Článek
Návrh byl okamžitě odmítnut jak Ukrajinou, tak i Ruskem, ostatně nic jiné se ani nedalo očekávat, protože oba státy považují Krym za integrální součást svého území, kterého se nehodlají vzdát. Pro nezaujatého pozorovatele ale může vypadat návrh na první pohled přijatelně. Vždyť co může být demokratičtějšího, než rozhodnutí samotných obyvatel? Bohužel, Sikorského plán vypadá jako reálný jen na první pohled.
Především národnostní menšina, či přesněji: národnostní skupina, nemůže sama o sobě rozhodovat v referendu o tom, ke kterému státu chce patřit. K takovému referendu je třeba souhlasu všech států, které jsou jim dotčeny a také souhlas všech národnostních skupin na daném území, protože jen tak je dána záruka, že ta národnostní skupina, která referendum prohraje, bude jeho výsledek respektovat.
Kdyby mohly národnostní skupiny samy rozhodovat kam chtějí patřit, nikdy by v roce 1918 nevzniklo Československo v hranicích, v nichž dnes existují Česká a Slovenská republika; vznikl by zcela neživotaschopný útvar, jakým se v roce 1938 stala druhá republika, a ten by se pak brzy rozpadl. Sikorski by si měl uvědomit, že v roce 1918, kdy byla obnovena samostatnost Polska, by se v případných referendech jeho německá a ukrajinská menšina asi těžko vyslovily pro příslušnost k Polské republice. Obnovené Polsko by po takovýchto referendech existovalo jen jako zmrzačený útvar bez přístupu k moři, přibližně v hranicích, jaké měl Generální gouvernement po obsazení německou a sovětskou armádou na podzim 1939.
Jednostranná referenda nelze z hlediska mezinárodního práva uznat. Proto v devadesátých letech 20. století v době války v Jugoslávii nebylo uznáno referendum chorvatských a bosenských Srbů o odtržení od Chorvatska a Bosny. Bez souhlasu Ruska a Ukrajiny a všech národnostních skupin, které v roce 2014 žily na Krymu (tedy nejen Ukrajinců a Rusů, resp. ruskojazyčných Ukrajinců, ale také krymských Tatarů) nelze referendum platně provést
Nicméně připusťme na chvíli, že by všeobecného souhlasu s referendem bylo dosaženo. V takovém případě tu zbývá ještě další problém. Co to znamená, že v referendu mají hlasovat „legální rezidenti“? Kdo to je? Je jasné, že ukrajinský a ruský pohled se bude zásadně lišit. Z ukrajinského pohledu by měli v referendu hlasovat jen ti obyvatelé, kteří podle ukrajinských zákonů byli v roce 2014 ukrajinskými občany a měli na území autonomní oblasti Krym trvalé bydliště, případně jejich přímí potomci, kteří v roce 2014 sice s ohledem na svůj věk ještě neměli volební právo, ale od té doby je získali. S tím by asi Rusko těžko souhlasilo, když považuje Krym za součást svého území a jeho obyvatelům dalo (či někdy spíše) vnutilo ruské občanství. Dá se proto předpokládat, že by žádalo a také prosadilo hlasovací právo pro všechny obyvatele, tedy včetně těch tisíců Rusů, kteří přišli na Krym po roce 2014. Pak je samozřejmě výsledek jasný předem. Ostatně, nejinak by to zřejmě dopadlo i v případě, že by byli přistěhovalci po roce 2014 z hlasování vyloučeni. Ukrajinské obyvatelstvo totiž z Krymu během posledních deseti let buď odešlo, nebo bylo vypuzeno, stejně jako odešla část krymských Tatarů. Nedá se předpokládat, že by se masově vysídlenci na Krym masově vrátili, nebo že by je někdo vyhledával po celé Ukrajině či dokonce v zahraničí, jen aby se mohli zúčastnit referenda. Od roku 2014 se národnostní složení Krymu zcela změnilo ve prospěch etnických Rusů. Pokud by se definitivní statut Krymu měl řešit „až za dvacet let“, jak Sikorski navrhuje, tak je jasné, že za tu dobu vyroste na obsazeném poloostrově nová ruská generace, čímž se ruský charakter poloostrova definitivně upevní. Naproti velká část původního ukrajinského obyvatelstva zatím zemře, nebo se asimiluje.
Referendum uskutečněné ruskými okupanty po obsazení poloostrova je právě i obsahově bezvýznamné a nelze je uznat: nikdo neví, kdo v něm skutečně hlasoval, stoupenci Ukrajiny byli už na útěku a ti co na Krymu zůstali, podobně jako krymští Tataři, neměli vůbec možnost pro setrvání Krymu v rámci Ukrajiny agitovat. Opakovat referendum se dnes ale už nedá, protože nelze obnovit etnický stav quo ante. Sikorského myšlenka je proto politicky neprůchodná a technicky nerealizovatelná.
V důsledku ruské převahy Krym dost možná zůstane v rukou Ruska. Nepokládám ale za možné, že by Ukrajina tuto anexi uznala. De iure bude i nadále považovat Krym za integrální součást svého území, podobně jako např. Srbsko těžko někdy oficiálně uzná ztrátu Kosova.
