Česko na šachovnici velmocí: Od čínské iluze k tvrdému vystřízlivění

Je březen roku 2016 a Evropská třída vedoucí z pražského letiště na Hradčany se červená stovkami čínských vlajek. Do Prahy přilétá čínský prezident Si Ťin-pching a na Pražském hradě ho vítají dělostřelecké salvy, jaké nezažila žádná jiná zahraniční návštěva od roku 1989. Tehdejší prezident Miloš Zeman v čínské státní televizi prohlašuje, že Česká republika konečně přestala podléhat tlaku Spojených států a Evropské unie, a označuje naši zemi za „nepotopitelnou letadlovou loď čínské investiční expanze“.

Hlavní hvězdou pražského summitu je devětatřicetiletý čínský miliardář Jie Ťien-ming, předseda záhadného šanghajského konglomerátu CEFC, kterého Miloš Zeman jmenoval svým oficiálním čestným poradcem. Politikům i veřejnosti slibuje investiční déšť v hodnotě více než 230 miliard korun.

Stačí však pouhé dva roky a kulisa se hroutí. V únoru 2018 mizí hradní poradce Jie Ťien-ming v čínské vyšetřovací vazbě kvůli podezření z hospodářské kriminality a korupce, ukazuje se, že celá skupina CEFC žila z předlužených státních úvěrů, a do Prahy musí přiletět krizoví manažeři čínské státní korporace CITIC, aby zachránili alespoň zastavené pražské nemovitosti. Z velkolepého snu o čínské bráně do Evropy zůstala jen pachuť jednoho z největších diplomatických omylů v moderních dějinách Česka.

Od chvíle, kdy si vítězné mocnosti v roce 1945 rozparcelovaly poválečný kontinent modrou tesařskou tužkou na mapě, leží česká kotlina přímo na tektonickém zlomu mezi Východem a Západem. Po roce 1989 prošla česká zahraniční a bezpečnostní politika třemi naprosto odlišnými fázemi, které jako v zrcadle odrážejí proměny celé Evropy.

1. Éra Václava Havla (návrat na Západ a lidská práva):Devadesátá léta a přelom tisíciletí měly jasný azimut: dostat Českou republiku co nejrychleji ze sovětské sféry vlivu do Severoatlantické aliance (1999) a Evropské unie (2004). Václav Havel přitom vtiskl české diplomacii výrazný lidskoprávní rozměr. Praha hostila tibetského dalajlámu, podporovala čínské disidenty a udržovala nadstandardní vztahy s demokratickým Tchaj-wanem. Současně však devadesátá léta přinesla i bolestnou ekonomickou daň, kdy země v rámci návratu do Evropy bleskově vyprodala banky i strategický průmysl západním koncernům a přijala roli subdodavatelské montovny závislé na německém automobilovém průmyslu.

2. Éra Miloše Zemana (čínská investiční iluze 2013–2021):S nástupem Miloše Zemana na Hrad a vlády Bohuslava Sobotky nastal prudký obrat o sto osmdesát stupňů. Pod taktovkou smíšené česko-čínské komory v čele s Jaroslavem Tvrdíkem a tehdejšími finančními skupinami se česká diplomacie pokusila vyměnit lidská práva za čínské miliardy. Vrcholem této éry bylo potupné prohlášení čtyř nejvyšších ústavních činitelů z října 2016, ve kterém se čeští politici písemně omlouvali Pekingu za to, že ministr kultury přijal dalajlámu.

Když se podíváme na účetní bilanci tehdejší „čínské investiční horečky“, odhalíme učebnicový rozdíl mezi skutečnou průmyslovou investicí a politickým nákupem vlivu.

Zatímco jihokorejské, japonské nebo americké firmy stavěly v Česku na zelené louce továrny, vývojová centra a zaměstnávaly desetitisíce lidí, čínská skupina CEFC v Praze nakupovala výhradně trofejní a mediální aktiva: - Koupila fotbalový klub SK Slavia Praha a stadion v Edenu. - Koupila historickou budovu bývalé Živnobanky v ulici Na Příkopě a pětihvězdičkový hotel Mandarin Oriental na Malé Straně. - Vstoupila do pivovarnické skupiny Lobkowicz, letecké společnosti Travel Service, strojírenského podniku Žďas a mediálních domů (ze kterých se však po politické kritice opět stáhla).

V České republice přitom z těchto nákupů nevznikla jediná nová technologická továrna, jediné výzkumné centrum ani jediný pracovní úvazek s vysokou přidanou hodnotou. Podíl Číny na celkových přímých zahraničních investicích v Česku zůstal po celou dobu pod hranicí jednoho procenta – tedy hluboko za Tchaj-wanem, který v Česku vytvořil přes dvacet tisíc reálných pracovních míst v technologickém sektoru. Celá operace CEFC nebyla ekonomickou investicí, ale zpravodajským a lobbistickým průnikem do nejvyšších pater českého státu.

Vystřízlivění z čínského snu přišlo v Česku dříve a razantněji než ve zbytku Evropy. Zlom nastal v prosinci 2018, kdy český Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB) vydal přelomové varování, ve kterém označil hardware i software čínských společností Huawei a ZTE za bezpečnostní hrozbu pro kritickou infrastrukturu státu.

Česká republika se tehdy stala vůbec první zemí Evropské unie, která se odvážila čínské telekomunikační obry v sítích 5G oficiálně pojmenovat jako riziko, a v Praze se následně zrodily takzvané Pražské návrhy pro bezpečnost sítí 5G, které převzal celý západní svět.

Následoval rychlý rozchod s pekingskými iluzemi: - Senátní cesta Miloše Vystrčila na Tchaj-wan v roce 2020 a pozdější přímý telefonát zvoleného prezidenta Petra Pavla s tchajwanskou prezidentkou definitivně pohřbily politiku předklonů vůči Pekingu. - Česká vláda potvrdila odchod z nefunkčního čínského formátu 16+1 (14+1), ze kterého Česku za deset let přitekla jen prázdná memoranda a obří schodek obchodní bilance. - Místo zkrachovalých politických prostředníků z Pekingu tak Praha začala budovat vazby na ostrov, který drží klíč k výrobě nejmodernějších čipů ve světě rozděleném mezi čínský monopol na suroviny a americkou umělou inteligenci – včetně zapojení českých univerzit a firem do dodavatelského řetězce kolem nové evropské továrny tchajwanského gigantu TSMC v saských Drážďanech, jen pár desítek kilometrů od českých hranic.

Naše dvanáctidílná cesta po šachovnici Evropy je u konce. Viděli jsme, že geopolitika nezná vděčnost ani sentiment. V Jaltě a Postupimi rýsovaly velmoci naše hranice podle toho, kam dojely jejich tanky. V éře studené války západní Evropa vyměnila svou suverenitu za pohodlný americký dolarový a jaderný deštník, zatímco Východ úpěl pod sovětským diktátem. A když po roce 1989 Západ uvěřil v konec dějin, rozpustil armády a vyvezl své továrny do Asie, Čína v tichosti skoupila doly, přístavy i dlužní úpisy.

Hlavní poučení pro Českou republiku i celou Evropu zní neúprosně: kdo nemá vlastní průmyslovou základnu, levné a stabilní energie, kontrolu nad strategickou infrastrukturou a schopnost se bránit, ten nikdy nebude sedět u stolu jako hráč – vždy skončí na jídelním lístku jako figurka.

Spojenectví v rámci NATO a západního civilizačního okruhu je pro malou zemi ve středu Evropy životní nutností. Žádný spojenec za nás ale nevyřeší naši domácí úlohu. Pokud má Česko i celá Evropa v tomto tvrdém století obstát, musí přestat spoléhat na cizí protektory a nejprve doma zkrotit vlastní přebujelý byrokratický stát postavený na razítkách a dotacích, který dusí evropský průmysl rychleji než jakákoli cizí mocnost.

Otázka do diskuze pro čtenáře:Dokáže se podle vás Evropa v příštích deseti letech probudit z regulací a postavit se znovu na vlastní průmyslové a bezpečnostní nohy, nebo je starý kontinent odsouzen k roli skanzenu mezi americkou technologickou dominancí a čínskou surovinovou říší? A jakou kartu by mělo v této hře hrát Česko? Napište svůj názor do komentářů pod článkem.