Fyzika kolapsu (Díl 10): Yellowstone a srážka dvou světů

Slunce zmizí. Ne na den. Ne na měsíc. Na celou jednu dekádu.

Naše dlouhá cesta se chýlí ke konci. V předchozích devíti dílech tohoto seriálu jsme postupně loupali jednotlivé vrstvy lidské civilizace jako slupky cibule. Začali jsme u banálního výpadku proudu, prošli jsme kolapsem městské sanitace, vznikem brutálního venkovského neofeudalismu a ukázali si, jak se formuje nová ekonomika olova a léků. Viděli jsme, jak umírající státní aparát nakonec požírá vlastní obyvatelstvo. Ve všech těchto scénářích, ať už byly jakkoliv krvavé a zoufalé, však vždy existovala jedna neměnná fyzikální jistota: obloha se nakonec vyjasnila a jaro přišlo. Půda rozmrzla a lidé do ní mohli vložit nová semena.

Nyní však vstupujeme do finálního scénáře, kde tato základní rovnice veškerého pozemského života přestává platit. Dnes probereme událost klasifikovanou jako VEI 8 (Index vulkanické aktivity 8) – erupci supervulkánu typu Yellowstone (jehož poslední erupce tohoto rozsahu proběhla před 640 000 lety), případně dopad asteroidu o průměru několika kilometrů.

Zboříme si hned na začátku ten největší, romantizující mýtus, který nám servíruje popkultura. Lidstvo se nevrátí do pravěku, nezačne běhat v bederních rouškách s oštěpy a civilizace neskončí zapomenutím všeho, co jsme vybudovali. Zánik naší éry bude znamenat něco mnohem sofistikovanějšího a děsivějšího. Lidský druh narazí na tvrdé fyzikální, technologické a biologické hrdlo lahve. Rozdělí se na dvě zcela odlišné kulturní a existenční větve, které budou muset čelit těm nejextrémnějším výzvám ve zcela izolovaných prostředích.

Když exploduje supervulkán, to nejhorší se neodehraje na povrchu, ale vysoko nad ním. Erupce VEI 8 vyvrhne do stratosféry přes 1000 kilometrů krychlových materiálu. Miliardy tun oxidu siřičitého a jemného popela vytvoří olověnou deku, která začne odrážet sluneční záření zpět do vesmíru. Započne Vulkanická zima.

Vědecké modely (např. studie Timmreck et al., 2010) korigují divoké hollywoodské vize okamžité doby ledové. Globální průměrná teplota neklesne o padesát stupňů, ale zhruba o 3 až 8 °C. Zní to jako málo, ale v planetárním měřítku je to absolutní katastrofa. Lokálně, zejména hluboko ve vnitrozemí severní polokoule, bude teplotní propad činit až 15 °C.

To znamená, že letní měsíce zcela zmizí. Nedojde k vytvoření hlubokého permafrostu (což je proces trvající staletí), ale vrchní vrstva ornice zůstane celoročně zmrzlá na kost. Zásadní úder však nedostane teplota, nýbrž světlo. Fotosyntéza, na které je závislých 80 % světové produkce potravin, klesne podle propustnosti prachové clony o 30 až 60 %. Moderní, ale i to nejprimitivnější povrchové zemědělství přestává fyzicky existovat.

Pomalé umírání a syndrom plných sil

Jedním z největších omylů je představa, že drtivá většina lidí zemře během několika prvních týdnů hlady. Dnešní globální svět je totiž obrovskou, skrytou zásobárnou. Podle organizace FAO (Organizace pro výživu a zemědělství) má lidstvo v obilných silech neustále uskladněno zhruba 850 milionů tun obilí, což představuje zásobu pro planetu na 6 až 12 měsíců. K tomu musíme připočítat obří mrazírny, logistická centra s konzervami, státní hmotné rezervy a vojenské sklady.

Skutečná katastrofa VEI 8 tedy nezačne hladem, ale krutou, systematickou vyhlazovací válkou o tyto existující rezervy. Lidé budou přežívat první dva až tři roky na zbytcích starého světa. V této fázi padne celý ten venkovský neofeudalismus a systém Warlordů, který jsme analyzovali dříve. Lokální vůdce může mít tisíce nábojů, ale jakmile jeho komunita vyškrábne poslední pytel zrní a z mrtvé, zmrzlé země v červenci nevzejde vůbec nic, disciplína se zhroutí. Ve chvíli, kdy dojdou staré zásoby, začne skutečné masové vymírání. Úmrtnost vystřelí do desítek procent měsíčně. Na planetě zůstanou jen dvě specifické skupiny přeživších, které se dokážou odpojit od solárního cyklu planety.

Drtivá většina povrchové populace, která se bude křečovitě držet svých ztuhlých polí a domů, nevyhnutelně zemře na podvýživu a mráz. Přežije pouze ten nepatrný zlomek lidí, který pochopí, že slunce je na dekádu mrtvé, a začne hledat energii jinde – hluboko pod nohama. Rodí se první ze dvou budoucích větví lidstva: Povrchoví realisté.

Jejich migrace nesměřuje na jih (kde bude zima stejná), ale pod zem. Zamíří k hlubinným uhelným dolům (např. v ostravsko-karvinském revíru, v polském Slezsku), k solným jeskyním a geotermálním anomáliím. Fyzika je na jejich straně: v hloubce několika stovek metrů pod povrchem přestává hrát obloha roli. Panuje zde stálá teplota zemského pláště, stabilních 15 až 25 °C.

Zde, v absolutní temnotě rozlehlých těžebních chodeb, musí tito inženýři, bývalí horníci a zoufalí uprchlíci vybudovat zcela nový ekosystém.

Bude to brutálně skromný, drsný a špinavý život. Tito lidé neuvidí denní světlo celé roky. Budou žít ozařováni jen slabými plameny z vyjetého oleje nebo občasnými záblesky z ručních dynam. Jejich těla se přizpůsobí. Budou to mistři fyzického světa, mistři recyklace a mechaniky, s kůží bledou jako křída, ale s fyzickou i psychickou odolností vykovanou tím nejtvrdším možným prostředím.

Zatímco povrchští přeživší bojují v dolech o každý gram houbového proteinu, v úplně jiném světě – ve sterilním, technicky dokonalém prostředí – přežívá druhá větev lidstva. Ti, kteří nezažili zimu a špínu, ale extrémní, klinickou izolaci a tlak.

Jaderné ponorky jako plovoucí výzkumné stanice

Moderní vojenské atomové ponorky (americká třída Ohio, ruská třída Borej) jsou inženýrská mistrovská díla. Jejich jaderné reaktory (například typ S8G) mohou běžet 20 až 30 let bez nutnosti výměny paliva. Tyto sto padesát metrů dlouhé kolosy nepotřebují atmosféru planety. Vyrábějí si neomezené množství kyslíku elektrolýzou mořské vody, mají k dispozici obří odsolovací stanice, teplo a gigawatty energie pro umělé osvětlení.

Mají však jeden kritický, fatální limit: kalorie. Typická ponorka s posádkou přes 150 lidí je zásobena jídlem zhruba na 90 dní (maximálně půl roku při krutém přídělovém systému). Jakmile se tyto zásoby vyčerpají, posádka nemůže čekat pod ledem. Ponorka se musí transformovat z válečné zbraně na hlubinnou loveckou a farmářskou stanici. Když povrchový oceán zamrzne a fytoplankton odumře, posádky musí obrátit svou pozornost k oceánským příkopům. Zamíří k hlubokomořským hydrotermálním průduchům (tzv. černým kuřákům), kde probíhá chemosyntéza – jediný potravní řetězec na planetě, který je zcela nezávislý na slunci. Pomocí upravených torpédometů a vnějších manipulátorů budou lovit obří hlubinné červy, kraby a bakterie. Vnitřní prostory ponorek se promění v přísně kalkulované hydroponické laboratoře, kde se pod UV lampami napájenými jaderným reaktorem budou z nouzových osiv pěstovat geneticky modifikované řasy.

DUMB (Deep Underground Military Bases)

Stejně tak přežijí vybrané elity ve světových velmocenských bunkrech. I když o jejich reálném rozsahu kolují mnohdy zveličené zprávy, vojenské velmoci disponují těžce chráněnými komplexy dimenzovanými na nukleární zimu. Tato podzemní města za miliardy dolarů mají vlastní hydrokulturální farmy, funkční chirurgické sály a obrovské databáze znalostí.

Estetika této Technologické archy bude pravým opakem povrchových dolů: chirurgie, oslňující bílá LED světla, přísné vojenské protokoly, čisté kombinézy a údržba hi-tech systémů. Tito lidé si zachovají technologickou kontinuitu 21. století. Bude to izolovaná, vysoce vzdělaná, sterilní větev lidstva. Budou však čelit jinému nepříteli – obrovskému psychologickému tlaku z uzavřeného prostoru, kde selhání jediné kritické součástky (např. filtru oxidu uhličitého), kterou nelze nově vyrobit, znamená okamžitou smrt všech uvnitř.

V tomto bodě musíme udělat zásadní korekci dalšího hluboce zakořeněného omylu. Zánik dodávek elektřiny na povrchu planety neznamená zánik našich dat. Jsme civilizace postavená na cloudu a datacentrech. Naše vědomosti už nejsou jen v hořících knihovnách, jsou vypálené na serverech. A překvapivě, mráz vulkanické zimy je pro data zachráncem.

Jak dlouho přežije hardware, když ho odpojíte od proudu a vystavíte mrazu?

Během dlouhé desetileté noci si vůdci obou přeživších větví – jak realisté v dolech, tak velitelé v ponorkách – uvědomí to samé: Až ledy roztají, ten, kdo jako první dokáže sehnat palivo pro generátor (nebo oživit zachovanou geotermální turbínu) a nabootuje off-line archiv z robustních pásek obsahující kompletní Wikipedii, vědecké výkresy, chemické vzorce pro výrobu antibiotik a metalurgické postupy, ten ovládne nový svět.

Ocelobetonové, namrzlé haly gigantů jako Google nebo Amazon stojící kdesi v severské prázdnotě, se stanou těmi nejposvátnějšími a nejstřeženějšími chrámy na planetě. Okolo těchto datových pevností se strhnou tiché a mrazivé bitvy elitních průzkumníků, kteří budou čekat na moment, kdy z první funkční turbíny přivedou proud do hlavního kabelu a znovu oživí „Křemíkového boha“. Veškeré vědění lidstva tiše spí v mrazu a čeká na elektřinu.

Někdy mezi sedmým a desátým rokem se obloha konečně začne protrhávat. Z těžké, žlutavé mlhy se vyloupnou paprsky skutečného slunce. Oxid siřičitý v atmosféře se usadí. Zemský povrch začíná neskutečně pomalu odtávat. Teploty se vrací do kladných hodnot. Dlouhá noc končí a mrtvý povrch je opět zalit energií pro fotosyntézu.

Obě větve lidstva konečně opouštějí své úkryty. A právě v tento okamžik dochází k nejbizarnější a nejnebezpečnější konfrontaci v dějinách našeho druhu. Srážka dvou světů, které se vyvíjely deset let odděleně.

Z oceánů se vynoří mohutné černé trupy ponorek a prorazí tenký led. Z těžkých ocelových dveří protiatomových krytů vyjedou obojživelné armádní transportéry. Posádky elit, oblečené v čistých, neporušených uniformách a radiačních oblecích, vybavené špičkovými digitálními senzory a sofistikovanými zbraněmi, vstupují do rozmrzajícího bahna jako opatrní kolonizátoři cizí planety.

Očekávají, že na povrchu najdou jen prázdnotu nebo roztroušené, zdecimované trosky zvířecích lidí. Místo toho ale narazí na vysoce organizované, nebezpečné komunity Povrchových realistů. Lidi oblečené ve zbytcích starých funkčních materiálů a kůžích ulovených krys, kteří s naprostým klidem svírají dokonale udržované opakovací zbraně. Narazí na populaci, která deset let žila v uhelném prachu a mrazu, která ztratila jakýkoliv strach ze smrti a která se naučila nikomu nevěřit. Lidi, kteří právě připravují rozmrzlou půdu pro svá uschovaná semena.

Zde ale technologická elita z ponorek a bunkrů narazí na neviditelnou, naprosto smrtící bariéru: na vlastní oslabenou biologii. Vědecká data z NASA (Human Research Program) analyzující astronauty na stanici ISS ukazují jasný trend. Již po pouhých šesti měsících v mikrogravitaci a sterilní izolaci klesá funkce jejich imunitního systému o 20 až 30 %. Lidé z ponorek a bunkrů sice po deseti letech imunitu neztratí úplně, ale jejich systém bude naivně „čistý“.

Mezitím se povrch planety v průběhu deseti let masového vymírání a následného tání změnil v gigantickou biologickou laboratoř. Miliardy hnijících mrtvol a mršin pod ledem vytvořily nový mikrobiom. Povrchoví realisté, kteří deset let pili filtrovanou důlní vodu a jedli houby vyrostlé na tlejícím dřevě, jsou vůči tomuto prostředí brutálně promořeni a adaptováni. Jejich imunitní systém je jako ocel. Pro čisté důstojníky z Archy je tento nový svět naopak toxický. Banální respirační vir nebo nákaza z povrchové vody, kterou horník vypije bez mrknutí oka, pošle člena elitní posádky do těžkých horeček. Elity zjistí, že si nemohou jen tak sundat masky a vládnout povrchu. Jsou biologicky zranitelní.

Svět po erupci Yellowstone tak nenabízí žádný klišovitý návrat do pravěku, ale vysoce sofistikovanou, balancovanou geopolitickou hru o nový začátek. Setkávají se dvě strany, z nichž každá drží polovinu klíče k přežití, ale ani jedna nemá absolutní převahu.

Argumenty povrchu: Povrchoví přeživší mají svaly, nezlomnou imunitu, zocelenou a tvrdou psychiku a především kontrolu nad odtávající půdou a zdroji vody. Jsou to absolutní mistři hrubé mechaniky a improvizace. Jsou příliš roztroušení a příliš ostřílení na to, aby se dali vojensky zotročit několika stovkami vojáků.

Argumenty Archy: Technologická elita má k dispozici funkční jaderné baterie, těžkou výzbroj, pokročilé lékařské přístroje, chemikálie pro čištění vody a především – znají přesné lokace, protokoly a softwarové klíče k otevření oněch přeživších severských datových center. Jsou to exkluzivní strážci starých vědomostí.

Aby se lidstvo mohlo znovu odrazit k nebesům a začalo budovat nová města, musí se tyto dvě odlišné rasy spojit. Musí dojít ke kompromisu mezi surovou adaptací na přírodu a zachovanou technologií.

Pokud se arogantní elity pokusí zotročit lidi na povrchu pomocí svých zbraní, propukne asymetrická partyzánská válka. Povrchoví realisté zničí zemědělskou produkci dřív, než ji elity zaberou, a čistí vojáci postupně umřou na infekce, plísně a vyčerpání z prostředí, na které jejich těla nejsou stavěná. Pokud naopak povrchoví lidé zničí elity z prosté nenávisti a pomsty (protože v nich uvidí ten samý systém, který je kdysi nechal napospas osudu), ztratí hesla, dešifrovací klíče a know-how k nabootování databází. Zůstanou odkázáni na rezavějící nástroje a návrat zpět k průmyslové civilizaci potrvá mnohá staletí plná nemocí a hladu.

Příběh o ultimátním konci světa tak nekončí křikem a výbuchy. Končí tichým vyjednávacím stolem. Stolem, který je postaven z trosek zrezivělého náklaďáku na tajícím, blátivém pobřeží. Z jedné strany u něj sedí drsný, špinavý muž v těžkém kabátu utkaném ze zbytků všeho možného, s tváří ošlehanou deseti lety uhelného prachu. Z druhé strany u něj sedí bledý, klinicky čistý důstojník ponorky s dýchací maskou na krku a s digitálním tabletem v ruce. Tito dva se na sebe dívají v mrazivém tichu. A oba vědí, že musí napsat úplně novou společenskou smlouvu planety Země.

Tímto pohledem do očí nově zrozenému lidstvu naše desetidílná série končí. Prošli jsme simulací, která byla založena na chladných fyzikálních a biologických faktech. Pokud si z ní máme odnést jedno zásadní, hluboké poučení do našeho moderního, vysoce optimalizovaného a technologicky propojeného světa roku 2026, je to absolutní uvědomění si obrovské ceny naší vlastní civilizační zranitelnosti.

My jsme generace, která má na dosah všechno, ale reálně, fyzicky, neovládá téměř nic. Naše jídlo roste kdesi daleko a je řízeno excelovými tabulkami logistických center. Naše bohatství leží v abstrakci nul a jedniček na bankovních účtech. Naše vědomosti, historie a nástroje pro práci se nacházejí v cloudu. Postavili jsme si nádherný, efektivní a inteligentní dům s obrovskou prosklenou střechou. Ale úplně jsme zapomněli pod něj postavit robustní, neprůstřelné základy pro den, kdy padne těžká kroupa.

Připravit se na kolaps neznamená, že se z vás má stát paranoidní blázen, který si na zahradě kope bunkr a plní ho konzervami na třicet let dopředu – to, jak jsme si ukázali, je z logistického hlediska stejně nemožné a marné. Připravit se znamená budovat si mentální a rodinnou odolnost v reálném světě už dnes.

Až příroda nebo vesmír jednoho dne skutečně stiskne tlačítko Reset a změní parametry našeho okolí, nepřežijí ti s nejvyšším bankovním kontem, ani ti nejagresivnější s největšími svaly. Podle těch nejtvrdších zákonů evoluce a fyziky přežijí jen ti, kteří disponují největší schopností okamžité adaptace.

Nejsme křehcí proto, že by byl náš druh od přírody slabý. Jsme křehcí jen proto, že jsme obklopeni luxusem zapomněli, jak tvrdí a silní museli být naši předci, abychom tu my dnes vůbec mohli být. Buďme vděční za každý den civilizace, ale nosme v sobě připravenost na okamžik, kdy se budeme muset postavit fyzické realitě tváří v tvář.

Zdroje a doporučená literatura pro hlubší pochopení (konec série):