Článek
Používají přitom argument převzatý z ruské propagandy: obyvatelstvo Donbasu je převážně ruské, realizuje tedy své právo na sebeurčení. Rusko pouze vystoupilo na jeho ochranu před ukrajinským „terorem“.
Když slyším tyto argumenty, napadá mne verš z Evangelia svatého Lukáše: „Otče odpusť jim, neb nevědí co činí!“ Obyvatelstvo Donbasu především není převážně ruské: Ukrajinci se nedefinují jazykově a je tam velká skupina obyvatel, která sice mluví rusky, ale za Rusy se nepovažuje. Hlavní problém je ale jinde. Jestliže někdo dnes někdo argumentuje údajně ruským charakterem Donbasu a žádá v intencích Moskvy, aby Ukrajina „v zájmu míru“ „dobrovolně“ odevzdala Rusku část svého území, tak by měl být důsledný. Pak je třeba se ptát: nemělo i německy hovořící obyvatelstvo v Sudetech právo připojit se v roce 1938 k Německu a nekonal tedy – stejně jako Putin dnes – i Adolf Hitler oprávněně, když v tom sudetským Němcům pomohl?
Asi málokdo v českých zemích by na tuto otázku odpověděl kladně. Ale proč se tedy na sudetské Němce i dnes zlobíme a obviňujeme je i po tolika desetiletí ze zrady na republice? A proč po Ukrajině žádáme, co sami v našich dějinách odmítáme?
Někdo může říci, že otázka německého obyvatelstva u nás je už nás definitivně vyřešena – nechme teď stranou způsob, jakým se tak stalo. Ale jsou zde otázky jiné. Nemá snad podle téže logiky např. maďarsky hovořící obyvatelstvo na Slovensku či v Rumunsku a Srbsku právo připojit se k Maďarsku? A nemá třeba i německy hovořící obyvatelstvo v severní Itálii právo znovu se připojit k Rakousku či srbské obyvatelstvo v Bosně právo na spojení se Srbskem nebo albánské obyvatelstvo v Severní Makedonii právo na spojení s Albánií? Opět někdo může říci: nedělejme fetiš ze stávajících hranic. Když si obyvatelstvo přeje připojení k sousednímu státu, proč mu nevyhovět? Jenže problém je v tom, že na sporném území vždy žijí také lidé, kteří si připojení k sousednímu státu nepřejí, protože by se dostali do postavení národnostní menšiny. Toto obyvatelstvo pak samozřejmě nevidí jinou možnost, než proti „svému novému státu“ povstat, jako jsme to viděli u Srbů v Chorvatsku či v Bosně v letech 1991 a 1992.
Z uvedených příkladů je zřejmé, že „dobrovolné“ odevzdání území Donbasu Rusku nejenže nezajistí mír, ale znamená navíc strašně nebezpečný precedens. Strhne lavinu, která nejen rozmetá stávající evropské hranice, ale uvrhne i celou Evropu do ozbrojených konfliktů. |Na ty doplatí nejen tisíce lidí, ale i dnešní „chcimíři“ v Praze, Bratislavě i Budapešti.
