Čínské baterie a americké algoritmy: Zelená past na bezbrannou Evropu

Je listopad roku 2024 a ve švédském městě Skellefteå těsně pod polárním kruhem utichají výrobní linky v obřím komplexu společnosti Northvolt. Podnik, do kterého evropské banky, automobilky i daňoví poplatníci nalili přes patnáct miliard dolarů jako do vlajkové lodi evropské bateriové nezávislosti, žádá o bankrotovou ochranu před věřiteli. Ukázalo se, že ani s nejštědřejšími bruselskými dotacemi a levnou severskou vodní elektřinou nedokáže evropský šampion vyrobit bateriové články v ceně a kvalitě, která by stačila čínským gigantům, a přitom zůstává závislý na dovážených čínských strojích i chemických polotovarech.

O několik tisíc kilometrů dál v kalifornském Silicon Valley mezitím americké korporace spouštějí obří datová centra pro trénování modelů umělé inteligence poháněná desítkami tisíc čipů Nvidia, zatímco z čínských přístavů vyplouvají k evropským břehům lodě naložené levnými elektromobily, solárními panely a bateriovými úložišti.

Jakmile Spojené státy pomocí technologického embarga a hrozby sekundárních dolarových sankcí odřízly Peking od nejmodernějších čipových strojů, přesunulo se těžiště globálního střetu do další vrstvy. Svět budoucnosti se rozdělil na dvě sféry moci: Amerika drží v rukou digitální mozek (křemík, cloud a algoritmy AI), Čína drží fyzické tělo (kritické suroviny, chemickou rafinaci a baterie). A Evropa? Ta si naordinovala nejpřísnější regulační cíle na planetě, aniž by vlastnila jediné z obojího.

Když evropští politici mluví o zelené transformaci a digitalizaci, většinou ukazují pouze na poslední, čtvrtý schod průmyslové pyramidy – na nablýskaný elektromobil v autosalonu nebo větrnou turbínu na kopci. Skutečná moc v ekonomice 21. století se však rozhoduje o tři patra níže v řetězci hodnot, který má čtyři neúprosné články: - Těžba surovin: Samotné dobývání rudy lithia, kobaltu, niklu, grafitu nebo vzácných zemin ze země. Zde má Čína silné postavení doma a přes dlouhodobé kontrakty ovládá doly v Kongu, Indonésii či Jižní Americe. - Chemické zpracování a rafinace (skutečné úzké hrdlo): Přeměna surové horniny na chemicky čistý uhličitan lithný, bateriový grafit nebo separované kovy vzácných zemin. Právě v tomto článku drží Peking světový monopol: čínské rafinérie zpracovávají přes 65 procent světového lithia, 75 procent kobaltu a více než 90 procent grafitu i vzácných zemin. - Výroba klíčových komponentů: Produkce katodových a anodových materiálů, elektrolytů, separátorů a samotných bateriových článků. Čínské firmy v čele s CATL a BYD zde kontrolují přes 75 procent globální výrobní kapacity. - Software a umělá inteligence: Řídicí operační systémy autonomního řízení, trénování neuronových sítí a cloudová infrastruktura. Tuto vrstvu pro změnu ovládají americké technologické kolosy (Microsoft, Google, Nvidia, OpenAI či Tesla).

Peking dnes sklízí plody dvacetiletého plánu, během něhož čínské státní korporace v tichosti skoupily doly a zpracovatelské kapacity po celé planetě. Evropa si mezitím zákonem zakázala výrobu spalovacích motorů, ve kterých měla stoletý technologický náskok, a dobrovolně přesunula hřiště do disciplíny, kde jí první tři patra dodavatelského řetězce patří z osmdesáti procent Číně a čtvrté patro Spojeným státům.

Způsob, kterým čínské průmyslové skupiny válcují evropskou konkurenci přímo na evropské půdě, přitom nespočívá jen v nižších mzdách nebo státních subvencích. Spočívá v tom, že Peking nabízí evropským regionům kompletní průmyslové ekosystémy na klíč.

Když chce postavit bateriovou nebo solární továrnu evropský podnik, musí roky shánět kapitál u opatrných bank, složitě vyvíjet technologii, hledat subdodavatele chemických prekurzorů a prosit o odběratelské smlouvy. Když naopak do evropského regionu přijede vyjednávat čínský gigant, položí před starostu a ministra průmyslu hotový balíček: - Postavíme továrnu během čtyřiadvaceti měsíců podle projektu, který jsme v Číně už desetkrát vyzkoušeli. - Přivezeme si s sebou vlastní prověřené čínské subdodavatele katod, fólií i strojního vybavení, kteří vyrostou v průmyslové zóně hned vedle hlavní haly. - Přineseme hotové financování od čínských státních bank a garantovaný odběr pro světové automobilky.

Přesně tento scénář už běží naplno v zemích, kde místní vlády výměnou za politické ústupky otevřely dveře čínským bateriovým a automobilovým kolosům. Pro regionálního politika, který potřebuje před volbami přestřihnout pásku u nové továrny, je čínská skládačka na klíč nesrovnatelně rychlejší než čekání na bruselské inovační programy. Místo slibované technologické suverenity tak starý kontinent míří do stavu, na který narážejí samotné varovné zprávy evropských špiček o ztrátě konkurenceschopnosti a úpadku průmyslu.

Když v lednu 2023 oznámila švédská státní těžařská společnost LKAB objev obřího ložiska kovů vzácných zemin u arktické Kiruny, bruselské špičky slavily konec závislosti na Číně. Odborníci na hydrometalurgii se však jen trpce usmívali.

Málokdo totiž ví, že takzvaných sedmnáct prvků vzácných zemin (jako je neodym, dysprosium nebo terbium, bez kterých nelze vyrobit permanentní magnety do elektromobilů, větrných elektráren ani naváděcích systémů raket) není v zemské kůře nijak zvlášť vzácných. Mědi nebo olova je v přírodě srovnatelné množství.

Skutečné tajemství čínského monopolu neleží v dolech, ale v chemické separaci: - Prvky vzácných zemin se v rudě vyskytují chemicky svázané dohromady a často promíchané s radioaktivním thoriem a uranem. - Aby z vytěžené horniny vznikl čistý kov pro výrobu magnetu, musí surovina projít stovkami až tisíci po sobě jdoucích loužicích lázní s agresivními kyselinami a organickými rozpouštědly. - Západ v osmdesátých a devadesátých letech tyto energeticky náročné a ekologicky špinavé rafinérie doma postupně zavřel. Čína mezitím vybudovala celé průmyslové megapole (jako Pao-tchou ve Vnitřním Mongolsku), vyškolila desítky tisíc chemických inženýrů a zaregistrovala tisíce procesních patentů, které Západ už vůbec neumí zopakovat.

Výsledek je drtivý: přestože Čína těží zhruba 60 až 70 procent světové rudy vzácných zemin, v jejich chemické rafinaci drží 90 procent světového trhu a ve výrobě hotových slinutých permanentních magnetů dokonce přes 92 procent. Dokonce i ruda vytěžená v jediném velkém americkém dole Mountain Pass v Kalifornii se musela celá léta vozit v lodích na přepracování do Číny. A když Peking v roce 2023 zavedl vývozní kontroly na galium, germanium a grafit a zakázal vývoz technologií na separaci vzácných zemin, poslal Západu jasný vzkaz: vaše zelená i vojenská budoucnost prochází našimi chemickými reaktory.

Za jedenáct dílů naší série jsme prošli sedmdesát let dějin: od chvíle, kdy si vítězové v Jaltě a Postupimi rozparcelovali Evropu tužkou na mapě, přes éru amerického dolarového štítu a devadesátkového výprodeje až po tichý nástup čínské dluhové a surovinové říše.

V závěrečném, dvanáctém dílu série Šachovnice Evropa otočíme reflektor přímo na Českou republiku. Jak dopadla naše slavná epizoda „čínského investičního tygra“ s poradci v čele s Jaroslavem Tvrdíkem a zkrachovalou skupinou CEFC? Kdo dnes ve skutečnosti drží klíče od krušnohorského lithia na Cínovci a českého průmyslu – a jakou strategii musí zvolit malá země ve středu Evropy, aby v novém střetu supervelmocí nezůstala jen pasivním pěšákem určeným k obětování?