Článek
Přibližně říkáte toto: západ měří dvojí metrem: kritizuje Rusko za to, ale schvaluje, nebo alespoň mlčí k tomu, co dělají USA. Jako jasný příklad uvádíte souhlas USA s odtržením Kosova v roce 1999. Psal jste také o referendech na Ruskem anektovaných územích a opatrně tak formulujete otázku, zda Rusové - obyvatelé Krymu a východní Ukrajiny - nemají nárok rozhodnout se, kde a jak chtějí žít, když si způsob života a začlenění do mezinárodních struktur chtějí zařídit po svém Ukrajinci.
Další Vaše poznámky se týkají zahraniční politiky Ruska. Protože si píšeme o těchto věcech již delší čas, dovolil jsem si napsat obšírnější odpověď. Snad se nebudete zlobit, že tuto odpověď zároveň poskytuji časopisu „Listy“ jako otevřený dopis ruskému příteli. Dovoluji si Vás tak nazvat a doufám, že Vám to nebude vadit.
Já samozřejmě o americké politice nemám iluze a plně s Vámi souhlasím, že uznání odtržení Kosova od Srbska bylo zásadní chybou a nebezpečným precedentem, který se světu vymstil. Došlo k poručení zásady nepřípustnosti změn hranic silou. Stačí si připomenout, že na základě tohoto precedentu došlo v roce 2008 s ruskou pomocí k odtržení Abcházie a Jižní Osetie od Gruzie a samozřejmě také odtržení Krymu od Ukrajiny v roce 2014.
Já chápu problém Krymu, jehož příslušnost k Ukrajině je skutečně jak historicky, tak z hlediska národnostního složení sporná (Krym se stal součástí Ukrajiny v rámci SSSR v roce 1954, součástí Ruska byl od roku 1783; před tím to byl tatarský chanát závislý na Osmanské říši – pozn. J. R.). To ale neopravňovalo Rusko řešit tento problém vojenským zásahem. Nad anexí Krymu v roce 2014 ještě svět přivřel oči, zřejmě právě s ohledem na složitost otázky a národnostní složení. Pokud jde ale o Donbas a ony čtyři východoukrajinské oblasti, má se situace zcela jinak a svět zde zavírat oči nemůže. Jejich připojení je totiž jednoznačným aktem agrese, která pokud by byla uznána, rozmetá na molekuly stávající systém mezinárodních vztahů budovaných od roku 1945, respektive: rozmetá i to, co z tohoto systému ještě zbylo. Každý velký stát pak bude moci anektovat sousední území s odůvodněním, že kdysi bylo jeho součástí anebo že tam žijí jeho soukmenovci.
Putinův režim se ohání argumentem, že hrozilo přijetí Ukrajiny do NATO, čímž by došlo k obklíčení Ruska a k ohrožení jeho bezpečnosti. Tedy jinak řečeno: Rusko muselo proti Ukrajině zahájit jakousi preventivní válku. Preventivní války jsou ale mezinárodním právem zakázány, protože jinak by každý stát mohl kdykoliv zaútočit na svého souseda s odůvodněním, že jej svou politikou ohrožuje. Kromě toho ruské odůvodňování agrese neobstojí ani fakticky. V mezinárodním ohledu nikdo v roce 2014 ani 2022 seriózně neuvažoval o přijetí Ukrajiny či Gruzie do NATO, takže ruské obavy byly neopodstatněné. Přijetí Ukrajiny do NATO nebylo aktuální v roce 2022 a tím méně je aktuální dnes. Samozřejmě, že nikdo nemůže dát záruku, že Ukrajina nikdy nevstoupí do NATO, jak to Putin žádá; takovou záruku by Putinovi mohl dát jedině Bůh. Jednou se Ukrajina členem NATO jistě stát může, to se vyloučit nedá. Ale pokud se to stane, tak to bude v době, kdy my dva už na tomto světě s velkou pravděpodobností nebudeme - a Putin také ne.
Další Putinův argument se opírá o tvrzení o ruské menšině na východní Ukrajině, kterou Rusko muselo ochránit před „fašisty“. I kdyby byl východ Ukrajiny skutečně etnicky ruský, neopravňovalo by to Rusko k zásahu. Ve skutečnosti ale nelze hovořit o jasném ruském charakteru těchto oblastí. Žije zde sice ruskojazyčné obyvatelstvo, ale to neznamená, že jde o Rusy; jasnou ruskou identitu má jen menší část obyvatel, velká část měla už před rokem 2022 ukrajinskou identitu, která se po ruské agresi v únoru 2022 ještě posilnila. Totéž platí o obyvatelstvu, které hovoří dialektem suržyk, směsicí ruštiny a ukrajinštiny. Příkladem ruskojazyčného Ukrajince je i sám Zelenskyj, který ukrajinsky až do nástupu do politiky neuměl, ale za Rusa se nikdy nepovažoval.
Tvrzení o „teroru“ ukrajinských „fašistů“ na Rusech na východní Ukrajině jsou jen ruskou propagandou. Opakované šetření ze strany OBSE v letech 2014-2022 nic podobného neprokázalo, ani ze strany samotného obyvatelstva tehdy žádné stížnosti nepřicházely. Jistě, ukrajinská tajná služba SBU zakročovala - někdy velmi ostře - proti proruským separatistům na území, která na východě Ukrajiny nadále kontrolovala. Tak ale postupuje za válečného stavu každý stát. Není vůbec pravda, že by ukrajinské úřady zakazovaly ruskojazyčnému obyvatelstvu mluvit rusky - to by se ostatně ani nedalo technicky provést. Šlo o jiný problém: ukrajinská Vrchovna rada (parlament) přijala zákon zavádějící ukrajinštinu jako výlučný úřední jazyk. V tomto jazyce měla být tedy vedena veškerá úřední agenda. Zákon ale výslovně neříkal, že nelze používat jiné jazyky jako pomocné, vedlejší. V praxi ve vztahu k ruskojazyčným obyvatelům se běžně bez ohledu na literu zákona na východě Ukrajiny i nadále běžně používala ruština, což se změnilo teprve po vypuknutí války, kdy se objevil celkem pochopitelný odpor vůči všemu ruskému.
Je ovšem pravda, že ve všech školách na Ukrajině začala být zaváděna povinná výuka ukrajinského jazyka. Ruskojazyčné obyvatelstvo (ale např. také Maďaři ze Zakarpatska) proti zavádění ukrajinštiny jako jediného úředního jazyka celkem pochopitelně protestovalo. Čistě lidsky se tomu dá jistě rozumět: když je člověku přes padesát a nikdy doposud ukrajinštinu nepotřeboval, tak se mu logicky zdá diskriminační, že se má nyní tento jazyk učit a používat jej v úředním styku. Já osobně považuji uvedený zákon, který mimochodem nenavrhl Zelenskyj, ale pochází z éry jeho předchůdce Petra Porošenka, za škodlivý a zbytečný. Jenže takový zákon má většina zemí Evropy. V České republice sice žádný podobný zákon nemáme, ale to jen díky tomu, že jde o stát v podstatě národnostně a jazykově homogenní. Např. na Slovensku, které je nyní díky tandemu Fico-Pellegrini Moskvě celkem příznivě nakloněno, existuje podobný zákon o slovenštině jako státním jazyku. Mimochodem: iniciátorem zákona o slovenštině jako výhradním státním jazyku byla už v roce 1990 Slovenská národní strana (SNS), která jako součást Ficovy vládní koalice je otevřeně proruská a protiukrajinská. Shrnuto a podtrženo: žádný „teror“ proti Rusům (resp. ruskojazyčnému obyvatelstvu) se na Ukrajině nekonal. Uvedeným ukrajinským jazykovým zákonem Putin nemůže ospravedlňovat agresi.
Obviňování současné ukrajinské vlády z „fašismu“, je naprostou lžipropagandou. Je pravda, že část Ukrajinců vidí v Stepanu Banderovi hrdinu boje za národní nezávislost a že ve Lvově mu byl v roce 2007 postaven pomník v nadživotní velikosti. Většina Ukrajinců si ale uvědomuje, že jde o kontraverzní osobu. Ale v Rusku to přece není jiné: nemalá část Rusů dodnes oslavuje gruzínského banditu a bankovního lupiče Josifa Džugašviliho vulgo Stalina, který byl jedním největších masových vrahů 20. století, větším (pokud jde o počet obětí) než Adolf Hitler. Hrozí snad kvůli tomu někdo Rusku válkou? Ostatně, i kdyby na Ukrajině skutečně vládli „fašisté“, ani pak by to neospravedlňovalo ruskou agresi, protože by šlo o vnitřní záležitost Ukrajiny a ta nemůže být důvodem k válce.
Je tu ještě otázka referend na anektovaném území, v nichž se obyvatelstvo Krymu a samozvaných republik Doněcka a Luhanska údajně vyslovilo pro připojení k Rusku. Nejprve je třeba zdůraznit, že národnostní (případně náboženská) menšina sama nemůže vyhlašovat jednostranně referenda o své teritoriální příslušnosti, pokud v Evropě nemá nastat totální chaos. Referendum o příslušnosti nějakého území může být vypsáno jen se souhlasem všech zainteresovaných stran. Musí být předem jasné, kdo v něm má právo hlasovat (především jak dlouho před datem volby musí mít na sporném území trvalý pobyt), jaká musí být minimální účast oprávněných voličů a musí zde být garance, že výsledky referenda budou všemi stranami respektovány. Nic z toho se u referend na východní Ukrajině nestalo. Ale nechme teď tento problém stranou a soustřeďme se na otázku, zda tato referenda skutečně odrážejí vůli obyvatelstva. V případě Krymu se snad ještě dá o takové vůli hovořit: bylo tam skutečně mnoho Rusů, resp. rusky mluvících lidí z různých částí SSSR, kteří si přáli připojení k Rusku. V ostatních oblastech pod ruskou vojenskou okupací ale referenda nevypovídají o ničem, protože nebyla svobodná. Konala se v podmínkách vojenské okupace pod dozorem okupačních úřadů, odpůrcům spojení s Ruskem bylo znemožněno provádět předvolební kampaň, k účasti na referendu byli lidé přímo či nepřímo nuceni, a řada občanů – především proukrajinsky orientovaných - byla zastrašována a neodvážila se proto hlasovat proti připojení. Referendum organizované v „samostatných lidových republikách“ Donbasu a Luhanské oblasti ruskými úřady v podmínkách války je asi stejně legitimní, jako byly „volby“ do parlamentů Litvy, Lotyšska a Estonska po sovětské okupaci Pobaltí v červenci 1940 a následná „žádost“ těchto parlamentů k Nejvyššímu sovětu SSSR o přijetí těchto zemí do svazku SSSR. Ostatně je zcela absurdní, že Rusko žádá anexi čtyř ukrajinských oblastí, které ale vojensky nekontroluje. Občas se objevuje návrh, aby se referenda opakovala pod mezinárodní kontrolou. Jenže dnes už na Donbasu vypsání skutečně svobodného referenda není technicky možné, protože velká část ukrajinsky orientovaného obyvatelstva z území utekla nebo byla vyhnána a naopak na území přišli jako státní a veřejní zaměstnanci „noví lidé“ z Ruska.
Vraťme se ještě k politice USA. Já nejsem nekritickým obdivovatelem Ameriky. Američané samozřejmě především hájí svoje zájmy, což je normální. Udělali v minulosti mnoho chyb a jejich politika je často oprávněně vnímána kriticky. I já ji tak vnímám, hlavně pokud jde o Balkán, kterým se odborně zabývám přes třicet let a jeho národnostním problémům Američané nerozumějí. Byl jsem ve skupině intelektuálů, kteří v roce 1999 otevřeně vystoupili proti americkému bombardování Srbska a jednostrannému postoji prezidenta Václava Havla, jehož jsem si jinak vždy vážil. Ale jedno se americké zahraniční politice musí přiznat: USA neanektují cizí území, resp. minimálně ve 20. století se nic podobného nestalo a dnes je to zcela vyloučeno. To se bohužel o současném Rusku říci nedá.
S přátelským pozdravem,
Jan Rychlík,
český historik zabývající se dějinami východní Evropy
Jméno adresáta v Rusku z bezpečnostních důvodů je neuvádíme.
