelovu cenu míru - už ji přece dostali i jiní problematičtí mírotvorci, jako třeba Jásir Arafat.
Trump se zcela naivně domnívá, že je možné aby se USA staly spojencem Ruska proti Číně. To je ale nemožné, protože Rusko je už dnes na Číně zcela ekonomicky závislé. Rýsuje se mnohem pravděpodobnější alternativa: zesílené Rusko se s podporou Číny postaví znovu proti USA. A bude mnohem silnější, než je dnes. Američané pak zaplatí vysokou daň za Trumpovu naivitu.
Trumpa už to samozřejmě bolet nebude. Znovu kandidovat už nemůže, kromě toho je starý a tedy relativně brzy umře. Ale další generace Američanů jej budou možná proklinat. Zelenskyj vejde do dějin jako hrdina. Trump jako naivni a sebestředný hlupák, který se nechal Putinem doběhnout. A možná také jako zrádce hodnot, na kterých USA stály od svého vzniku v roce 1776.
Zbývá otázka, co na to Evropa a my Češi. Napadá mne malý historický exkurs. Historik a politik František Palacký věřil v Rakousko, byl současně českým i rakkouským patriotem. Viděl v Rakousku záruku ochrany malých národů střední Evropy jak proti tlaku sjednocujícího se Německa ze západu, tak i proti expanzionuistickým snahám carského Ruska z východu. Proto napsal, že „kdyby Rakouska nebylo, museli bychom je vytvořit.“ Pak se ale v roce 1865 na obzoru místo státoprávní reformy řešící komplexně národnostní poměry objevilo rakousko-uherské vyrovnání, tedy kompromis rakouských Němců a Maďarů na úkor všech ostatnich národů říše. Tehdy Palacký prorocky napsal, že dualismus může vést v delším časovém horizontu k rozpadu habsburského soustátí; dodal, že Češi si takový vývoj nepřejí, ale pokud k němu dojde, budou na něj připraveni. Známý je jeho tehdejší výrok: „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.“
Moje generace viděla ve Spojených státech záruku svobody a demokracie pro evropské národy, tedy i pro nás Čechy. To už dnes bohužel není pravda: Trump má v hlavě jen pochybné kupecké počty a cla, uráží a vyhrožuje svým spojencům a paktuje se s autokratickými režimy. Jeho vláda je prosta jakékoliv morálky a slušnosti. My Evropane nemůžeme, než to s trpkostí vzát na vědomí. Ale můžeme současně hrdě říci: byli jsme před Trumpem i před Putinem, budeme i po nich. A vydávají-li se dnes USA na cestu vlastní zkázy, možná jednou - tak jako Rakousko - vůbec nebudou.
