Článek
Ruská propaganda tvrdí, že Ukrajinci Rusy utiskovali, pronásledovali je a tak nakonec Rusko muselo na ochranu svých soukmenovců zasáhnout.
Nechme teď stranou zajímavou paralelu: i nacistické Německo v roce 1939 tvrdilo, že jeho armáda musela vtrhnout do Polska, protože útlak tamní německé menšiny byl už nesnesitelný. Podobně 17. září 1939 odůvodnil SSSR svou agresi proti Polsku nutností chránit tamní ukrajinskou a běloruskou menšinu. Je pravda, že postavení národnostních menšin v Polsku skutečně ve třicátých letech nebylo záviděníhodné. Přesto se ale nikdo tímto argumentem neodváží německou a sovětskou agresi odůvodňovat. V případě ruské agrese platí totéž. I kdyby totiž ruskojazyčná menšina na Ukrajině byla diskriminovaná, nemohlo by to být pro Rusko ospravedlněním agrese.
Jaká je ale skutečnost ohledně ukrajinského jazykového zákona? Na úvod řekněme rovnou, že Zákon „O zabezepečení fungování ukrajinského jazyka jako jazyka státního“ schválený Nejvyšší radou (parlamentem) Ukrajiny 25. dubna 2019, tedy ještě na sklonku mandátu prezidenta Petra Porošenka, je skutečně kontroverzní. Na rozdíl od staršího zákona z roku 2012, který ústavní soud zrušil, totiž byla vypuštěna ustanovení o tzv. regionálních jazycích, tedy jazycích jazykových menšin. Zákon ale nezavedl ukrajinštinu jako jediný státní a úřední jazyk, protože tím je ukrajinština už od roku 1996, kdy bylo toto ustanovení zakotveno přímo v ústavě. Ukrajinský jazyk má být nyní výhradním jazykem styku se státními úřady a soudy, jeho znalost je podmínkou výkonu státní a veřejné funkce nebo zastávání veřejného úřadu. Dále zákon stanovuje rozsah používání ukrajinského jazyka v některých oblastech veřejné sféry, např. ve státní televizi či rozhlase.
Používat jiné jazyky v soukromé oblasti však zákon nijak nezakazuje ani neomezuje. Úprava používání jiných jazyků ve styku s úřady tam, kde žije určité procento obyvatelstva jiného jazyka, měla být ostatně dodatečně řešena ve zvláštní zákonné úpravě, k čemuž ale pro vypuknutí války nedošlo. Zákon navíc stanovil úlevy pro jazyky používané jako úřední v zemích EU; proto jsou dnes bez problému na jihu Zakarpatské oblasti (bývalé Podkarpatské Rusi) názvy obcí dvojjazyčné – tedy ukrajinské a maďarské, resp. ukrajinské a rumunské, a místní Maďaři a Rumuni svůj jazyk normálně používají.
Tvrzení ruské propagandy, že Ukrajina brání na východě země Rusům používat ruštinu není pravdivé a to hned dvakrát. Především: na východní Ukrajině není jazyk rozlišovacím kriteriem mezi Rusy a Ukrajinci. Řada Ukrajinců mluví jen rusky, nebo mluví dialektem zvaný suržyk, což je směs ruštiny a ukrajinštiny, za Rusy se ale nepovažuje. To je ostatně i případ Volodymyra Zelenského, který ukrajinsky původně vůbec nemluvil.A za druhé: v neveřejné sféře nikdo ruskojazyčnému obyvatelstvu mluvit rusky nezakazuje. To by ani technicky nešlo, protože v ruskojazyčných oblastech především starší obyvatelstvo prostě ukrajinsky neumí.
Nemá smysl zastírat, že smyslem zákona je vytěsnit ruštinu ze státní správy. Jenže to je s ohledem na to, že SSSR už dávno neexistuje, celkem pochopitelné. Přesto Rusové ve svých „mírových podmínkách“ žádají mimo jiné, aby statut ruštiny jako druhého úředního jazyka byl výslovně na Ukrajině uzákoněn. To by ovšem logicky vedlo k tomu, že ruskojazyční Ukrajinci na východě země a jejich děti nebudou mít žádný důvod se ukrajinštině učit.
Já osobně považuji ukrajinský jazykový zákon za zbytečný a v dané politické situaci nevhodný a škodlivý, ale o to teď nejde. Ptám se totiž: z jakého důvodu by ruština měla být na Ukrajině druhým úředním jazykem? Je to přece jazyk menšinový. Ruskojazyčné obyvatelstvo má samozřejmě právo na vzdělání ve svém jazyce a právo používat svůj jazyk ve veřejném styku s místními úřady a soudy tam, kde tvoří určité procento obyvatelstva, ale ne na celém území státu. Proč by se ve Lvově nebo v Užhorodě, kde žádní Rusové nežijí, měla používat ruština? Kdo tam chce žít, má se naučit ukrajinsky, stejně jako já, když se přestěhuji třeba do Francie, se budu muset naučit francouzsky. Nikdo přece nemůže nutit Ukrajince, aby se učili rusky jako v dobách SSSR; mladá generace na západní Ukrajině už dnes ostatně rusky neumí a učí se anglicky. Každý občan, i příslušník národnostní menšiny, se má ve škole - byť je to škola s vyučovacím jazykem menšiny - naučit alespoň pasivně i státní jazyk, v tomto případě ukrajinštinu. V pobaltských státech se děti - příslušníci ruské menšiny - už dnes také musejí učit státní jazyk, tedy litevštinu, lotyšštinu a estonštinu, což neznamená, že by nemohli souběžně používat svůj jazyk. Takto je to v naprosté většině států. To, co žádá Rusko ve svém „memoradu“ o přístí mírové smlouvě, to nejsou práva pro ruskojazyčnou menšinu, ale privilegium.
Zajímavé také je, že Rusové sice kritizují ukrajinský jazykový zákon, ale ruské úřady na anektovaném území používání ukrajinštiny rovnou zakázaly. A co více, Ukrajince, kteří odmítají přijmout ruské občanství, z anektovaného území vyhánějí.
Taková je pravda, Bohužel, naši chcimíři a kremlomilové, stejně jako třeba i Donald Trump, o pravdu nestojí. Jde jim jen o to kalit vodu a podrážet v zájmu Kremlu Ukrajině nohy.
Zdroj:
On_protecting_the_functioning_of_the_Ukrainian_language_as_the_state_language
Rychlík, Jan - Zilynskyj, Bohdan - Magocsi, Paul Robert: Dějiny Ukrajiny. 2. vydání, Praha _ Nakladatelství Lidové noviny (NLN), 2022.
