Článek
Až v důchodu si budu dělat, co chci
Bývalý ředitel jedné významné instituce nikdy neměl čas na to, co skutečně chtěl dělat. Pracovalo pod ním několik desítek lidí. Značnou část pracovní doby věnoval administrativě, a přestože zaměstnával jen jednu asistentku, zvládal vše sám. Ráno vstával v pět a domů se vracel po osmé. Často pracoval o víkendech. Jeho rodina trpěla.
Pan ředitel neznal žádný odpočinek - jenom práci. I když… Rád by četl knihy, zajímala ho historie, filosofie a ekonomie. Jenže reálně je do rukou nevzal, protože přece práce byla důležitější. Takže svůj „koníček“ naplnil tak, že si po každé výplatě koupil tři knihy. Když je odnesl z knihkupectví domů, uložil je do regálu obrovské knihovny. Pečlivě je seřadil podle abecedy dle názvu. Tím jeho čtení skončilo.
Jednoho dne přišel vytoužený okamžik. Konečně důchod!!! Rozloučil se s kolegy a spěchal domů. Tam se podíval s hrdostí na svou obrovskou a k prasknutí nacpanou knihovnu. Zamnul si ruce, protože na tuto chvíli čekal netrpělivě už asi posledních deset let. Vytáhnul z jednoho regálu knihu s kompletní historii první světové války, usedl do speciálního ušáku a otevřel první stránku.
V pravé poledne knihu zaklapl. Venku sice svítilo slunce, ale bývalému řediteli něco nesedělo. Přes otevřené okno do místnosti nedopadaly žádné sluneční paprsky. Zdálo se mu, že v místnosti se nachází něco, co v ní být nemá.
Šero
Za několik měsíců mu zavolal jeden bývalý člen jeho týmu a zeptal se exředitele, zda jej může s několika kolegy navštívit. Když dorazil hlouček šesti lidí ke dveřím bytu, otevřela jim žena ve středních letech. Návštěvu zavedla do místnosti s knihami.
Tam seděl jejich bývalý šéf v ušáku, poslouchal rádio a na očích měl tmavé brýle.
Jak se později dozvěděli, ona žena byla ošetřovatelka. Občas docházela za mužem, nyní seniorem, který přišel téměř úplně o svůj zrak. Prodělal akutní glaukomový záchvat a přes veškeré úsilí těch nejlepších lékařů se mu zdravé oči nepodařilo zachovat.
Stejně jako onomu již zesnulému muži se něco podobného stává lidem, kteří se nemohou dočkat důchodu. Sní o jedné chvíli, kdy z nich spadne stres a slovo „musím“ nahradí slovem „chci“.
Semafor s červeným panáčkem
Podobné životní příběhy jsou jako semafor se zapnutým červeným světlem. Je jenom na nás, zda se kvůli nim na chvíli zastavíme a zapřemýšlíme o sobě samém nebo poběžíme dál. Pokud se rozhodneme běžet dál, následuje tvrdý náraz. Jako kdyby nás srazilo auto na silnici. V několika dnech můžeme přijít o všechno, na co jsme se tak těšili.
Není to příliš jednoduché, ale ani příliš složité. Kdo chce, ten si čas udělá - záleží jen na něm. Jde o to, nenechat se vláčet jinými lidmi nebo událostmi, dokonce ani povinnostmi. Žít tady a teď. Když je toho moc, vzít si volno a jít na výlet. Večer otevřít knihu místo mobilu, chvíli před spaním. Ráno vstát o pár minut dříve, projít se alespoň okolo domu a nadýchat čerstvého vzduchu.
Udělám to hned a nebudu už čekat
Zkrátka: Uchopit otěže života do svých rukou a přitáhnout. Kdo je nevzal do ruky před důchodem, nevezme je ani v něm. Kdyby se tím řídil muž z onoho pravdivého příběhu, na odpočinek by se tak netěšil. Bylo by mu to totiž úplně jedno.
Kdo se teď chytá za hlavu a budete s ní vrtět nad těmito hraběcími radami, tak nevrťte. Vezměte si příběh pana ředitele jako červený semafor, zastavte se a chvilku přemýšlejte. A když nic jiného:
Začtěte se v tramvaji, autobuse nebo vlaku do knihy, kterou jste si dnes koupili. I když jste původně měli v úmyslu se do ní pustit až jednou v důchodu, kdy z vás všechno spadne.
Psáno pro Médium.cz v srpnu 2025
Náhledový obrázek: https://pixabay.com/photos/old-man-harbor-lake-constance-lake-4466290/
Relaxační jazz: Youtube.com
