Černohorská dálnice nikam: Miliardová past, která málem spolkla stát

Je podzim roku 2019 a vysoko nad divokým vápencovým kaňonem řeky Morača se v mracích tyčí betonové pilíře mostu Moračica. Dosahují výšky 175 metrů – jsou tedy skoro třikrát vyšší než Petřínská rozhledna. O několik kilometrů dál u ospalé horské vesničky Mateševo, kde žije sotva pár desítek starousedlíků, však tato technologická pýcha za miliardu eur náhle končí. Čtyřproudá dálnice plná osvětlených tunelů a kamerových systémů se uprostřed lesů doslova zařezává do bláta a ústí na úzkou, rozbitou okresku.

Dole v hlavním městě Podgorici mezitím úředníci ministerstva dopravy zamykají do trezorů stovky stran stavební a úvěrové dokumentace. Vláda dlouholetého vládce země Mila Đukanoviće totiž na veškeré smlouvy spojené se stavbou uvalila režim státního tajemství. Občané šestisettisícové jadranské země – tedy státu s počtem obyvatel jen o málo větším než Brno – smějí vědět jen to, že každý z nich včetně kojenců právě dluží Pekingu v přepočtu přes 35 tisíc korun. Netuší však, že jejich vláda v čínské smlouvě zastavila samotnou suverenitu země.

Sen o dálnici Bar–Boljare, která by propojila černohorský jadranský přístav Bar přes divoké hory až se srbskou hranicí a Bělehradem, ležel v šuplících balkánských politiků už od dob Jugoslávie. Problém spočíval v neúprosné geologii a ekonomické matematice. Trasa vede jedním z nejnáročnějších horských terénů v Evropě, kde šedesát procent cesty tvoří tunely proražené do skály a obří mosty přes propasti.

Než se do hry vložil Peking, nechaly si Evropská investiční banka (EIB) a Evropská banka pro obnovu a rozvoj (EBRD) vypracovat dvě nezávislé studie proveditelnosti od renomovaných západních inženýrských firem – francouzské společnosti Louis Berger a britské URS. Obě studie dospěly ke stejnému, drtivému závěru: projekt je ekonomicky nenávratný.

Aby si dálnice v takto extrémním terénu na sebe dokázala vydělat z mýtného, muselo by po ní jezdit zhruba 22 až 25 tisíc vozidel denně. Reálný provoz na horské trase se však mimo krátkou letní turistickou sezónu pohyboval kolem necelých šesti tisíc aut denně. Západní banky proto odmítly úvěr poskytnout a varovaly Podgoricu, že stavba v této podobě stáhne malou ekonomiku ke dnu.

Pro tehdejší černohorské politické elity však dálnice představovala prestižní volební pomník. A přesně v té chvíli přistála v Podgorici nabídka, která žádné nepříjemné otázky ohledně návratnosti nekladla. V roce 2014 podepsala černohorská vláda smlouvu s čínskou státní Exim Bank of China na úvěr ve výši 944 milionů dolarů, určený výhradně na první, 41 kilometrů dlouhý úsek ze Smokovace do Mateševa – tedy pouhou čtvrtinu celé plánované trasy.

Mechanismus, který se po podpisu smlouvy rozběhl, kopíroval do posledního puntíku čínský recept na infrastrukturní expanzi. Černá Hora se tak přes noc stala evropskou laboratoří, ve které se naplno projevila čínská kolonizace pomocí úvěrových smluv a ostré ekonomické moci.

Hlavním zhotovitelem stavby se bez otevřeného výběrového řízení stala čínská státní korporace CRBC (China Road and Bridge Corporation). Ta si do černohorských hor přivezla přes tři tisíce vlastních čínských dělníků, vlastní stroje a stavební materiál, který byl na základě mezivládní dohody zcela osvobozen od černohorských cel i daně z přidané hodnoty. Jeden kilometr nedokončené dálnice v horách vyšel v přepočtu na více než 23 milionů eur, což z úseku učinilo jednu z nejdražších silničních staveb na planetě.

Současně tikala pod rozpočtem země měnová bomba. Přestože Černá Hora v běžném styku používá euro, čínská Exim banka poskytla úvěr v amerických dolarech – a tehdejší černohorská vláda neuzavřela žádné měnové zajištění proti výkyvům kurzu. Když pak dolar vůči euru posílil, dluh Černé Hory vůči Pekingu narostl o další desítky milionů eur, aniž by se koplo do země. Protože Černá Hora nemá vlastní měnu a jednostranně používá euro, nemohla ani použít klasický trik vlád, které své nesplatitelné dluhy jednoduše rozpustí v tiskařském lisu a inflaci.

Státní dluh země vyletěl z padesáti procent na více než 103 procent hrubého domácího produktu, přičemž celá čtvrtina zahraničního dluhu připadala na jedinou čínskou banku. Pak přišel rok 2020, pandemie odřízla Černou Horu od příjmů z letního turismu, dálnice stále nebyla hotová – a z Pekingu přišla výzva k úhradě první obří splátky jistiny splatné v červenci 2021.

Když v prosinci 2020 po třiceti letech padl v Černé Hoře režim Mila Đukanoviće a do úřadů nastoupila nová vláda, noví ministři otevřeli trezory a úvěrovou smlouvu z roku 2014 odtajnili. To, co v ní právníci našli, vyvolalo v evropských metropolích šok.

V článku 8.1 odtajněné smlouvy o preferenčním kupujícím úvěru stálo černé na bílém: - Černá Hora se jako dlužník výslovně a neodvolatelně vzdává jakékoli imunity z titulu státní suverenity pro sebe i pro veškerý svůj státní majetek v souvislosti s vymáháním dluhu či výkonem rozhodčího nálezu. - Jedinou výjimku ze zabavení tvořily diplomatické budovy ambasád a čistě vojenský majetek. Veškerý ostatní majetek státu – tedy strategický námořní přístav Bar na pobřeží Jadranu, státní železnice, energetické sítě i lukrativní pobřežní pozemky – mohl být v případě platební neschopnosti předmětem čínského zabavení. - Článek 8.5 smlouvy pak určoval, že jakýkoli spor o zabavení tohoto majetku nebude řešit žádný evropský ani mezinárodní soud, ale rozhodčí tribunál CIETAC přímo v Pekingu podle čínského práva, jehož verdikt je konečný a neodvolatelný. - Smlouva dále obsahovala doložku o křížovém selhání (cross-default): kdyby Černá Hora zpochybnila jakoukoli vedlejší dohodu s čínskou stranou nebo pozastavila projekt, čínská banka měla právo okamžitě zesplatnit celou miliardu dolarů najednou.

Byl to přesný důsledek éry, kdy západní velmoci pálily biliony na Blízkém východě a v tichosti přenechaly Pekingu kontrolu nad strategickými uzly a rozvojovými bankami. Na jaře 2021 tak reálně hrozilo, že čínská státní banka převezme kontrolu nad hlubokovodním přístavem Bar v členské zemi NATO přímo na jadranském křídle Evropy.

Nový černohorský vicepremiér Dritan Abazović tehdy vystoupil v Evropském parlamentu s otevřenou prosbou, aby Evropská unie pomohla úvěr refinancovat a vyplatit Černou Horu z čínského sevření. Přestože malá jadranská republika v roce 2017 vstoupila do Severoatlantické aliance v dozvucích éry, kdy Evropa vyměnila vlastní armády za iluzi věčného míru a bezstarostného obchodu, bruselské instituce zpočátku volání z Podgorice odmítly s tím, že EU nesplácí půjčky třetích stran.

Jakmile však ve Washingtonu a v evropských štábech došlo, že za pár týdnů může pekingský arbitrážní soud sáhnout na jadranský přístav, rozjela se horečná zákulisní operace. V červenci 2021 – doslova pár dní před splatností první čínské tranše – sestavily čtyři velké západní finanční domy (Goldman Sachs, Merrill Lynch, Société Générale a Deutsche Bank) za politické asistence Západu čtrnáctiletý měnový a úrokový swap.

Tato finanční operace převedla toxický čínský dolarový dluh na eura, srazila úrokovou sazbu z čínských dvou procent v dolarech na 0,88 procenta v eurech a ušetřila Černé Hoře osm milionů eur ročně na okamžitých splátkách, čímž zemi na poslední chvíli vyrvala z insolvence. První úsek dálnice se nakonec s tříletým zpožděním otevřel v červenci 2022 – na zbývající tři čtvrtiny trasy k srbským hranicím však zadlužená země dodnes hledá peníze.

Černá Hora unikla zabavení přístavu jen díky tomu, že byla dostatečně malá na to, aby ji západní banky dokázaly v poslední vteřině vykoupit. Co se ale stane, když se do dluhové sítě dostane mnohem větší kořist – plnohodnotný členský stát Evropské unie a eurozóny?

Hned v sousedství Balkánu totiž Peking nemusel čekat na arbitrážní soudy. Využil chvíle, kdy Brusel a Berlín přitlačily zadlužené Řecko ke zdi a přinutily Athény k nucenému výprodeji státního majetku. V sedmém dílu série Šachovnice Evropa se podíváme na to, jak čínský gigant COSCO ovládl největší řecký přístav Pireus a proměnil kolébku evropské civilizace v hlavní čínskou výspu uvnitř Evropské unie.