Článek
Tak tomu ale není a ani nebude. Omyl vyplývá z neznalosti ruské interpretace historie Ukrajiny, která je u naprosté většiny Rusů (včetně těch, kteří Putina „nemusí“) hluboce zakořeněna. Je samozřejmě možné, že po získání Donbasu si Rusko dopřeje oddych, aby konsolidovalo své síly. Avšak samotný Donbas není konečným clem ruské expanze na západ.
Naprostá většina Rusů Ukrajince za svébytný národ buď vůbec neuznává, anebo je považuje za jakési „mladší bratry“ Rusů, s nimiž jsou přes odlišný historický vývoj pevně spojeni. Také ukrajinštinu považuje mnoho Rusů jen za dialekt ruštiny, byť většina z nich ukrajinštině nerozumí. Pohled Rusů na Ukrajince je svým způsobem obdobný, jako byl ještě před několika generacemi český pohled na Slováky – ti v českém vnímání rovněž nebyli považováni za svébytný národ. Češi ovšem vždy chápali a uznávali, že Slovensko nikdy v minulosti nebylo součástí českého státu. Ne tak Rusové: ti považují území Ukrajiny za nedílnou součást svého historického území. Stačí si přečíst kteroukoliv ruskou středoškolskou učebnici dějepisu: Kyjevská Rus je tam interpretována jako ruský raně středověký stát a současně jako kolébka ruské státnosti. Tento „ruský“ stát byl podle ruského výkladu vyvrácen ve 13. století nájezdy Mongolů a jeho západní část se pak dostala pod nadvládu nejprve Litvy a potom Polska. „Štafetu“ ruské státnosti převzalo východněji položené Moskevské velkoknížectví, původně vazal tatarské Zlaté hordy. Po setřesení tatarské nadvlády roku 1480 se tento stát konsolidoval a v XVI. století zahájil svou expanzi. Postupně si tak Moskva podmanila ostatní státy vzniklé v důsledku rozkladu Kyjevské Rusi. Území dnešní Ukrajiny bylo v XVI. století již součástí polsko-litevské unie. Ruské zabírání těchto území v XVII. a XVIII. století, které bylo završeno jeho trojím dělením v letech 1772-1795, je podáváno v ruském národním příběhu vysvětlováno jako „osvobozování“ historických ruských území a pravoslavného obyvatelstva od cizí nadvlády.
Omezený rozsah článku neumožňuje podrobněji vyvracet takto podávaný výklad ruských dějin. Na tomto místě postačí říci, že v důsledku odlišného vývoje obyvatelstvo připojených území, ač stejně jako Rusové většinou pravoslavné, získalo v důsledku svou století života v polsko-litevském státě, kde neexistovalo samoděržaví (vládla zde šlechta, která byla velmi početná), částečně odlišnou identitu a proto zdaleka ne vždy vítalo „ruské pořádky“. Pokud ale ruský pohled ů „osvobození“ na chvíli přijmeme, dostaneme přesně ten obraz, který servíruje Putin ruské veřejnosti, a o kterém se také snaží přesvědčit americkou administrativu a Donalda Trumpa. Ten samozřejmě o dějinách Ruska neví nic. Proto Putin nenávidí Lenina, protože ten uznal Ukrajince za svébytný národ a souhlasil se vznikem ukrajinské svazové republiky, tedy jakési formy omezené ukrajinské státnosti; ještě více pak Putin samozřejmě nenávidí samotnou myšlenku samostatného ukrajinského státu. V ruském pojetí je Ukrajina prostě ruským územím, na které má Rusko „přirozený“ nárok. Ukrajince je třeba „osvobodit od fašismu“, a „denacifikovat je“, tedy: přesvědčit je, že jsou vlastně také Rusové, byť se za ně nepovažují.
Dnes Putin tvrdí světu, že chce Donbas, ale současně naznačuje, že mu jde i o „Novorusko“, tedy o území jižní Ukrajiny až k Černému moři. Zítra bude nepochybně chtít v nějaké podobě ovládnout Ukrajinu celou, a to jednak z ideologických důvodů a jednak proto, že bez Ukrajiny Rusko není a nebude evropskou mocností.
Získání Ukrajiny je ale pro Rusko jen dočasným programem; bude-li splněn, může dojít i na maximalistický program. Ten zahrnuje získání politického a hospodářského vlivu ve státech patřících kdysi k SSSR a pak i v zemích ležících původně v sovětské sféře vlivu. Ruští propagandisté to ostatně otevřeně říkají už dnes.
