Článek
Především je třeba jasně říci: i kdyby bylo ruské tvrzení o nesplnění slibu nerozšiřovat NATO pravdivé, ani potom by to neopravňovalo Rusko k vojenskému útoku na sousední stát. Rusko je jednoznačně agresorem, což je zločin podle mezinárodního práva, a to bez ohledu na možné vedlejší okolnosti. Ale je třeba dodat: tvrzení o závazku nerozšiřovat NATO nemá žádnou oporu ve faktech. Skutečnost je taková, že když se v roce 1990 jednalo o sjednocení Německa, což vyžadovalo souhlas někdejších čtyř okupačních mocností, zavázaly se tři západní spojenci, že vojska NATO umístěná v původní SRN původně jako součást okupačních armád, nebudou rozmístěna na území zaniklé NDR. S tím souhlasila i vláda SRN. Šlo o tzv. gentlemanskou dohodu tehdejších politiků a tato dohoda byla také dodržena.
Žádná jiná dohoda s SSSR a tím méně později s Ruskem uzavřena nebyla a ani uzavřena být nemohla. Je totiž otázka, kdo by podobnou dohodu měl uzavřít. Ruská propaganda hovoří obecně o „Západu“, ale – což je symptomatické - neříká, koho nebo co tím „Západem“ myslí. Jsou to státy NATO jako celek či každý z nich zvlášť? Nebo USA? Nebo ta část Evropy, kterou před rokem 1989 Sovětský svaz a ostatní tzv. socialistické země označovaly jako „kapitalistický západ“?
Uvedená otázka ve skutečnosti nemá praktický význam: NATO samo se nemůže zavázat, že někoho nikdy nepřijme, protože jde o otevřenou organizaci přístupnou všem evropským státům po splnění stanovených podmínek, a ovšem se souhlasem všech svých členů. Závazek, že státy někdejší sovětské sféry vlivu a někdejší sovětské svazové republiky nevstoupí do NATO by s Ruskem tedy nemohl uzavřít „Západ“ (ať už je jím cokoliv), ale musely by se k němu zavázat tyto státy samy. Ty to jistě po rozpadu Varšavské smlouvy a SSSR udělat mohly – ale upřímně řečeno: proč by to dělaly? Proč by se do budoucna dobrovolně vzdávaly části své svrchovanosti v mezinárodních vztazích, zvláště když u některých z nich jejich historická zkušenost s Ruskem a SSSR nebyla právě nejlepší? Samotné NATO si ostatně nemohlo a nemůže bez ztráty prestiže dovolit, aby nečlenský stát vetoval přijímání jiných států. Členský stát NATO může sice nesouhlasit s přistoupením nového kandidáta na členství, nemůže se ovšem zavazovat, že v budoucnu, za jiné situace, svůj názor nezmění. Rusko, které členským státem NATO není, a do přijímání nových členů nemá co mluvit.
Kořeny současné války Ruska proti Ukrajině mají skutečně své geopolitické příčiny v devadesátých letech 20. století, avšak jinak, než si Putin myslí. Vychází totiž stále z předpokladu, že vítězství SSSR ve druhé světové válce dává i dnes Rusku právo na sféru vlivu v té části Evropy, kam v letech 1944-1945 vstoupila Rudá armáda. To je ale omyl, protože výsledky druhé světové války už více než tři desetiletí neplatí. SSSR prohrál studenou válku a rozpadl se; Rusko na žádnou sféru vlivu ve východní Evropě právo nemá. Neschopnost Putina pochopit tuto geopolitickou změnu – to je skutečný důvod války na Ukrajině.
