Článek
. Komunisté, zorganizovaní v Polské dělnické straně (PDS), byli sice nuceni souhlasit se systémem více politických stran a s vytvořením koaliční vlády, získali ale silová ministerstva, především klíčové Ministerstvo veřejné bezpečnosti (polsky MBP), které ovládalo veškeré bezpečnostní složky. V zemi v letech 1945-1947 trvala jakási malá občanská válka mezi vládními silami a protikomunistickými podzemními skupinami, zpravidla vycházejícími z někdejší masové odbojové organizace AK (Armija Krajowa). Masovou a jednoznačně hegemonistickou silou se komunisté stali v prosinci 1948, když pohltili Polskou socialistickou stranu. Vznikla Polská sjednocená dělnická strana (PSDS), jejímž prvním tajemníkem se stal na Moskvě zcela závislý Bolesław Bierut, nikoliv náhodou v Polsku označovaný jako „malý Stalin“.
Represe nepostihly jen skutečné či domnělé nepřátele „lidové demokracie“, ale i řadu předválečných komunistů a členů komunistického odboje. Postihly i někdejšího prvního tajemníka PDS, předválečného komunistu a odbojáře Władysława Gomułku, který byl v létě 1951 zatčen. S Gomułkou, který byl v politické rovině obviněn z „titoismu“, a v kriminální rovině z velezrady, měl být uspořádán zinscenovaný proces podobný procesu s László Rajkem v Maďarsku a Trajčo Kostovem v Bulharsku v roce 1949. Gomułka měl skutečně na některé politické otázky odlišný názor než Bierut: prosazoval tzv. polskou cestu k socialismu, která by brala více ohled na polské národní zájmy. Byl také odpůrcem kolektivizace zemědělství „sovětskou cestou“, o které tvrdil, že se pro Polsko nehodí. Proces s Gomułkou se nakonec neuskutečnil; v roce 1955 došlo k normalizaci vztahů mezi SSSR a Jugoslávií a obvinění z „titoismu“ bylo politicky neúnosné. Bierut ztratil na procesu zájem a Gomułka byl propuštěn.
Bierut se zúčastnil jako host dvacátého sjezdu KSSS v Moskvě; Chruščovova odhalení na tajném zasedání sjezdu 25. února 1956 v něm zřejmě vyvolala obavy o vlastní politický osud, avšak tuto otázku za něj vyřešila příroda: 12. března 1956 Bierut v Moskvě zemřel.
Bierutova smrt urychlila proces destalinizace v Polsku. Ústřední výbor PSDS se fakticky rozdělil na dvě frakce: konzervativní, označovanou podle vládního paláce na varšavském předměstí „Natolin“ jako „natolinčíci“, a reformní, nazývanou podle domu v Puławské ulici č. 24 ve Varšavě, kde se frakce scházela, jako „pulawiané“. „Natolinčíci“ se vyznačovali exponovaným nacionalismem a ovšem také antisemitismem. „Pulawiané“ naproti tomu hodlali demokratizovat systém, ovšem samozřejmě jen v rámci „lidové demokracie“. Bierutův nástupce ve funkci prvního tajemníka PSDS Edward Ochab se snažil zachovávat jakousi „střední pozici“. 6. dubna 1956 oznámil, že obvinění vznesená proti Gomułkovi byla neopodstatněná, čímž otevřel cestu k jeho stranické rehabilitaci.
Přelomovou událostí se stala stávka dělníků ve Strojírenských závodech Hipolita Cegielského v Poznani (tehdy: Stalinovy strojírenské závody) 28. června 1956, která přerostla v místní protikomunistické povstání. K nim se připojili pracovníci Opravárenských závodů železničních vagonů. Původní charakter stávky byl ekonomický. Hlavní příčina spočívala v nespokojenosti s tzv. zpevňováním norem. Dělník musel pracovat více, což ale ve skutečnosti znamenalo, že jeho reálná mzda klesla. Kromě toho podnik nedodržoval směrnice ministerstva financí, podle které měla být vynikajícím pracovníkům (“úderníkům“) pracujícím nad 160% normy poskytnuta sleva na dani z příjmu až do výše 30%. Zaměstnancům podniku byly rovněž odebrány různé výhody a příplatky, které se tradičně se vyplácely odedávna. K nespokojenosti přispěly i obtíže se zásobováním potravinami a nedostatek ochranných pomůcek, ač na ně pracovníci měli zákonný nárok.
Dělníci se dlouho snažili dosáhnout zlepšení situace jednáním jak s vedením závodu, tak s vojvodskými a ústředními orgány, přičemž využívaly oficiální odborové organizace. Do Varšavy byla vyslána 26. června zvláštní delegace. Když se výsledek nedostavil, zastavili dělníci ráno 28. června práci. Manifestačně nejprve odstranili z brány tabuli s názvem „Stalinovy strojírenské závody“ a pak se s vlajícími polskými prapory vydali do centra města. Do stávky se zapojili také zaměstnanci Městských dopravních podniků a cestou se k davu přidávali další občané. Na transparentech v té době ještě převažovala hesla jako „Chceme chleba pro naše děti“, „Chceme žít jako lidé“, „pryč s normami“, a volání po zvýšení mezd. Dav, čítající již odhadem sto tisíc lidí, se kolem deváté hodiny shromáždil před budovou Městského národního výboru. Do budovy byla vyslána delegace. Předseda MNV Franciszek Frąckowiak delegaci přijal a vyslechl si požadavky stávkujících: snížení pracovních norem, zvýšení mezd a snížení cen. O podobných záležitostech ovšem nemohl sám rozhodovat. Delegace proto žádala, aby do Poznaně, kde se právě konal každoroční mezinárodní strojírenský veletrh, přijel nějaký vysoký stranický či státní funkcionář, buď generální tajemník PSDS Edward Ochab nebo premiér Józef Cyrankiewicz.
Protože jednání s Frąckowiakem skončilo neúspěšně, odebrala se delegace do sídla Vojvodského výboru PSDS, kde vyjednávala s tajemníkem Wincentem Kraśkem. Dav venku se mezitím radikalizoval. Objevila i hesla a výkřiky mající již výsostně politický charakter: „pryč s rudou buržoazií“, „pryč s komunisty“, „Rusové domů“, ale také např. požadavek obnovení výuky náboženství ve školách. Část demonstrantů vtrhla do budovy národního výboru a obsadila ji; další zaútočili na stanici Občanské milice, tj. pořádkové policie. Službu konající policisté nekladli odpor a demonstranti se zde zmocnili zbraní. Jiní obsadili budovu městské věznice, kde osvobodili 257 vězňů; jak se ale později ukázalo, nešlo o politické vězně. Pak vtrhli do budovy vojvodské prokuratury a okresního soudu, kde ničili akta.
Původně pokojná demonstrace se změnila v ozbrojenou vzpouru. S vlajícími prapory a červeno-bílými páskami na rukách ozbrojenci přitáhli k vojvodskému Úřadu bezpečnosti. Ten chránily speciální jednotky Korpusu veřejné bezpečnosti (polsky: KPB), jejichž velitel vydal rozkaz zahájit proti demonstrantům ostrou střelbu. Povstalci pak začali obléhat budovu a regulérně na obránce střílet. Neúspěšný útok trval až do druhé hodiny odpoledne. Přitom chytili a zbili několik příslušníků UB; dav ubil desátníka Zygmunta Izdebného, o kterém se rozšířila mylná zpráva, že zastřelil ženu s dítětem. Odpoledne pokračovaly útoky povstalců na další komisariáty Občanské milice s cílem zmocnit se dalších zbraní.
Na rozkaz náměstka ministra obrany generála si Stanisława Popławského byla proti demonstrantům vedle zvláštních policejních jednotek nasazena armáda včetně tanků. Demonstranti na ně zaútočili zápalnými lahvemi. Proti tankům ovšem neměli povstalci šanci. Boje trvaly až do druhé dne, ojedinělé výstřely se ozývaly ještě 30. června.
Podle oficiální informace ze 17. července byl celkový počet obětí 53, z toho bylo devět vojáků a příslušníků bezpečnostních orgánů. Mezi zabitými byl i třináctiletý žák základní školy Roman Strzałkowski. S času bylo zjištěno, že počet mrtvých byl nejméně o dvacet osob vyšší. Přesný počet raněných nebyl nikdy zjištěn. Podle dokumentace polského Ústavu paměti národa bylo zadrženo nejméně 575 osob.
Ochabovo stranické vedení se nejprve rozhodlo uspořádat „monstrproces“, který by „odhalil“, že za celou akcí stály západní zpravodajské služby, polští emigranti a zbytky buržoazie. Vyšetřování bylo nejprve „usměrňováno“ tímto směrem a proti zatčeným bylo běžně používáno fyzického a psychického nátlaku. Jenže na stranu povstalců se postavila nejen širší polská veřejnost, která se stále více radikalizovala, ale i část „pulawianů“. Ti samozřejmě odsoudili ozbrojený útok na poznaňskou věznici a budovu Vojvodského úřadu bezpečnosti, ale začali poukazovat na to, že požadavky stávkujících byly do značné míry oprávněné, a vzpouru vyvolala neochota místních i ústředních orgánů vážně se jimi zabývat. Také vyšetřovanci začali odvolávat svá vynucená doznání a obraceli se na justiční i státní a stranické orgány se stížnostmi fyzické násilí při vyšetřování. Navíc několik známých advokátů nabídlo obžalovaným své služby za minimální odměnu nebo dokonce zcela zdarma. Zemí se zatím v létě valila vlna protestů. Politicky se začal znovu angažovat Gomułka, který byl 1. srpna stranicky rehabilitován a přijat zpět do strany.
Za této situace se proces proti účastníkům vzpoury stával pro stranické vedení přítěží. V ideologické rovině zde byl navíc problém v tom, že prakticky všichni obvinění byli dělníky, a nikoliv „západními agenty“ či poraženými „vykořisťovateli“. Počet osob postavených před soud byl proto maximálně zredukován. První dva procesy byly zahájeny souběžně 27. září (v jednom byly souzeny tři osoby, ve druhém devět), další začal 5. října (souzeno deset osob). Pod tlakem domácích změn, kdy vycházely najevo nezákonnosti v procesech první poloviny padesátých let, měli obžalovaní možnost skutečně se bránit a jejich obhájci skutečně své klienty hájit. Soud jako důkaz překvapivě odmítl uznat vynucená přiznání obžalovaných a jako polehčující okolnost naopak uznal argumenty obhájců podpořených povolanými znalci z oboru psychologie a psychiatrie, že demonstranti jednali pod vlivem davové psychózy a stresu. Tresty proto byly relativně nízké: v prvních dvou procesech se pohybovaly v rozmezí od dvou do šesti let a dva obžalovaní byli dokonce osvobozeni. Třetí proces byl ještě před vynesením rozsudku 22. října přerušen a vynesení rozsudku odročeno na 6. listopadu. K tomu ale nakonec vůbec nedošlo.
Dvanáctého října byl Gomułka pozván na zasedání politbyra PSDS, kde přednesl velmi kritickou analýzu nejen minulého vedení, ale i současné situace v Polsku. 19. října byl kooptován do ústředního výboru. Následující den byl zvolen prvním tajemníkem ÚV PSDS. Do Varšavy náhle přicestovala delegace sovětského politbyra vedená samotným Chruščovem. V celé zemi vypukly protisovětské demonstrace, na což sovětské vedení reagovalo rozkazem sovětskému vojenskému kontingentu v Polsku k pochodu na Varšavu. V jednání mezi čtyřma očima Gomułka přesvědčil Chruščova, že jedině on může zabránit výbuchu velkého protisovětského povstání a Chruščov to akceptoval. Tažení sovětské armády na Varšavu bylo odvoláno. Dvacátého čtvrtého října vystoupil Gomułka na improvizovaném mítinku na hlavním náměstí ve Varšavě, kde oznámil „nový kurs“. Tyto události vešly do dějin jako „polský říjen.“
Gomułka odmítl pokračovat v kolektivizaci: v Polsku zůstala většiny půdy v soukromých rukách, na zbytku byly utvořeny státní statky. Vláda souhlasila s opětovným zavedením dobrovolného vyučování náboženství ve školách. Rehabilitována nebo alespoň v tichosti amnestována byla většina politických vězňů z první poloviny padesátých let, uznána byla pozitivní role AK v odboji. Na druhé straně však už od podzimu 1957 začal Gomułka postupně znovu „utahovat šrouby“. Naděje, kteří do něj většina Poláků, se tak nesplnily.
