Článek
Václav Klaus se jasné odpovědi vyhýbal, jak to jen šlo. Místo odpovědi posloužil televizním divákům standardními argumenty ruské propagandy o potřebě ochrany ruské menšiny před útoky ukrajinských nacionalistů po roce 2014. Vysvětlil, že „situace byla mnohem složitější“, a že vina je vlastně na obou stranách, a hlavně na světovém systému. Ta poslední věta byla ostatně jedinou racionální částí vystoupení: světový systém skutečně selhal a ukázal se zcela nefunkčním - ale trochu jinak, než Klaus naznačuje. Selhal v tom, že nedokázal - a jak se zdá, ani nedokáže - proti agresivní ruské politice postavit účinnou hráz a důrazněji vystoupit všemi dostupnými prostředky na obranu Ukrajiny.
Václav Klaus mně v roce 2003 v pražském Karolínu předával jako prezident republiky dekret a diplom univerzitního profesora. Pak jsem byl několikrát pozván na jeho diskusní semináře, a i když se naše názory neshodovaly, vážil jsem si jej jako politika i jako vysokoškolského profesora. Bohužel, s jeho názory na zodpovědnost za současnou válku na Ukrajině souhlasit nemohu. Podezřelé je také to, že tyto názory se obsahově shodují s tím, co mně často píší někteří mí bývalí kolegové z Ruska a hlavně s tím, co je možné si přečíst na různých ruských webech.
Pokud Václav Klaus po vzoru ruské propagandy částečně ospravedlňuje ruský útok na Ukrajinu útlakem tamní ruské, či přesněji ruskojazyčné menšiny (protože zdaleka ne všichni, jejichž mateřským jazykem je na Ukrajině ruština, se považují za Rusy), anebo naznačuje, že Rusko muselo reagovat na hrozící posun NATO na východ, tak bych rád připomenul některé historické paralely: nacionálně-socialistické Německo se zaštiťovalo ve svých agresivních cílech proti Československu v roce 1938 nutností ochrany sudetských Němců „proti českému teroru“. O rok později pod záminkou „nesnesitelného útlaku německé menšiny“ zahájil Adolf Hitler 1. září 1939 válku proti Polsku. Když se k agresi proti Polsku připojil 17. září Sovětský svaz, odůvodnil to nutností ochrany ukrajinské a běloruské menšiny. V této souvislosti je výstižná reakce ukrajinského hudebního skladatele Stanislava Ljudkevyče, žijícího ve Lvově: „Osvobodili nás a nedá se s tím nic dělat.“
Tvrzení o údajném „obkličování Německa“ bylo dalším oblíbeným argumentem nacistické propagandy před vypuknutím války i později. Agresi proti Belgii, Lucembursku, Nizozemí, Dánsku a Norsku Německo odůvodňovalo mimo jiné nutnosti bránit se možným obsazením těchto států armádami Francie a Velké Británie. Napadení Finska 30. listopadu 1939 Sovětský svaz odůvodnil nutností zabezpečit lépe svoje hranice. A tak bychom mohli pokračovat, příkladů je mnoho.
Postavení národnostních menšin v meziválečném Polsku skutečně nebylo dobré a ve třicátých letech se ještě zhoršilo. Mám ale na Václava Klause otázku: napadlo by jej nebo kohokoliv jiného ospravedlňovat postavením německé menšiny v tomto státě nacistickou agresi a zpochybňovat tak jednoznačnou vinu Německa za rozpoutání druhé světové války? Dovolil by si veřejně tvrdit, že v případě napadení Polska byly okolnosti „složitější“ a naznačovat tak, že za útok na své území si tedy vlastně mohli Poláci sami? A souhlasil by s oficiální sovětskou tezí, že Sovětský svaz musel 17. září 1939 zabrat východní část Polska, aby ochránil tamní ukrajinskou a běloruskou menšinu?
Situace ruskojazyčných Ukrajinců a Rusů na východní Ukrajině po roce 2014 jistě nebyla ideální. Ale i zde platí, že situace byla „složitější“: je přece jasné, že ti, kteří se na příkaz Moskvy se zbraní v ruce vzbouřili proti ukrajinskému státu, nemohli počítat s tím, že Ukrajina nechá tuto vzpouru bez trestu. Ukrajina zavedla a začala prosazovat nový jazykový zákon, který prosadil ukrajinštinu jako jediný státní jazyk, tedy jako jazyk úřadů. Osobně považuji tento zákon za zbytečný a v dané situaci za vysloveně hloupý, protože ukrajinštinu jako úřední jazyk už dávno předtím stanovila ukrajinská ústava. O žádnou „masovou persekuci Rusů“ (jak tvrdí Moskva) ale rozhodně nešlo. Bylo by na místě také poukázat na fakt, že ruská okupační správa na Krymu a na Donbase používání ukrajinštiny v úředním styku vůbec netoleruje, ačkoliv z hlediska mezinárodního práva jde stále ještě o ukrajinské území. Žádné masové represe proti ruskojazyčnému šetření mezinárodních organizací nezjistilo.
Postavení jakékoliv menšiny je vnitřní záležitostí každého státu a jiný stát nemůže na ochranu „své“ menšiny zasahovat ozbrojenou mocí. Agrese Ruska proti Ukrajině se proto nedá ospravedlnit ničím. Je smutné, pokud to Václav Klaus neví.
