Článek
Finsko bylo dlouhá století součástí Švédska. Po krátké rusko-švédské válce v letech 1808-1809, v níž bylo Švédsko poraženo, připadlo v roce 1809 Finsko Rusku jako autonomní velkoknížectví s vlastním sněmem a rozsáhlou samosprávou. Finové, podobně jako jiné národy carské říše, využili oslabení Ruska v důsledku bolševické revoluce a 6. prosince 1917 vyhlásili úplnou samostatnost. Krátce na to „rudí Finové“ - levicoví sociální demokraté (finští bolševici) vedení Otto Wille Kuusinenem vyhlásili 28. ledna 1918 v Helsinkách Finskou socialistickou republiku. „Bílí Finové“, což byli především rolníci a městské vyšší a střední vrstvy, odmítli „rudou“ vládu uznat, což vedlo k občanské válce. Vůdci „bílých“ se stali Pehr Evind Svinhufvud a Carl Gustaf Mannerheim, bývalý carský generál pocházející ze švédské menšiny ve Finsku. Mannerheim takticky stáhl narychlo vytvořenou „bílou“ armádu z Helsinek a počátkem března porazil málo disciplinované finské rudé gardy u Tampere. Na pomoc „bílým Finům“ přispěchalo císařské Německo. Německý expediční sbor obsadil 12. března 1918 Helsinky a vyhnal odtud „rudou“ vládu. Část finských bolševiků včetně Kuusinena utekla do Ruska. To se pokusilo podpořit finské soudruhy vojenskou akcí, avšak v krátké rusko-finské válce bylo poraženo.
Válečný stav mezi Ruskem a Finskem byl formálně ukončen 14. října 1920 mírovou smlouvou v estonském Tartu. Finsko-ruská hranice byla stanovena shodně s někdejší hranicí mezi autonomním Finskem a Ruskem, což znamenalo i potvrzení rozdělení Karélie: Finsko získalo její západní část, zatímco východní, obývaná Finům etnicky a jazykově příbuznými Karely, zůstala Rusku. Na severu získalo Finsko oblast Petsama (rusky: Pečenga) a tím i přístup k Barentsovu moři.
Moskva se nikdy nevzdala plánů na opětovné ovládnutí Finska a Pobaltí. 23. srpna 1939 byl v Moskvě podepsán sovětsko-německý pakt o neútočení, jehož tajný dodatkový protokol stanovil hranici sovětské a německé sféry vlivu ve východní Evropě. Jím se Finsko dostalo do sovětské zájmové oblasti. Krátce po porážce Polska a jeho rozdělení mezi Německo a SSSR vnutil Sovětský svaz Litvě, Lotyšsku a Estonsku nevýhodné spojenecké smlouvy umožňující rozmístění sovětských vojsk na jejich území a faktické podřízení zahraniční politiky těchto zemí Moskvě. Ani u Finska tomu nemělo být jinak
5. října 1939 se sovětská vláda obrátila na vládu Finské republiky s naléhavou žádostí, aby byla okamžitě zahájena jednání „o konkrétních politických otázkách“. Finská delegace, kterou vedl ministr zahraničních věcí Juho Erjas Erkko, skutečně krátce potom přijela do Moskvy. Jednání s lidovým komisařem (ministrem) zahraničních věcí Vjačeslavom Molotovem, kterých se zúčastnil osobně Stalin, byly zahájeny 12. října. Sovětská strana předložila Finsku teritoriální požadavky: sovětsko-finská hranice, probíhající doposud jen asi 30 km na sever od Leningradu (dnešního Petrohradu), měla být posunuta až k městu Viipuri (dnešní ruský Vyborg); dále Finsko mělo postoupit Sovětskému svazu ostrovy Suursaari (rusky: Gogland), Lavansaari (Moščnyj ostrov) a Tytärsaari (Bol´šoj Tjuters) ve Finském zálivu a poloostrov Kalastajasaarento (rusky Rybačij poluostrov) v Barentsově moři. SSSR kromě toho žádal pronájem poloostrova Hankoniemi (známějším pod švédským názvem Hangö) na jižním okraji Finska, kde měla být umístěna sovětská posádka o síle 5000 mužů. Jako kompenzaci SSSR nabízel území o rozloze 5500 km čtv. ve východní Karélii severně od Ladožského jezera.
Navrhovaná výměna byla ve skutečnosti pro Finsko krajně nevýhodná. Posunutí hranice totiž znamenalo ztrátu opevnění na Karelské šíji (tzv. Mannerheimova linie). Nabízené území bylo velmi slabě osídlené a nemělo větší hospodářský význam. Finský ministr zahraničí Erkko a prezident Kyösti Kallio se kromě toho právem obávali, že uvedené sovětské návrhy jsou jen úvodem k dalším sovětským požadavkům, na jejichž konci bude úplné ovládnutí Finska. Jednání nakonec skončila bezvýsledně a 9. listopadu 1939 finská delegace odjela z Moskvy.
26. listopadu 1939 poslal Molotov finské vládě ostrou nótu, ve které tvrdil, že finské dělostřelectvo ostřelovalo stanici sovětské pohraničí stráže v obci Mainila. Finsko prokázalo, že na finské straně hranice u Mainily žádná dělostřelecká jednotka není a ani nebyla. Bez ohledu na to Sovětský svaz vypověděl sovětsko-finský pakt o neútočení z roku 1932 a 28. listopadu přerušil s Finskem diplomatické styky. Z pamětí Nikity Sergejeviče Chruščova dnes víme, že incident u Mainily byl sovětskou provokací, kterou zorganizoval maršál Grigorij Ivanovič Kulik. Charakteristické je, že Kulik sám se nakonec stal obětí stalinského režimu: v roce 1947 byl zatčen a na základě vykonstruovaného obvinění z přípravy protistátního spiknutí v roce 1950 zastřelen.
Incident v Mainile byl použit k formálnímu odůvodnění sovětského útoku na Finsko. Rudá armáda zahájila útok bez vypovězení války 30. listopadu 1939 útokem na Karelskou šíji a podpůrnými útoky z východní Karelie po celé délce hranice. Současně byl 30. listopadu podniknut letecký útok na helsinské letiště na předměstí Malmi. Následující den (1. prosince) obsadila Rudá armáda finské lázeňské město Terijoki (dnes ruský Zelenogorsk) vzdálené asi 50 km od Leningradu.
Stalin spoléhal na pátou kolonu uvnitř země v podobě ilegální Komunistické strany Finska. Proto v Terijoki zřídil loutkovou vládu, která vyhlásila „Finskou lidovou republiku.“ Moskva ji samozřejmě ihned uznala a podepsala s ní spojeneckou smlouvu. Do čela vlády v Terijoki byl dosazen Otto Wille Kuusinen, vůdce finských bolševiků z doby občanské války. Kuusinenova vláda se pokusila zorganizovat vlastní armádu, do níž byli verbováni místní Finové a Karelové ze sovětské části Karélie. „Rudá“ vláda se pokusila verbovat vojáky i z řad finských zajatců, ale s minimálním úspěchem
Krátce po ustavení vlády v Terijoki utrpěla Moskva velkou blamáž. Velká část finských komunistů, kteří utekli do sovětského Ruska po porážce ve finské občanské válce padla za oběť stalinským čistkám, a tak nebylo snadné obsadit vládu někým, kdo by byl ve Finsku alespoň trochu známým. Stalin se proto obrátil na Arvo Tuominena, známého představitele ilegální Komunistické strany Finska, který byl tehdy ve Švédsku. Tuominen ale členství ve vládě odmítl. Později vydal prohlášení, v němž se od celé akce v Terijoki distancoval. Finským komunistům doma vzkázal, aby se každý zachoval podle vlastního rozumu a svědomí, přičemž ale zdůraznil, že on sám Sovětskému svazu pomáhat nebude. Tuominenovo vystoupení mělo úspěch. Žádné povstání, k němuž v letácích shazovaných ze sovětských letadel Moskva vyzývala, se nekonalo. Finský národ se naopak sjednotil pod vedením nové koaliční vlády Rista Rytiho. Vrchním velitelem ozbrojených sil se stal maršál Mannerheim, vítěz nad bolševiky z roku 1918, ačkoliv mu bylo už dvaasedmdesát let.
Finská armáda kladla od začátku Rudé armádě houževnatý odpor, který překvapil jak sovětské velení, tak i celý svět. První útok na Karelské šíji skončil sovětskou porážkou. Příčin bylo víc. Na válku proti Finsku byly nejprve vyčleněny jen nedostatečné síly, totiž vojska leningradského vojenského okruhu. Rudá armáda nebyla v dobrém stavu, protože důstojnický sbor byl postihnutý čistkami z let 1937-1938. V těžce přístupném, zalesněném terénu s minimem zpevněných silnic byla technická převaha Rudé armády málo platná. Sovětští vojáci neměli k boji žádnou motivaci a neboli ani připraveni na boj v arktických podmínkách. Na druhé straně finští vojáci byli vysoce motivovaní, protože bojovali za samostatnost a nezávislost své země. Finové dobře znali místní terén a dokázali jej využít: pěší jednotky se přesouvaly na lehkých lyžích a byly proto v lesnatém terénu mnohem mobilnější než jednotky Rudé armády.
Sovětské motorizované útvary musely po cestách postupovat v dlouhých kolonách; Finové dokázali takovouto kolonu zastavit, rozčlenit malými údery na malé části, ty obklíčit, a potom soustředěnými útoky likvidovat. Tento způsob boje byl označován finským výrazem motti. Uvedeným způsobem se Finům podařilo 8. ledna 1940 zvítězit v bitvě u osady Suomussalmi (známé též jako bitva na Raatské silnici), kde finská 9. pěší divize pod velením plukovníka Paava Susitaivala zničila 163. střeleckou divizi brigádního generála („kombriga“) Andreje Ivanoviče Zelencova, a potom i 44. motorizovanou divizi generála Alexeje Ivanoviče Vinogradova, která měla Zelencovovy jednotky vyvést z obklíčení. Vinogradov byl za tento neúspěch zastřelen, Zelencov padl v srpnu 1941 v bojích na sovětsko-finské frontě během tzv. pokračovací války.
Sympatie světové veřejnosti byly jednoznačně na straně Finska. 14. prosince 1939 byl SSSR většinou hlasů vyloučen jako agresor ze Společnosti národů. Zbraně a humanitární pomoc dodaly Finsku ve větším objemu následující státy: Itálie, Maďarsko, Dánsko, Norsko, Belgie, Francie a Jihoafrická unie a rovněž neutrální Švédsko; prezident USA Roosevelt získal od kongresu souhlas na jednorázovou pomoc zbraněmi, ale ty dorazily až v době, kdy už konflikt prakticky skončil. Problémem byla doprava pomoci: zbraně, výstroj a humanitární pomoc bylo nutno nejprve dopravit do švédských přístavů; odtud se přepravovaly vlaky do Haparandy na švédsko-finských hranicích, kde bylo nutno vše přeložit do finských vagonů, protože finské železnice mají širší (ruský) rozchod. Ve Finsku bojovalo také asi 11 000 dobrovolníků, nejvíc ze skandinávských zemí, především ze Švédska.
Už při pohledu na mapu a při srovnání rozlohy a počtu obyvatelstva Finska a SSSR je jasné, že Finsko se sice mohlo bránit, ale bez cizí pomoci válku vyhrát nemohlo. Velká Británie a Francie byly po určitém váhání ochotny vyslat do Finska expediční sbor, pokud o to finská vláda oficiálně požádá. O samotné Finsko jim ale primárně nešlo: SSSR byl od podepsání sovětsko-německého paktu považován za tichého spojence Německa, se kterým byly Francie a Velká Británie od 3. září 1939 ve válce. SSSR poskytoval Německu cenné suroviny, především ropu.
Vojenským oslabením SSSR ve Finsku měla být podle francouzských představ podvázána sovětská spolupráce s Německem. Francouzský generální štáb původně dokonce uvažoval o leteckém útoku na ropná pole v Baku; ten by ale vyžadoval využití tureckých letišť, a bylo vysoce nepravděpodobné, že by s něčím takovým Ankara souhlasila. Britové měli s vysláním expedičního sboru vlastní plány: hodlali jeho část ponechat v Norsku a ve Švédsku, aby tak zamezili pokračujícím dodávkám švédské železné rudy do Německa. Norská i švédská vláda se ale obávaly konfliktu se Sovětským svazem nebo s Německem (či s oběma současně) a proto s odvoláním se na svou neutralitu odmítly britsko-francouzský expediční sbor vpustit na svá území.
Moskva se zatím připravovala na novou ofenzívu. Přípravou byli pověřeni maršál Semjon Konstantinovič Timošenko a náčelník generálního štábu (STAVKA) Boris Michaljovič Šapošnikov, který patřil k nejschopnějším sovětským štábním důstojníkům. Tentokrát byly shromážděny mnohem větší síly než na podzim 1939. Nová ofenzíva byla zahájena 1. února 1940 po přeskupení vojsk. Sovětská armáda se místo bojů na dlouhé frontě v Karélii měla soustředit na prolomení opevněné Karelské šíje a na obsazení Viipuri. Masový útok byl zahájen 11. února 1940. Po třech dnech bojů byla Mannerheimova linie prolomena a 15. února Mannerheim nařídil ústup na tzv. vnitřní obrannou linii. Finská armáda už nyní bojovala jen proto, aby získala čas pro diplomatická jednání a uzavření příměří za nejmenších množných územních ztrát. Finská vláda se nakonec rozhodla nežádat Velkou Británii a Francii o vojenskou pomoc, která se kvůli stanovisku Norska a Švédska jevila jako značně problematická, a zahájit s Moskvou mírová jednání.
Bez ohledu na vývoj na frontě došlo v Moskvě k zásadnímu posunu. Stalin se obával, aby do války na straně Finska skutečně nezasáhly Velká Británie a Francie. Kromě toho odpor Finů na něj udělal velký dojem; uvědomil si, že válka sjednotila finský národ, který Kuusinenovu vládu nepřijme. Přímá okupace Finska by navíc znamenala riziko partizánské války. Stalin se proto rozhodl, že ponechá Finsko jako samostatný stát.
Diplomatické rozhovory o příměří byly vedeny prostřednictvím sovětské vyslankyně ve Švédsku Jeleny Nikolajevny Kolontajovové. Tato vzdělaná a emancipovaná dáma, ačkoliv pocházela z vysoké ruské šlechty, se už v mládí dobrovolně přidala k bolševikům a jako vůbec první žena na světě se stala vyslankyní. 12. února ministr zahraničí Väinö Alfred Tanner přijel do Stockholmu s návrhem na odstoupení Sovětskému svazu ostrova Jussaro. Sovětská strana návrh odmítla jako nedostatečný a žádala odstoupení celé Karelské šíje a zřízení základny na poloostrově Hangö. 5. března 1940 Rudá armáda obklíčila Viipuri. Situace se pro Finy stala kritickou, protože pádem města by se pro sovětská vojska otevřela cesta na Helsinki. Proto následující den finská vláda požádala o příměří. 7. března přijela do Moskvy finská delegace. Podmínky byly mnohem horší, než ty z října 1939, nicméně v dané situaci Finsko nemělo jinou možnost, než je přijmout.
Mírovou smlouvou podepsanou v Moskvě 12. března 1940 Finsko ztratilo celou Karelskou šíji včetně Viipuri (Vyborgu), oblast Salla v severovýchodním Finsku, část Karélie u Ladožského jezera a na severu poloostrov Kalastajasaarento (Rybačij poloostrov), celkem 11% svého území. Bylo přinuceno souhlasit s pronájmem poloostrova Hangö na 30 let. Na druhé straně ale Moskva souhlasila s likvidací „Finské lidové republiky“ a její vlády, o které ve smlouvě není ani zmínka.
Když 22. června 1941 napadlo Německo Sovětský svaz, využilo Finsko příležitost, aby jako německý spojenec v tzv. pokračovací válce získalo ztracená území zpět. To se na přechodnou dobu skutečně povedlo, a finská armáda dokonce dočasně okupovala ve východní Karelii, ovšem porážka Německa nakonec znamenala i opětovnou porážku Finska. Přesto houževnatý finský odpor proti ofenzívě sovětských vojsk koncem léta 1944 učinil na Stalina dojem. Finsko, poté co požádalo o příměří, nebylo na rozdíl od ostatních spojenců Německa okupováno. Podle příměří, podepsaného v Moskvě 19. září 1944, muselo vyhlásit válku Německu a byly potvrzeny hranice z roku 1940; Finsko navíc ztratilo oblast Petsama a muselo souhlasit se zřízením sovětské námořní základny na poloostrově Porkkala ve Finském zálivu.
Podmínky příměří potvrdila i pařížská mírová smlouva s Finskem z 10. února 1947. Stalin se definitivně rozhodl ponechat Finsko jako samostatný stát, kde se nebude zavádět socialismus sovětského typu. Sovětský svaz si pouze smlouvou o přátelství a vzájemné spolupráci z 6. dubna 1948 zajistil, že se Finsko nestane součástí formujícího se atlantického paktu a bude provádět ve vztahu k SSSR přátelskou politiku. Tuto smlouvu, která ve skutečnosti omezovala finskou suverenitu v mezinárodních otázkách, Finsko prohlásilo v důsledku rozpadu SSSR 20. ledna 1992 za zaniklou.
Zimní válka ukázala, že i malý národ se může úspěšně bránit. Ztratilo sice část svého území, ale – na rozdíl od Litvy, Lotyšska a Estonska, které v srpnu 1940 SSSR anektoval – si udrželo svou samostatnost. Finsko svým hrdinným bojem uhájilo svou svobodu, a nakonec v roce 1992 obnovilo i svou plnou suverenitu. A to jistě není málo.
