Článek
Také dosavadní premiér Viktor Orbán nezůstal pozadu a oznámil, že se Maďarsko obrání na evropský soud s žádostí o posouzení souladu dekretů s evropským unijním právem. Slovenská vláda Roberta Fica zase předložila a urychleně nechala schválit kontroverzní novelu trestního zákona umožňující zpochybňování platnosti tzv. Benešových dekretů soudně trestat.
U nás se mnohem více než na Slovensku opět zvedla hladina negativních emocí, ostatně jako vždycky, když někdo tzv. Benešovy dekrety zpochybňuje. Celá věc ale ve skutečnosti jen odráží neznalost odlišné situace na Slovensku. Ta je totiž pokud jde o tzv. Benešovy dekrety (správně: dekrety prezidenta republiky) na Slovensku úplně odlišná od České republiky. Zásadní rozdíl spočívá v tom, že v českých zemí se dekret týkal etnických Němců, kterým byl majetek zkonfiskován a byli z republiky nuceně vystěhováni. Majetek, především pozemkový, byl rozparcelován a přidělen českým přídělcům. Na Slovensku se dekrety týkaly především etnických Maďarů a ti nikam neodešli. Kromě toho, předpisy platné na Slovensku byly – pokud jde o konfiskaci zemědělského majetku - částečně odlišné
V českém prostředí je málo známo, že dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. z 21. června 1946 o konfiskaci půdy Němců, Maďarů a zrádců českého a slovenského národa na Slovensku neplatil, byť pozdější dekret o konfiskaci nepřátelského majetku a fondech národní obnovy z 25. října 1945 (č. 108/1945 Sb.) už ano. Předsednictvo Slovenské národní rady (SNR) vydalo už 27. února 1945 vlastní nařízení č. 4/1945 Sb. n. SNR, doplněné, resp. nahrazené pak nařízením č. 104/1945 Sb. n. SNR, které s plošnou konfiskací pozemkového majetku maďarských vlastníků nepočítalo: pokud byli k 1. listopadu 1938 československými občany a nijak se neprovinili, měl jim být ponechán majetek se do výše 50 ha. Později byly sice novelou nařízení č. 64/1946 Sb. n. SNR konfiskace rozšířeny na veškerou půdu vlastníků maďarské národnosti, jenže to bylo v době, kdy se ještě zdálo, že Maďaři budou ze Slovenska odsunuti stejně jako Němci. Když k tomu nedošlo a když v pak v podstatě zkrachovala i přesídlovací akce, v rámci které měli být slovenští Maďaři vyměněni za Slováky v Maďarsku, nastala absurdní situace: Maďaři na jižním Slovensku bydleli v domech, které nyní de iure včetně veškerého vybavení patřily státu, a často nadále pracovali na svých bývalých pozemcích, ačkoliv propadly státu.
V roce 1948 bylo Maďarům na Slovensku v podstatě plošně vráceno státní občanství, a pak i právo na vzdělání ve vlastním jazyce a nakonec i částečně právo používat svůj jazyk v úředním styku. Částečně jim byly vráceny i domy, ve kterých bydleli. Avšak ostatní nemovitý majetek a především půda majetek jim vráceny nebyly. Sami slovenští komunisté si uvědomovali, že jde o neúnosný stav. Nařízení předsednictva Sboru pověřenců z listopadu 1948 (č. 26/1944 Sb. z. SNR) proto určovalo, že pozemkový majetek, pokud je ještě v držení státu, má být původním maďarským vlastníkům vrácen do výměry 50 ha. Jenže nařízení zůstalo z velké části jen na papíře. Nejprve na zákrok Viliama Širokého byla výměra vracené půdy snížena na pouhých 20 ha, ačkoliv to odporovalo nařízení předsednictva Sboru pověřenců, a pak od roku 1950 byly restituce úplně zastaveny. Přišla kolektivizace a celá věc se stala v praxi bezpředmětnou.
Problém se ale vrátil jako bumerang na jaře v roce 1991 v souvislosti s připravovaným zákonem o půdě (č. 229/1991 Sb.). Kvůli možným nárokům sudetských Němců byla restituční hranice stanovena k 25. únoru 1948, což ale znamenalo, že českoslovenští občané maďarské národnosti, jimž byl majetek zabaven už před tímto datem, budou z restitučních nároků vyloučeni. Proti tomu se ve Federálním shromáždění okamžitě ozvali poslanci všech maďarských politických stran, kteří oprávněně argumentovali faktickou nerovností občanů, protože původní maďarský nemá na vrácení majetku nárok, zatímco jeho slovenský soused ano. Problém se nepodařilo uspokojivě vyřešit, a to ani při novelizaci zákona v únoru 1992.
U sudetských Němců se často argumentovalo (a argumentuje) tím, že se hromadně provinili proti republice, což ukázali na podzim 1938, že potom sloužili za války v německé armádě; Maďaři ale na rozdíl od sudetských Němců v září 1938 žádnou vzpouru nevyvolali. Samozřejmě, protože jižní Slovensko bylo 2. listopadu 1938 připojeno k Maďarsku, museli tamní Maďaři sloužit v maďarské armádě; jenže v téže armádě sloužili i Slováci, kteří na tomto území zůstali a stali se maďarskými občany. A kromě toho, jak je známo, proti SSSR nebojovala jen maďarská, ale i slovenská armáda.
Počítalo se s tím, že nároky původních maďarských vlastníků, především pokud jde o pozemkový majetek, vyřeší na Slovensku zvláštní zákon Slovenské národní rady, ale ten nikdy nebyl přijat. Navíc se ukázala další věc: na Slovensku nebyl často po roce 1945 konfiskovaný majetek zapsán do katastru, což v období socialismu nikdo příliš neřešil. Vznikla takzvaná neidentifikovaná půda, o nichž není zcela jasné, komu má patřit. Je celkem pochopitelné, že původní maďarští vlastníci či jejich dědici se o tuto půdu začali hlásit. Jenže problém je v tom, že při posuzování vlastnictví soudy a úřady stále vycházejí z předpisů platných v době, kdy ke konfiskaci došlo, tedy podle nařízení 4/1945, resp. jeho novely č. 64/1946, takže dochází vlastně k potvrzení konfiskací, a to bez ohledu na nikdy nezrušené nařízení předsednictva Sboru pověřenců č. 26/1948 Sb. z. SNR. Příkladem je „případ Bosits“. Státní agentura „Lesy Slovenské republiky“ podala žalobu proti Miklósovi Bositsovi pro neoprávněné používání pozemků, které uživatel považoval více než čtyřicet let za vlastní. Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch agentury a potvrdil se zpětnou platností konfiskaci podle nařízení SNR č. 104/1945 Sb. n. SNR. Bosits podal stížnost pro porušení Evropské úmluvy o lidských právech a evropský soud ve Štrasburku mu dal zapravdu
Stačila by přitom trochu dobrá vůle: krátká právní norma, která by stanovila, že od její účinnosti se nařízení č. 4/1945 a její novely nepoužijí. Tomu se slovenská vláda brání s odůvodněním, že by šlo o fakticky o zrušení „Benešových dekretů“. Proto také se na maďarský požadavek nelibě dívá i česká veřejnost. Jenže jaká je skutečnost? Je rozdíl mezi neplatností právní normy od samého počátku (ex tunc) a neplatností od nynějška (ex nunc). V uvedeném případě Zrušení konfiskačních dekretů od samého počátku není možní, ale prohlášení neplatnosti dekretů ex nunc dnes nic nebrání, protože to samo o sobě neruší zpětně konkrétní opatření provedená na základě zrušené normy, a tedy nezakládá ani nárok na vrácení konfiskovaného majetku či vyplacení kompenzace.
