Článek
Bez ohledu na ně je třeba jasně říci: je dobře, že se sjezd koná právě zde, městě, kde před jednaosmdesáti lety, 30.–31. května 1945, došlo k brutálnímu vyhnání Němců v rámci známého „pochodu smrti.“
Za celou akcí tehdy stály „revoluční gardy“ vytvořené v brněnské zbrojovce a narychlo vytvořený, nikým nevolené místní národní výbory a podobně narychlo sestavený Zemský národní výbor v Brně. V „revolučních gardách“ byli jistě i čestní lidé, avšak naskýtá se otázka, zda právě gardisté z brněnské Zbrojovky nezastírali přehnaným radikalismem špatné svědomí z doby okupace, kdy tato továrna pracovala na plné obrátky pro potřeby německé armády.
Brněnští Němci byli nejprve během 30. května shromážděni a pak večer nuceni pěšky pochodovat bez jídla a bez vody do Pohořelic, kde v provizorních podmínkách strávili noc. Následující den pak kolona táhnoucí se několik kilometrů pokračovala do Mikulova na rakouské hranici.
Už během pochodu a pak především během čekání na hranici mezi vyhnanci, kterých bylo více 20 000, vypukla epidemie úplavice a tyfu. Jak rakouské úřady, tak sovětská okupační správa v Dolním Rakousku se totiž ohradily proti přílivu uprchlíků, kteří prokazatelně nebyli před válkou rakouskými občany a odmítaly je do Rakouska vpustit. Protest podal i sovětský vojenský velitel v Brně. Nakonec sice byli všichni do Rakouska vpuštěni, avšak řada z vyhnaných pochod nepřežila. Počty obětí se u různých badatelů různí. Pamětní deska v Drassenhofenu, rakouské obci naproti Mikulovu, kde byli pochováni ti, kteří zde zemřeli po překročení hranic, uvádí číslo 186 osob. Český historik Tomáš Staněk ale došel k číslu 1691 obětí zahynulých během pochodu, nebo na jeho následky bezprostředně po něm.
Obětmi přitom až na výjimky nebyli aktivní nacisté a už vůbec ne příslušníci gestapa nebo SS, protože ti z Brna včas utekli. Většinou šlo o ženy, děti, nemocné lidi a starce - muži-Němci schopni vojenské služby museli totiž už dávno před tím narukovat do Wehrmachtu či domobrany (Volkssturmu), a byli buď mrtví, nebo zajatí. Je pravděpodobné, že část vyhnaných Němců volila v obecních volbách v roce 1938 Sudetoněmeckou stranu, ale to přece samo o sobě není zločin – vždyť tato strana byla řádně zaregistrována a působila tedy zcela legálně. Ostatně, i v případě, že by někteří vyhnaní brněnští Němci byli aktivními nacisty, nikdo neměl právo brát tímto způsobem „spravedlnost“ do vlastních rukou. Na celé akci je nejostudnější, že selhal stát: brněnský policejní ředitel Josef Babák proti vyhnání civilistů nijak nezasáhl a policie zůstala zcela pasivní. Četnické stanice v obcích při silnici z Brna do Mikulova situaci pouze monitorovaly, ale rovněž nijak nezasahovaly.
Dnešní obyvatelé Brna za tehdejší násilí na Němcích samozřejmě nemohou; ale stejně tak ani ti lidé, kteří přijedou letos z Německa a Rakouska do Brna, nenesou žádnou vinu na zločinech nacistů - ani oni přece v roce 1945 ještě nebyli na světě, anebo byli malými dětmi. Proto jejich potomci mají dnes plné právo navštívit zemi svých předků, kteří zde žili po staletí.
Sjezd potomků někdejších našich krajanů v Brně je jedinečnou příležitostí k usmíření. Vyvolávání duchů a zbytečných protiněmeckých emocí osmdesát jedna let po válce není v zájmu českého národa ani v zájmu ČR. Ti, kdo na brněnské radnici a v ulicích Brna protestují proti sjezdu jako kdyby neviděli, že Německo už dávno není naším nepřítelem, ale naopak naším spojencem. Je ostatně charakteristické, že proti sjezdu Sudetoněmeckého krajanské sdružení vyvolává pouliční protesty „Stačilo!“ (jehož jádrem jsou jak známo komunisté) a Okamurova SPD - tedy dvě extremistické strany, byť stojící na různých stranách politického spektra.
Dnes východní Evropu neohrožují němečtí nacisté a už vůbec ne potomci Němců vysídlených z někdejšího Československa, ale Putinův ruský imperialismus a expanzionismus. Kdo to nechápe, a kdo vyvolává protiněmecký šovinismus, ten není žádný vlastenec a rozhodně neslouží zájmům našeho národa a naší republiky. Objektivně žene vodu na mlýn Moskvy a je jedno, zda to dělá z předsudku, z vlastní hlouposti nebo možná za cizí peníze.
(zkrácená verze vyšla v Právu 2. 5. 2026)
