Článek
V roce 1948 došlo ke znárodnění veškerého průmyslu a k likvidaci politických stran, krátce poté byla zahájena podle sovětského vzoru i kolektivizace zemědělství. Následující rok byla přijata nová ústava a Maďarsko se stalo „lidovou republikou.“ Maďarská komunistická strana pohltila sociální demokracii a vytvořila jednotnou Maďarskou stranu pracujících (MSP), ostatní strany byly rozpuštěny. Předsedou MDP byl tvrdý stalinista Mátyas Rákosi. Všemocnou se stala tajná politická policie ÁVH (Államvédelmi Hatóság, tj. Úřad státní bezpečnosti).
Pro další výklad událostí je důležité, že ÁVH pod dozorem sovětských poradců stála za přípravou vykonstruovaného procesu známého jako „proces proti László Rajkovi a jeho společníkům, “ který se konal v Budapešti v září 1949. Připravovaný úder proti Rajkovi byl součástí mocenských bojů mezi maďarskými komunisty. Proces skončil vynesením rozsudků smrti nad László Rajkem, někdejším ministrem vnitra a zahraničí, Tiborem Szőnyim, vedoucím kádrového oddělení Maďarské strany práce a jeho zástupcem Andrásem Szalaiem. Všichni tři byli 15. října 1949 popraveni.
Po smrti Stalina došlo do oslabení Rákosiho pozice. Byl pozván do Moskvy, kde byla 13. a 16. června 1953 jeho politika podrobena kritice ze strany sovětského politbyra. Šéfem strany Rákosi sice zůstal, ale premiérem se stal jiný starý a prověřený komunista – Imre Nagy. Nagy oznámil v Maďarsku podle vzoru SSSR „nový kurs“ v ekonomice a slíbil také „dodržování socialistické zákonnosti“. Mezi Nagym a Rákosim se rozpoutal politický zápas. Rákosi získal podporu Chruščova, což bylo rozhodující. Nagy byl obviněn z pravicově-oportunistické úchylky a donucen 14. dubna 1955 rezignovat na post předsedy vlády, kde jej nahradil mladý a slabý András Hegedűs. Byl odvolán ze všech stranických funkcí a v prosinci 1955 vyloučen ze strany.
Na podzim 1955 byli Rajk a jeho společníci rehabilitováni právně a po známém vystoupení Chruščova na XX. sjezdu KSSS v roce 1956 také stranicky. Na zasedání ÚV MSP 18. července 1956 Rákosi „ze zdravotních důvodů“ rezignoval na svou stranickou funkci a odjel „na léčení“ do SSSR. Na Rákosiho místo ale nastoupil 18. července 1956 „Rákosiho člověk“ Ernő Gerő.
Šestého října 1956 se v Budapešti uskutečnil veřejný pohřeb popraveného Lászla Rajka a jeho druhů. Smuteční shromáždění se po pohřbu částečně proměnilo v první demonstraci: skupina původně asi tisícovky mladých lidí prošla centrem Budapešti, přičemž účastníci vykřikovali různá protirežimní hesla.
Třináctého října dvanáct studentů na univerzitě v Szegedu iniciovalo obnovení Svazu univerzitních a vysokoškolských studentů (MEFESZ), rozpuštěného v roce 1949. Studenti a profesoři vypracovali soubor požadavků, který pak konzultovali s dalšími studentskými spolky, především se studenty stavební fakulty budapešťské polytechniky. Tam vznikla 22. října konečná verze o šestnácti bodech. Na příští den studenti budapešťské polytechniky ohlásili manifestaci na podporu solidarity s reformním hnutím v Polsku.
Odpoledne 23. října vyrazil od budovy polytechniky průvod s transparenty a maďarskými vlajkami. Směřoval přes Řetězový most do Budína na pravém břehu Dunaje k pomníku Józefa Bema, polského generála, který se jako dobrovolník zúčastnil uherské revoluce 1848-1849. Po položení věnců demonstranti táhli zpět přes Dunaj k budově parlamentu. Okolo deváté večer vystoupil na balkon parlamentu Imre Nagy. Když oslovil shromážděné slovem „soudruzi!“, rozlehl se pískot a volání „nejsme soudruzi“, „tady žádní soudruzi nejsou“. Nagy se v improvizovaném projevu vyslovil pro reformy ve stylu svého „nového kursu“, což ale shromážděné neuspokojilo.
Asi hodinu poté se jiná část demonstrantů shromáždila před sochou Stalina na náměstí Györgyho Dózsy. Byli povoláni dělníci s autogenem, kteří odřízli sochu tak, že na podstavci zůstaly jen Stalinovy boty. Část demonstrantů přitáhla k budově Maďarského rozhlasu, kde žádali, aby bylo přečteno studentských šestnáct požadavků. Vyslaná delegace se dostala do potyčky s vojáky ÁVH chránících budovu. Ti nejprve vystřelili do vzduchu a potom zahájili střelbu. Následně se o budovu rozhlasu rozpoutal otevřený boj, když se část demonstrantů zmocnila zbraní ze skladu v nedaleké továrně. Během noci docházelo už k regulérním bojům v celém městě.
Během noci z 23. na 24. říjen se uskutečnilo nejprve zasedání předsednictva ústředního výboru Maďarské strany práce a potom mimořádné zasedání pléna ÚV. Bylo rozhodnuto, že Hegedűs podá demisi a novým premiérem bude jmenován Imre Nagy. Do Budapešti byly z rozhodnutí velitele sovětského vojenského kontingentu v Maďarsku poslány jednotky sovětské armády. V poledne vystoupil v rozhlase Nagy, který slíbil návrat k programu z roku 1953. Zároveň slíbil amnestii povstalcům, kteří složí zbraně. To se ale nesetkalo s úspěchem a během 24. října probíhaly sporadické boje.
Ráno 25. října se dav shromáždil ve centru města a dal se na pochod směrem k budově parlamentu na Kossuthově náměstí. Tam náhle ostřelovači chránící budovu zahájili ostrou střelbu. Na místě zůstalo neméně šedesát mrtvých. Kdo dal rozkaz ke střelbě nebylo nikdy uspokojivě vysvětleno, nicméně panovalo obecné mínění, že rozkaz přišel od sovětů.
Na zasedání předsednictva ÚV MSP 27. října bylo za přítomnosti sovětských členů politbyra Mikojana a Suslova přijato rozhodnutí o vytvoření koaliční „národní vlády“, do které byli povoláni představitelé někdejší Nezávislé malorolnické strany Zoltán Tildy a Béla Kovács. Následující den se uskutečnilo další zasedání předsednictva MSP, na kterém byli opět přítomni i sovětští emisaři. Odstaveni byli Hegedűs i Gerő. Prvním tajemníkem MSP se stal János Kádár, který měl potom při pacifikaci povstání sehrát zásadní úlohu.
Komunistický režim v Maďarsku se zhroutil. Armáda a policie se většinou chovaly pasívně, část vojáků dokonce přešla na stranu povstalců. Velitel budapešťských Kiliánových kasáren plukovník Pál Maléter uzavřel se skupinou povstalců v centru města příměří. Režim silou chránily jen skutečně tvrdí komunisté stalinského ražení a příslušníci zvláštních ozbrojených jednotek ÁVH. Právě s těmito jednotkami v následujících dnech povstalci sváděli místní boje jak v Budapešti, tak v jiných městech.
Národní koaliční vláda pod vedením Nagyho vznikla oficiálně 28. října. Vyhlásila příměří, které ale obě strany na mnoha místech opakovaně porušovaly. V rozhlasovém projevu Nagy oznámil program nové vlády a rovněž řekl, že bylo dosaženo dohody se sovětskou vládou o stažení sovětských vojsk. Nagy slíbil povolení politických stran, které začaly skutečně obnovovat činnost. Samotná MSP se dostala do stádia naprostého rozkladu a byla jejím předsednictvem 31. října rozpuštěna. Místo ní vznikla „nová“ Maďarská socialistická dělnická strana (MSDS).
Prvního listopadu v 16 hod. na zasedání maďarské vlády informoval náčelník generálního štábu István Kovács, že sovětská vojska nejenže neopouštějí zemi, ale naopak přes hranici přicházejí další. Vláda proto rozhodla o vyhlášení neutrality Maďarska, a vystoupení z Varšavské smlouvy. Ještě v noci oznámil Nagy v rozhlase vyhlášení neutrality a následující den byla sovětské vládě zaslána oficiální nóta o vystoupení Maďarska z Varšavského paktu.
Večer 1. listopadu po Nagyho projevu vystoupil v rozhlase s předem nahraným projevem János Kádár jako generální tajemník „nové“ strany MSDS. Ten den pozdě odpoledne navštívil sovětského velvyslance Jurije Andropova, který mu tlumočil pozvání k účasti na tajných jednáních v Moskvě. Z velvyslanectví byl Kádár odvezen autem na sovětskou vojenskou základnu a druhý den odletěl spolu s Ferencem Münnichem, ministrem vnitra Nagyovy vlády, do Moskvy.
Třetího listopadu Nagy rekonstruoval koaliční vládu, do které vedle sociální demokracie a Nezávislé malorolnické strany vstoupili ještě dva zástupci obnovené Národní rolnické strany. Týž den v budově maďarského parlamentu pokračovala jednání o stažení sovětských vojsk. Šlo ale jen o zastírací manévr. Sovětské jednotky v noci obklíčily Debrecín a Györ a obsadily maďarskou pohraniční železniční stanici Záhony. Samotná invaze začala časně ráno 4. listopadu, kdy do Maďarska vstoupily jednotky z Rumunska a Zakarpatska.
Nagy ve svém posledním rozhlasovém projevu odvysílaném z budovy parlamentu v časných ranních hodinách 4. listopadu řekl, že „sovětským jednotkám je kladen odpor“. Výslovnou výzvu k obraně ale nevydal. Během dne v Budapešti pokračovaly boje, v nichž však povstalci a Národní garda neměli proti vycvičeným a dobře vyzbrojeným sovětským vojákům šanci. Podobně tomu bylo v dalších městech. Sporadický a nekoordinovaný odpor nicméně pokračoval místy až do 11. listopadu.
Třetího listopadu na zasedání sovětského politbyra padlo konečné rozhodnutí vytvořit v Maďarsku se sovětskou vojenskou pomocí novou „dělnicko-rolnickou revoluční vládu“. Premiérem se stal Kádár, Münnich získal křeslo ministra obrany. Týž den byli dopraveni vojenským letadlem na sovětskou základnu v Szolnoku, kde byla nová vláda oficiálně ustavena. O tři dny později byl Kádár a další ministři dopraveni do Budapešti, kde v parlamentu složila přísahu a formálně se ujala úřadu.
Nagy přijal v ranních hodinách 4. listopadu nabídku jugoslávského velvyslance Soldatiće, aby se uchýlil do budovy velvyslanectví. S ním se tam uchýlili i jeho blízcí spolupracovníci z řad někdejší vnitrostranické opozice a nyní většinou i členové prozatímního výkonného výboru „nové“ MSDS. Jugoslávská strana požadovala od Kádárovy vlády písemnou záruku, že pokud Jugoslávie zruší maďarským politikům právo asylu, tito nebudou persekvováni. Kádárův kabinet takovou písemnou záruku skutečně 21. listopadu dal; avšak jakmile Nagy a jeho druhové opustili 22. listopadu budovu velvyslanectví, byli zadrženi agenty sovětské KGB. Byli přepraveni letecky do Rumunska, kde byli drženi v zajetí ve vládní budově v Snagovu.
Po opanování situace nastala krvavá odveta vůči účastníkům povstání. Oficiálně bylo popraveno 228 osob, i když počet obětí mohl být i vyšší – někdy se odhaduje na až na čtyři sta. Počet osob odsouzených k delšímu či kratšímu vězení šel do tisíců. Asi 200 000 osob uteklo do sousedního Rakouska.
Čtrnáctého dubna 1957 byli Nagy a část jeho druhů přebývajících v Snagově formálně zatčeni a tajně sovětským letadlem odvezeni zpět do Maďarska. Proti pečlivě vybraným politikům byl proces zahájen před zvláštním kolegiem Nejvyššího soudu 5. února 1958. Proces byl tajný. Imre Nagy, ministr obrany Pál Maléter a novinář Miklós Gimes byli 15. června 1958 odsouzeni k trestu smrti a druhý den popraveni oběšením, dalších pět obžalovaných dostalo tresty v rozmezí od šesti let po doživotí. Represe byly definitivně ukončeny teprve generální amnestií z 21. března 1963, která se týkala všech účastníků bojů vyjma těch, kteří byli odsouzeni za vraždu.
V roce 1988 byl Kádár odsunut do funkce čestného předsedy strany a v MSDS postupně převládli reformisté. Ústřední výbor MSDS 23. června 1988 ustavil komisi, která měla přehodnotit vývoj let 1956-1988, v tom rovněž otázky spojené s povstáním. Výsledkem bylo stanovisko předložené 27. ledna 1989, kde byly události října 1956 označeny nikoliv za kontrarevoluci, ale za lidové povstání. Nagy a jeho druhové byli vyzvednuti z neoznačených hrobů a 16. června – v den výročí jejich popravy – za účasti stotisícového davu shromážděného na Náměstí hrdinů v Budapešti pietně pohřbeni. Šestého července pak Nejvyšší soud všechny po právní stránce rehabilitoval. V ten den zemřel v Budapešti i těžce nemocný János Kádár.
