Článek
Ta se sice nacházela na čínském území, ale patřila japonské společnosti a střežila ji japonská armáda.Výbuch nálože byl natolik slabý, že krátce po něm po trati bez problému projel vlak. Přesto Japonsko ihned označilo výbuch za „akt čínských teroristů“ a už následující den japonské vojsko okupovalo Mukden a pak celé Mandžusko, což odůvodnilo „potřebou sebeobrany před čínskými útoky“. O půl roku později bylo Mandžusko odtrženo od Číny a Japonci zde zřídili loutkový stát Mandžukuo.
Společnost národů, tedy předchůdce dnešní OSN, ustavila v roce 1932 zvláštní pětičlennou mezinárodní komisi pod vedením britského politika lorda Victora Bulwer-Lyttona. Komise ve snaze neeskalovat napětí formulovala své závěry velmi opatrně, z útoku přímo nikoho neobvinila, nicméně konstatovala, že japonskou okupaci Mandžuska „nelze považovat za japonský akt sebeobrany“. S tímto postojem se v přijatém usnesení ztotožnila i Společnost národů. Toto usnesení Japonsko odmítlo a ze Společnosti národů vystoupilo. Tím celá věc skončila.
Mukdenský incident ukázal naprostou neschopnost Společnosti národů řešit mezinárodní konflikty. Demokratické mocnosti (USA, Velká Británie a Francie) sice Mandžukuo neuznaly, ale nic proti Japonsku nepodnikly. To Japonsko jen posílilo v jeho snahách po dalších výbojích. 7. července 1937 zahájilo otevřenou agresi proti Číně, která se vyznačovala obludnými zvěrstvy proti čínským civilistům. Známý je především masakr civilistů v Nanjingu, kde bylo japonskými vojáky povražděno nejméně 40 000 čínských válečných zajatců a civilistů. Reakce velmocí byla opět nulová: v USA převládl izolacionismus a Velká Británie i Francie měly dost starostí s rostoucí agresivitou nacionálně socialistického Německa. Tento postoj umožnil Japonsku po vypuknutí války v Evropě postupně obsadit Thajsko (bylo přinuceno stát se japonským spojencem), francouzské kolonie v Indočíně (dnešní Vietnam, Kambodža a Laos, které formálně i po porážce Francie spravovala kolaborantská vláda ve Vichy) a v roce 1942 obsadit britskou Barmu. Britům po ztrátě Barmy hrozil japonský vpád do Indie. Změnu přinesl teprve japonský útok na Pearl Harbor v prosinci 1941, po němž USA vstoupily do války.
16. května 1935 zavedlo nacistické Německo opět všeobecnou brannou povinnost a doplňování armády pravidelnými odvody, což bylo Německu versaillskou smlouvou zakázáno. O necelý rok později, 7. března 1936, vkročily odvody posílené německé jednotky do Porýní, tj. na německé území na levém břehu Rýna, které podle podmínek versaillské mírové smlouvy a locarnských dohod z října 1925 mělo být trvale demilitarizováno. Adolf Hitler sám počítal s tím, že v případě ostré reakce ze strany Francie a Velké Británie vojska z levého břehu zase stáhne. Ale nestalo se nic. Hrůzy první světové války byly stále ještě v živé paměti a britští i francouzští politici si uvědomovali, jak nepopulární by byla u obyvatelstva jakákoliv akce hrozící vyvolat novou válku s Německem. Důsledkem byla politika appeasementu snažící se za každou cenu o dohodu s Německem s cílem zabránit válce.
V březnu 1938 Velká Británie a Francie nereagovaly na anšlus Rakouska k Německu, a na podzim téhož roku přiměly ve jménu míru Československo k odstoupení pohraničních území. O půl roku později – v březnu 1939 - zmizel i zbytek Československa z mapy Evropy a už v květnu téhož roku vzneslo Německo územní nároky vůči Polsku. Polská vláda jakékoliv územní ústupky Německu odmítla. Velká Británie a Francie do poslední chvíle naléhaly na Varšavu, aby se s Němci „nějak dohodla“. Na štěstí Hitler, který 23. srpna 1939 uzavřel se Stalinem pakt o neútočení, byl už rozhodnut vyřešit ve spolupráci s SSSR „polskou otázku“ vojensky a o mírové řešení neměl zájem, takže z plánovaného „druhého Mnichova“ nakonec sešlo. Když 1. září 1939 zahájila německá armáda útok na Polsko, nezbývalo Francii a Velké Británii než splnit svoje spojenecké závazky a vypovědět 3. září Německu válku. Válku, která vůbec nemusela nastat, kdyby zasáhly už po německém obsazení Porýní v roce 1936.
Události vedoucí k druhé světové válce jak v jihovýchodní Asii a Tichomoří, tak i Evropě, ukazují zcela jasně, že usmiřování agresora, a především mlčení k uchvacování cizího území k míru nevede; posiluje naopak agresora a inspiruje jej k dalším výbojům. Naopak dějiny tzv. studené války jasně ukázaly, že mír je možné zajistit jedině pevným postojem vůči agresorovi, a v případě krajní nutnosti i vojenským zásahem proti němu. Poprvé se to jasně ukázalo v době blokády Západního Berlína (24. 6. 1948 – 12. 5. 1949), kdy Sověti zablokovaly pozemní transport ze západních zón Německa přes svou okupační zónu do západních sektorů Berlína a zároveň tam přestaly ze své okupační zóny dodávat potraviny. Cílem bylo Západní Berlín vyhladovět a přimět západní spojence, aby se odtud stáhli. Generál Lucius Clay, guvernér americké okupační zóny v Německu (spojené od 17. dubna 1948 s britskou a francouzskou zónou) se rozhodl zásobovat Západní Berlín leteckým mostem prostřednictvím tří leteckých koridorů přes sovětskou okupační zónu (tj. pozdější NDR). Clay dal přitom Sovětům na vědomí, že útok na letadla v koridorech nebo uzavření koridorů bude bez dalšího považováno za nepřátelský akt, na který západní spojenci odpoví silou. Když Stalin zjistil, že letecký most funguje a západní spojenci se ze západních sektorů nestáhnou, blokádu po jedenácti měsících uvolnil, aniž by cokoliv získal. V roce 1950 poskytly USA a další země kapitalistického světa vojenskou pomoc Korejské republice proti útoku Severní Koreje (KLDR), za níž stál SSSR a Čína. Jasná vojenská odpověď západních států znemožnila korejským komunistům zmocnit se celého Korejského poloostrova a vedla nakonec v roce 1953 k zastavení války a zmrazení konfliktu. V letech 1979-1989 nejprve tajná a potom už celkem zjevná americká podpora afgánským mudžahedínům přinutila Sovětský svaz stáhnout svou armádu z Afganistánu.
Rusko-ukrajinská válka bohužel ukazuje, že někteří důležití světoví politici západního světa a především nové americké administrativy Donalda Trumpa na zkušenosti studené války už zapomněli a místo toho se vracejí k zcela nefunkční politice appeasementu. V tom jsou zřejmě nepoučitelní. Ačkoliv Rusko zahájilo již roku 2014 agresi proti Ukrajině, odmítaly západní státy poskytnout zákonné ukrajinské vládě možnost nákupu zbraní, zatímco Rusko přes formální zbraňové embargo dodávalo zbraně separatistům v Doněcké a Luhanské oblasti bez omezení. Situace tehdy silně připomínala roky 1936-1938, kdy za občanské války ve Španělsku odmítaly pod záminkou „nevměšování“ Francie a Velká Británie dodávat zbraně vládě Španělské republiky, zatímco Německo a Itálie vzbouřeným frankistům pomáhaly jak zbraněmi, tak vojáky. Když v únoru 2024 zahájilo Rusko otevřenou válku proti Ukrajině, rozhodly se sice USA a západní demokracie Ukrajině nějakou výzbroj dodat, ale samy (a nikoliv Putin) si nakreslily „nepřekročitelné červené čáry“, které Ukrajině svazovaly možnost plně sofistikované zbraně využívat. USA a ostatní země NATO se navíc dopustily osudné chyby: veřejně a opakovaně tvrdily, že na Ukrajinu žádná vojska nepošlou, čímž daly Rusku najevo, že se vlastně nemá čeho obávat. Přitom Rusko otevřeně nakupovalo rakety v Iránu a Severní Korea dodala Rusku nejen dělostřeleckou munici a rakety, ale i živou sílu. Když se na podzim 2024 objevili na frontě přímo severokorejští vojáci, byla reakce Západu nulová.
Za těchto podmínek se nikdo nemůže divit, že Ukrajina ve válce podléhá přesile a spěje k porážce. Osobně mám ostatně vážné podezření, že Západ (a především USA) si nikdy vítězství Ukrajiny nepřály, protože ve svých kalkulacích i nadále počítaly se silným Ruskem, s nímž by se „nějak“ dohodly. Podobně jako v letech 1931-1939 se i dnes různí chcimírové a bohužel částečně už i nová americká administrativa domnívají, že jestliže bude Rusku ponecháno, co si hrubou silou uchvátilo, a Ukrajina se navíc zaváže k trvalé neutralitě, bude válka ukončena a nastane trvalý mír. Přeloženo z diplomatického jazyka do srozumitelné češtiny: Ukrajina má být v zájmu světového míru hozena přes palubu a dotlačena ke kapitulaci, tak jako Československo v září roku 1938. Tento „rusko-ukrajinský kompromis“ dává Rusku prakticky vše co chtělo, zatímco Ukrajině nenabízí za vzdání se části svého území a částečně i suverenity vůbec nic.
Realita je ale jiná: kapitulací Ukrajiny a její „neutralizací“ bude sice horká válka dočasně ukončena, ale trvalý mír nenastane. Neutralita má smysl jen tehdy, jestliže je mezinárodně garantována. Jaké záruky je ale ochoten dát Západ Ukrajině? Stručně řečeno: žádné! Představa, že na linii příměří budou dohlížet armády zemí východní Evropy, jak to navrhuje příští americký viceprezident James D. Vance, je s ohledem na vojenské síly těchto zemí nereálná. A možné záruky ze strany Ruska? Ty jsou dnes zcela bezcenné. Poté, co Rusko porušilo budapešťské memorandum z roku 1994 zaručující celistvost ukrajinského území i minské dohody o příměří v Doněcké a Luhanské oblasti z roku 2014, lze oprávněně pochybovat, že jakýkoliv svůj závazek vůči Ukrajině dodrží. Rusko totiž potřebuje ovládnout celou Ukrajinu, protože jinak už nebude evropskou mocností a nebude mít možnost přímo ovlivňovat dění ve východní Evropě. Dá se naopak předpokládat, že po konsolidaci sil zahájí Rusko buď další útok na ukrajinské území, anebo se bude aspoň snažit svým tlakem dosadit v Kyjevě proruskou vládu, jako je tomu v sousedním Bělorusku.
Faktické uznání ruských výbojů bude mít ještě další, mnohem nebezpečnější následek: definitivně jím bude pohřbena zásada nezměnitelnosti státních hranic silou. To je velmi nebezpečný precedent. Těžko například bude možné nadále bránit bosenským Srbům v odtržení od Bosny a Hercegoviny a připojení k Srbsku. Mohou být zpochybněny prakticky všechny hranice v Evropě. Samotné Rusko by se po vítězství nad Ukrajinou zřejmě zaměřilo na ovládnutí Moldovy a potom možná otestuje i soudržnost NATO – např. útokem na některý malý stát v Pobaltí. Otevřeně tak zavládne „právo silnějšího.“
Aby k tomuto katastrofickému scénáři nedošlo, je třeba nadále zbraněmi podporovat Ukrajinu. Pokud Ukrajina válku prohraje a bude nucena přijmout ztrátu svého území, pak je třeba, aby USA i evropské členské státy NATO řekly Putinovi jasně: „A dost - další ruské výboje už trpět nebudeme, ani kdyby to mělo vést k válce“. Válku s Ruskem si jistě nikdo nepřeje, ale je třeba s ní – bohužel – do budoucna počítat. Především ty státy, které před rokem 1989 ležely v sovětské sféře vlivu, musí na ni být už teď dobře připraveny. Doba odzbrojovacích konferencí už minula, neboť se bohužel neosvědčily. Staré latinské přísloví říká: Si vis pacem, para bellum, tedy: chceš-li mír, připravuj válku. To platí i dnes.